ANALÝZA STANISLAVA VÍTKA | Americký dluh není problém jen kvůli tomu, že překročil 40 bilionů dolarů. Washington musí stále větší část starších závazků refinancovat za vyšší úroky a náklady na obsluhu dluhu rychle rostou. Co se stane, pokud začnou investoři za půjčování Spojeným státům požadovat ještě vyšší cenu?
V první části analýzy jsme popsali, jak se americký federální dluh dostal přes hranici 40 bilionů dolarů a proč politický systém zatím nedokáže jeho růst zastavit. Samotná velikost dluhu je však jen část problému. Stále důležitější je cena, kterou za něj Washington platí – a ta neustále rychle roste.
Ministr financí Scott Bessent nastupoval do úřadu s ambicí dostat federální deficit do konce druhého funkčního období prezidenta Donalda Trumpa (končí v lednu 2029) přibližně ke třem procentům HDP. Jak by se k tomu chtěl dopracovat, je nejasné – a realita se zatím ubírá opačným směrem: Rozpočtový úřad Kongresu (CBO) pro letošní fiskální rok očekává deficit 1,9 bilionu dolarů, tedy 5,8 % HDP, a v dalších letech nepočítá s jeho zásadním poklesem. Podle údajů agentury Bloomberg bude letošní deficit opět činit válečných 6 % a do roku 2036 má vzrůst na 6,7 % HDP.
Trump se mezitím snaží mobilizovat podporu před listopadovými doplňovacími volbami do Kongresu (midterms) a kromě požadavků na Kongres ohledně mimořádného navýšení výdajů na obranu zvažuje také nové sliby týkající se snižování daní. Do toho ale přichází s návrhem vyplatit dospělým Američanům tzv. Trumpovu dividendu ve výši 5000 dolarů – pokud by ji dostali všichni dospělí Američané, celkové náklady by se pohybovaly kolem 1,2 bilionu dolarů.
Současný americký prezident je tak co deficitního utrácení zhruba stejně špatný jako Biden, ale se zvyšujícím se celkovým zadlužením bude muset čelit růstu dlouhodobých úrokových sazeb, což snižuje dlouhodobou udržitelnost amerického dluhu, se kterou Trump patrně nic dělat nehodlá.
Demokraté mezitím navrhují daňové škrty pro vyšší střední třídu – tedy pro svoje privilegované voliče, kteří ze závisti pohádkově bohatým požadují socialistické přerozdělování na základně poněkud hurvínkovského výkladu fungování ekonomiky.
Úrokové náklady raketově rostou
Mnoho akademických ekonomů vám řekne, že vláda není jako domácnost, takže o vládním dluhu nemůžete přemýšlet stejně jako o vlastní hypotéce nebo kontokorentu. To je sice pravda, ale mezi vládami a domácnostmi však stále existují určité podobnosti a jednou z nich je nutnost ze svého dluhu každý měsíc platit úroky. Dluh je koneckonců jednoduše slib splatit určité množství peněz v určitou dobu a měsíční úrokové platby jsou toho součástí.
Vládní dluh je trochu jako úvěr s pohyblivou úrokovou sazbou. Státní dluhopisy a pokladniční poukázky sice mají pevné úrokové sazby, ale po splatnosti se musí refinancovat (rolovat). Průměrná splatnost dluhu USA je něco málo pod 6 let. Úrokové sazby začaly růst na začátku roku 2022, takže nyní začínáme vidět masivní nárůst měsíčních úrokových plateb.
Velká část komentářů se dnes zaměřuje na víceméně ekvivalentní dluh USA (vůči velikosti HDP) po druhé světové válce, ale podstata tehdejšího dluhu spočívala v tom, že byl napůjčován za velmi levné sazby – kolem 1,5 až 2 %. Proto zůstaly úrokové náklady po válce tak nízké. V roce 2026 tak Američané mají „dvojitý problém“: jejich národní dluh je opět nad 100 % HDP (podobně jako těsně po druhé světové válce), ale úrokové sazby, které musí vláda z dluhu platit, jsou dnes téměř dvakrát(!) vyšší.
Když se úroky platí dalším dluhem
Vysoké úrokové platby pak z principu nutí vládu k jedné ze dvou věcí: buďto přijetí úsporných rozpočtových opatření (škrty ve výdajích a/nebo zvyšování daní), nebo půjčování si dalších peněz na pokrytí úrokových plateb.
V současné době volí většina zemí světa v čele s USA variantu číslo dvě. Téměř celý nárůst rozpočtového deficitu oproti období před pandemií pak padá na vrub vyšším úrokovým nákladům. Trump udržel roční rozpočtový deficit v poměru k HDP zhruba na stejné úrovni, jako tomu bylo během Bidenova funkčního období, jenže Washington je nyní ve výrazně horší situaci, a to ze tří důvodů.
Za prvé – jedná se o velmi vysoký roční deficit a všechny nové půjčky (včetně těch na splácení starého pandemického dluhu) se provádějí za nové, vyšší úrokové sazby. Navíc během prvních dvou let Bidenova úřadování dluh umazávala inflace, ta se však nyní vrátila na nižší úroveň, což znamená, že z dluhu již tolik neubírá.
Státní dluh tedy v současnosti dál exploduje, protože vláda si půjčuje peníze jen na to, aby zaplatila úroky z peněz, které si půjčila dříve. Tento zvýšený dluh přirozeně vede k ještě vyšším úrokovým nákladům, což vládu nutí půjčovat si ještě více na financování těchto úrokových plateb, a tak dále a tak dále. Tohle není scénář vzdálené budoucnosti – děje se to právě teď.
Samo o sobě to sice ještě neznamená, že Spojené státy stojí před platební neschopností. Pokud však investoři začnou za držení amerického dluhu požadovat stále vyšší rizikovou prémii, může se tento mechanismus dále zesilovat. Stručně řečeno: pokud se něco nezmění, bude to mnohem horší.
Když věřitelé začnou pochybovat
Jak upozorňuje „mrzutý ekonom“ John H. Cochrane, neudržitelné fiskální politiky nemohou fungovat do nekonečna. Investoři do dluhopisů tak nakonec mohou dospět k inverznímu „Churchillovu výroku“, totiž že USA nakonec – poté, co vyčerpají všechny ostatní možnosti – neudělají tu „správnou věc“, a že se tudíž blíží platební neschopnost, vyvlastňování, zdanění, kapitálové kontroly nebo prudká inflace. Přestanou nakupovat zejména dlouhodobé dluhopisy a začnou hledat jistotu v dluhopisech krátkodobých…
Jenže čím větší část dluhu je nutné v krátkých intervalech refinancovat, tím více jsou veřejné finance závislé na tom, zda investoři budou ochotni půjčovat znovu – a za jakou cenu. Cochrane přitom už v době mimořádně nízkých sazeb naléhal na Washington, aby této příležitosti využil a zajistil si levné financování na co nejdelší dobu. Dnešní vývoj podle něj ukazuje, proč na délce splatnosti záleží.
S tím, jak věřitelé požadují na dluhopisech s rostoucím rizikem vyšší výnosy, se následně zvyšují i potřeby Ministerstva financí v oblasti dalšího půjčování. Dva měsíce před koncem fiskálního roku činí dosavadní účet vlády za úrokové náklady pro rok 2026 celkem 1,17 bilionu dolarů – což představuje 15% nárůst oproti stejnému období předchozího roku. To dále navyšuje dluh a potenciálně přikrmuje požadavky investorů na ještě vyšší úrokové sazby, čímž vzniká vzorec známý jako „spirála zkázy“ (doom loop).
A jelikož na dolaru, amerických státních dluhopisech a důvěře v ekonomickou sílu Spojených států stojí značná část světového finančního systému, je ignorování této situace nebezpečná hra s ohněm, který hrozí sežehnout celý svět.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
