KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Donald Trump sliboval Americe nový zlatý věk. Inflace měla klesnout, hospodářský růst zrychlit, federální rozpočet se měl dostat pod kontrolu a válka na Ukrajině skončit. Téměř dva roky po jeho návratu do Bílého domu však přibývá důvodů pochybovat, že se tento slib naplňuje. Naopak se zdá, že se začíná naplňovat jedno pozapomenuté mrazivé varování z dob, kdy se Amerika zdála být ještě „v pořádku“.
Popularita amerického prezidenta klesá, veřejné finance se dál zhoršují a konflikt ve východní Evropě pokračuje bez náznaků dohledného řešení. Kritické hlasy navíc nepřicházejí již pouze od demokratů. Rostoucí nervozitu lze pozorovat i mezi částí republikánů, kteří začínají pochybovat, zda Trumpova administrativa skutečně dokáže naplnit ambice, s nimiž se vracela k moci.
Přitom právě zastavení amerického úpadku představovalo ústřední téma Trumpovy kampaně. Joe Biden měl být symbolem slábnoucích Spojených států, zatímco Trump měl přinést obrat. Volební slogan o zlatém věku nebyl pouhou politickou metaforou. Vyjadřoval přesvědčení, že Amerika dokáže znovu získat ekonomickou sílu, strategickou převahu a respekt spojenců i protivníků.
Čím déle však druhé Trumpovo prezidentství trvá, tím více vyvstává otázka, zda problém nespočívá hlouběji než v kvalitách či slabostech jednoho politika.
V zajetí vlastního úspěchu
Spojené státy jsou stále největší ekonomikou světa. Dominují technologickému sektoru, jejich univerzity patří k nejprestižnějším na planetě a dolar si uchovává postavení klíčové světové měny. Amerika není chudá země. Právě naopak. Nikdo soudný nemůže tvrdit, že by stála na prahu hospodářského kolapsu.
Přesto se americká moc stále více opírá o zadlužení. Federální schodky dosahují úrovní, které by byly ještě před jednou generací považovány za krizové. Veřejný dluh již podle prognózy Kongresového rozpočtového úřadu přesahuje 100 procent amerického HDP a obsluha dluhu patří k nejrychleji rostoucím rozpočtovým výdajům.
To není účetní detail. Je to závažný strategický problém. Každá velmoc totiž nakonec narazí na hranice svých možností. Ne ve chvíli, kdy přestane vytvářet bohatství, ale ve chvíli, kdy začne utrácet rychleji, než je schopna své bohatství obnovovat.
Když známý britský historik Paul Kennedy na konci osmdesátých let 20. století vydal knihu Vzestup a pád velmocí, vyvolal ve Spojených státech vášnivou debatu. Tvrdil totiž něco, co Američané neradi slyšeli: velmoci podle něj neupadají proto, že by je někdo jednou porazil. Slábnou tehdy, když se rozdíl mezi jejich ambicemi a ekonomickými možnostmi začne příliš zvětšovat.
Kennedy tento proces označil pojmem „imperial overstretch“ neboli mocenské přetížení. Po téměř čtyřiceti letech působí jeho teorie překvapivě aktuálně.
Ekonomika není totéž co životní úroveň
Trump se vracel do úřadu s příslibem, že napraví škody způsobené inflační vlnou předchozích let. Pro miliony voličů to byl jeden z hlavních důvodů, proč mu dali hlas. Jenže ekonomická realita se neřídí volebními slogany.
Inflace může zpomalit, aniž by se ceny vrátily na původní úroveň. Spotřebitelé ovšem neposuzují úspěch administrativy podle makroekonomických ukazatelů, ale podle cen vajec, benzínu, nájmů a hypoték. A právě tady naráží Trump na problém – velká část Američanů má stále pocit, že jejich životní úroveň neodpovídá slibům.
Stejně rozporuplně působí obchodní politika založená na clech. Její zastánci tvrdí, že chrání americký průmysl. Kritici namítají, že zároveň zdražuje dovoz, komplikuje investice a vytváří prostředí nejistoty. Ať už má pravdu jedna či druhá strana, výsledek je zřejmý: očekávaný hospodářský zázrak se nekoná.
Válka, která měla skončit
Největší rozdíl mezi sliby a realitou je však patrný v zahraniční politice. Trump opakovaně tvrdil, že dokáže ukončit válku na Ukrajině. Profiloval se jako prezident, který války ukončuje, nikoli začíná nové. Právě tato sebejistota měla dokazovat jeho údajně výjimečné vyjednávací schopnosti. Konflikt měl být problémem, který jiní politici nedokázali vyřešit, zatímco on ano.
Jenže dnes je zřejmé, že se tak nestalo. Válka na Ukrajině pokračuje a Rusko neustoupilo ani ze svých maximálních požadavků. Trumpova administrativa tak nenaplnila jeden ze svých nejambicióznějších slibů.
A nejen to. Namísto éry větší stability čelí Spojené státy důsledkům vlastního vojenského zapojení do konfliktu s Íránem, který dále destabilizoval Blízký východ a přispěl k růstu cen energií. Prezident, který sliboval méně válek a více diplomacie, tak zatím může jen obtížně tvrdit, že se svět stal bezpečnějším místem.
Oslabování největší americké výhody
Po druhé světové válce vybudovaly Spojené státy systém spojenectví, jaký neměl v moderních dějinách obdoby – NATO, alianční vazby v Asii i mimořádně úzké vztahy se západní Evropou vytvořily prostředí, v němž mohl Washington prosazovat své zájmy za relativně nízkých nákladů. Americká moc nestála pouze na ekonomické síle nebo vojenské převaze. Byla násobena důvěrou spojenců a ochotou desítek států následovat americké vedení.
Právě proto je Trumpův přístup k partnerům tak citlivou otázkou. Jeho kritika Evropy bývá často oprávněná. Evropské země skutečně příliš dlouho podceňovaly vlastní obranu a spoléhaly na americký bezpečnostní deštník. Jenže něco jiného je požadovat vyšší obranné výdaje a něco jiného soustavně zpochybňovat význam aliančních vztahů.
Trumpova politika navíc trpí zjevnými rozpory. Je vrcholně nediplomatické kritizovat evropské státy za nákupy ruských fosilních paliv, a současně uvolňovat americká sankční omezení, aby bylo možné dovážet ruskou motorovou naftu. (Trump přitom oznámil dohodu o dodávkách statisíců tun nafty s výhledem na další více než milion tun, a to v době, kdy se Washington snaží přimět Moskvu k ukončení války na Ukrajině.)
Z geopolitického hlediska totiž neplatí, že velmoc sílí tím, že si znepřáteluje spojence. Síla velmoci se pozná podle toho, kolik států je ochotno sdílet její cíle a následovat její vedení.
Pokud dnes v Evropě, ale také ve východní Asii sílí debata o tom, jak se připravit na méně předvídatelnou Ameriku, není to projev rostoucího amerického vlivu. Je to symptom slábnoucí důvěry v zemi, která byla po desetiletí považována za hlavní pilíř západního světa.
Trump Kennedyho nevyvrátil
Kennedyho teorie dnes působí jako něco víc než jen zajímavá historická úvaha. Britský historik totiž nepopisoval dramatický pád velmocí ani okamžik, kdy se světová mocnost probudí a zjistí, že její dominance skončila. Varoval před mnohem pomalejším procesem. Před situací, kdy se hromadí dluhy, rostou náklady na udržování globálního postavení, slábnou spojenectví a politické elity ztrácejí schopnost řešit dlouhodobé problémy.
Takové jevy samy o sobě neznamenají konec velmoci. Jsou však signálem, že v jejím fungování začíná něco selhávat.
Právě proto působí Kennedyho diagnóza v dnešních Spojených státech tak nepříjemně aktuálně. Donald Trump se vracel do Bílého domu jako politik, který měl tento trend zvrátit. Měl dokázat, že Amerika není odsouzena ke stagnaci ani k postupné ztrátě vlivu. Dosavadní bilance jeho druhého mandátu však naznačuje spíše opak. Pokud měl být mužem, který Kennedyho teorii vyvrátí, zatím k tomu poskytl pramálo argumentů.
Američtí voliči přitom nebývají trpěliví. Mohou odpustit neúspěšnou reformu i nenaplněný slib. Mnohem hůře však snášejí situaci, kdy se jejich každodenní život nezlepšuje a velká slova nepřinášejí viditelné výsledky. Pokud bude současný vývoj pokračovat, účet za Trumpovo druhé prezidentství nevystaví historici, ale sami voliči.
Republikáni pak mohou už v příštích volbách zjistit, že voliče nelze donekonečna živit představou přicházejícího zlatého věku. Obzvlášť tehdy, když kolem sebe vidí vysoké schodky, pokračující války a sliby, které zůstaly nesplněny.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
