KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Trvalo to léta, stálo to miliardy eur a málem to položilo největší evropskou automobilku na lopatky. Teď konečně ve Wolfsburgu někdo sebral odvahu a nahlas vyslovil to, o čem si vrabci na střechách německých továren štěbetali už dávno: koncern Volkswagen trpí chronickou obezitou personálních nákladů. Plán představenstva zmrazit platy 660 tisícům zaměstnanců po celém světě až do roku 2030 je sice krokem za pět minut dvanáct, ale je to první skutečný důkaz, že management procitl z ideologické a sociální nirvány do brutální reality globálního trhu.
Zpráva, která v pondělí ráno probleskla z německého tisku, musela na odborových centrálách od Dolního Saska až po Mladou Boleslav zapůsobit jako zásah elektrickým proudem. Vedení koncernu Volkswagen nařídilo personálním šéfům po celém světě, aby do roku 2030 prosadili absolutní nulu. Žádné valorizace, žádný růst tarifů, žádné přihazování drobků ze stolu, na kterém už zbyla jen hromada nezaplacených účtů.
Reakce odborového svazu IG Metall i podnikových rad byla okamžitá a předvídatelná: prý jde o nehorázný, nerealistický požadavek, který vyvolá „pracovní konflikty až do konce desetiletí“. Odboráři, kteří paralelně požadují pro kovoprůmysl sedmiprocentní nárůst mezd a tváří se, že osobní náklady s konkurenceschopností firmy nijak nesouvisí. Omyl!
Rukojmí socialistů
Řekněme si to na rovinu: heslo dnešního dne zní pozdě, ale přece. Vedení Volkswagenu po dekády fungovalo jako rukojmí podivného mocenského kartelu tvořeného zemskou vládou Dolního Saska a všemocnými odbory. Z automobilky se stal polostátní zaopatřovací ústav s výrobou aut na vedlejší úvazek.
Jen v samotném Německu zaměstnává koncern přibližně 275 tisíc lidí – z toho zhruba 130 tisíc pracuje přímo pod kmenovou značkou VW, ale i na dceřinné giganty Audi, Porsche či MAN se vztahují obří plošné smlouvy IG Metall.
Právě tam dělníci požívali výhod, o kterých se zbytku průmyslového světa ani nesnilo: od nedotknutelných garancí pracovních míst přes pohádkové tarify až po toleranci vysoké míry neschopenek, která například v dolnosaském Emdenu atakovala neuvěřitelných deset procent.
Management se léta i v zájmu perspektiv vlastního kariérního růstu bál píchnout do vosího hnízda. Místo nepopulárních škrtů raději servilně přikyvoval unijním regulacím, vrhl se po hlavě do brutálně drahé elektromobility a doufal, že se obří vnitřní neefektivita nějak rozpustí v maržích ze spalovacích motorů. Nerozpustila. Když dnes postavit jedno auto v Německu stojí o tisíce eur víc než v čínském Tchien-ťinu, když vám na krk dýchá dravá asijská konkurence a evropská poptávka vadne, nemůžete předstírat, že jste nedotknutelní.
Tvrzení odborů, že růst mezd není příčinou strukturálních problémů a že podíl osobních nákladů je prý „již nyní nízký“, v tomto kontextu nepůsobí jen mimo realitu. Pokud by vedení znovu ustoupilo a odkývalo sedm procent navrch, nepodepsalo by sociální smír, ale definitivní kapitulaci.
Co na to Boleslavští?
Zásadním sdělením celého plánu je ovšem rozsah: zmrazení se má týkat všech 660 tisíc zaměstnanců koncernu po celém světě. Nejde o interní německou krizi, ale o logickou snahu vedení koncernu rozložit následky ekonomických problémů do všech svých globálních působišť. Mrazivý dech z Wolfsburgu proto už vane také před branami Mladé Boleslavi, Vrchlabí a Kvasin.
Pro tuzemskou Škodu Auto je to naprostý zlom. Škodováčtí odboráři si pod zdatným vedením věčného předáka, „táty“ Jaroslava Povšíka, léta pěstovali auru nezničitelného zaměstnaneckého klanu, státu ve státě sociálního systému.
Pravidelné kolektivní vyjednávání v Mladé Boleslavi připomínalo neměnný rituál: nejdřív dramatické výhrůžky stávkami a stížnosti na utahování opasků, následované vítězným hlášením o dalším rekordním růstu mezd a tučných prémiích. Škodováci si zvykli na život ve zlaté kleci – v Boleslavi se léta traduje jízlivý bonmot, že hlavní starostí po vyplacení jarních bonusů bývalo, jestli si koupit nejnovější iPhone, nebo zaplatit další tetování.
Jenže tahle party nejspíš brzy skončí. Z agenturní zprávy sice zatím není zřejmé, jak přesně hodlá Wolfsburg svůj mzdový mrazák naroubovat na specifické české kolektivní smlouvy, ale vzkaz je nad jiné jasný: zisková dcera už nemůže žít ve vlastní bublině. Ačkoliv je Škoda efektivnější a levnější částí impéria, centrála sotva dovolí, aby se v Česku rozdávalo z plných kapes ve chvíli, kdy se v Německu začínají natvrdo zavírat linky.
Hořká pilulka, bez které pacient nepřežije
Pětileté zmrazení mezd je mimořádně brutální zásah. V časech vleklé drahoty znamená reálný propad kupní síly a pro vedení VW jistotu těžkých stávek, protestů a obstrukcí, kterými odbory vyhrožují až do roku 2030.
Přesto je to krok, kterému nelze nefandit. Znamená totiž, že generální ředitel Oliver Blume a jeho tým konečně veřejně vystřízlivěli. Pochopili, že financovat německý sociální blahobyt v době, kdy v továrnách přebývají kapacity pro statisíce neprodejných aut a zákazníci odmítají doplácet na evropské zelené fantazie, už zkrátka nelze.
Teď zbývá to nejtěžší – nepustit skalpel z ruky při prvním hvízdnutí odborářské píšťalky.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
