KOMENTÁŘ MICHALA RAPCA | „Když se to hýbe, zdaň to. Když se to hýbe dál, reguluj to. A když se to přestane hýbat, začni to dotovat.“ Bonmot amerického prezidenta Ronalda Reagana poměrně výstižně shrnuje jeden z nešvarů státní hospodářské politiky. Česká vláda se nyní chystá předvést jeho první fázi v praxi. Zbrojařskému průmyslu se totiž díky prudce rostoucí poptávce po zbraních a munici mimořádně daří. A stát už přemýšlí, jak si z jeho úspěchu ukrojit.
Andrej Babiš chce vedle už vyzkoušeného (ale sotva dvakrát úspěšného) mimořádného zdanění bank a energetiky otevřít cestu k dodatečnému zdanění dalších odvětví. Ve hře jsou podle informací Seznam Zpráv také zbrojaři, digitální firmy a další společnosti. Zatím není jasné, koho přesně a za jakých podmínek by se nová daň týkala. Už samotná úvaha ale stojí za pozornost.
Zbrojaři samozřejmě nejsou žádní altruisté. Válka na Ukrajině jim otevřela obrovský trh a jejich akcionáři z toho pochopitelně těží. Jenže právě tak funguje soukromé podnikání: firmy investují tam, kde očekávají poptávku a návratnost. A stát, který chce jejich výrobní kapacity, by měl počítat i s tím, že jim musí nabídnout předvídatelné podmínky.
Nejde přitom o to, že by sektorové daně byly automaticky špatným nástrojem. Pokud stát dospěje k závěru, že některé odvětví má být dlouhodobě zatíženo vyšší sazbou, ať takovou změnu prosadí. Firmám se to samozřejmě líbit nebude, ale budou alespoň vědět, na čem jsou. Něco jiného je dodatečně měnit pravidla hry ve chvíli, kdy už podle nich podnikatelé investovali miliardy a naplánovali další rozvoj. Mimořádná daň, která přichází jako reakce na momentální potřebu zalátat téměř čtyřsetmiliardovou díru v rozpočtu na příští rok, vytváří především nejistotu.
V případě zbrojařů je takový nápad obzvlášť nešťastný. Ještě před několika lety se na jejich podnikání část společnosti dívala jako na něco morálně problematického. Pak přišel 24. únor 2022 a ruská invaze na Ukrajinu. Evropa zjistila, že její armády mají nedostatečné zásoby munice, chybějící techniku a především nedostatečné výrobní kapacity. Poptávka po zbraních a vojenském materiálu prudce vzrostla. Firmy začaly rozšiřovat výrobu, investovat a nabírat zaměstnance. Vážně někoho překvapuje, že se v takovém kontextu jejich zisky zvýšily?
A teď do toho chce vstoupit stát a ukrojit si větší podíl, než jaký už teď p(r)ožírá. Mimochodem, to vše v situaci, kdy vláda samotná uznává, že armáda není zrovna ve správné kondici. Před pár dny schválená Koncepce výstavby Armády ČR do roku 2040 přiznává, že neplníme 70 procent aliančních cílů a u těch nejnáročnějších zaostáváme o pět až deset let.
Půjde to napravit bez zbrojařů? To asi těžko. Ale pravda, možná se za vším skrývá ďábelský plán českého premiéra, že to nemusí být zrovna čeští zbrojaři, kdo by českou armádu zásobovali. Předvolební slogan Silné Česko očividně odvál podzimní vítr spolu s červenou kšiltovkou.
Vláda tak stojí před poměrně absurdním paradoxem. Na jedné straně chce posilovat obranyschopnost země a potřebuje, aby se domácí obranný průmysl rozvíjel. Na druhé straně uvažuje o dodatečném zdanění jeho zisků. Nikdo samozřejmě nemůže tvrdit, že každá koruna dodatečného zisku automaticky skončí v nové výrobní lince. Stejně tak ale nelze předstírat, že vyšší daňová zátěž nemůže ovlivnit ochotu firem investovat. A v době, kdy evropské státy soutěží o výrobní kapacity, si opravdu nemusíme přidělávat další konkurenční nevýhodu.
Celá debata má ještě jeden zajímavý rozměr. Dodatečné zdanění vybraných odvětví je totiž v podstatě zaváděním daňové progrese do světa firem. Čím lépe se určité skupině podniků daří, tím větší část jejich výnosů si chce stát ukrojit. U fyzických osob přitom politici k progresivnímu zdanění přistupují s mnohem větší opatrností. Jakmile někdo navrhne výraznější zdanění úspěšnějších lidí, okamžitě se mluví o trestání pracovitosti a schopnosti vydělávat.
U firem podobné zábrany zjevně neplatí. Možná je to tím, že obchodní společnosti nemají volební právo. I když kdybychom se chtěli zabývat otázkou, zda náhodou při zdražování potravin nemají příliš vysoké zisky i potravináři, asi bychom velmi rychle zjistili, že někteří z nich, třeba zrovna ti úplně největší, volební právo „mají“ a to přímo na nejvyšších místech.
Nejde samozřejmě o to, že by firmy měly být nedotknutelné. Pokud stát dokáže prokázat, že některé podniky těží z mimořádné ekonomické renty nebo deformace trhu, debata o jejich zdanění je legitimní. Samotný vysoký zisk ale takovým důkazem není. A už vůbec není rozumné dodatečně měnit podmínky podnikání v odvětví, jehož rozvoj současně prohlašujeme za strategickou prioritu.
Reaganův bonmot má ještě jednu část, na kterou bychom neměli zapomínat: když se to přestane hýbat, začni to dotovat. Bylo by totiž docela absurdní, kdybychom dnes zbrojařům zdanili úspěch a za několik let jim museli platit pobídky, aby vůbec měli důvod vyrábět. Zvlášť když nám za humny řádí ruský medvěd. Střílet se do vlastní nohy, zatímco nám druhou okusuje, opravdu není nejchytřejší strategie.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
