Trump našel recept na krizi v Číně. Zachrání přímé investice Washingtonu americký AI zázrak?

Otevřené rétorické výpady vůči dle MAGA hnutí vznikajícím epicentrům komunismu a socialistického myšlení v USA ostatně můžeme zvláště v poslední době slýchat poměrně často. Pokud se však podíváme na reálné kroky Trumpovy administrativy, zjistíme, že prezident se v rámci svého sloganu Make America Great Again nezdráhá sáhnout ke značně etatistickým politikám a nástrojům.

Na mysli teď nemá ani tak jeho celní války se zahraničními partnery USA, ani rozličná exportní omezení, cílící na zabránění jiným mocnostem, v čele s Čínou, v jejich technologickém rozvoji a z něho plynoucího mocenského vzestupu.

Minulý týden totiž přinesl krok, který zásadním způsobem posouvá podobu americké průmyslové politiky v moderní době a dále navazuje na několik podobných kroků, které Bílý dům provedl již loni. Řeč je opět o čipech, základní komoditě 4. průmyslové revoluce, do nichž se Bílý dům rozhodl napřímo investovat. Prohlášení o masivních federálních investicích do amerických výrobců čipů z minulého týdne přitom přepisuje pravidla americké průmyslové strategie.

Až se to z novinových titulků a politické pěny dní nemusí zdát, současné vedení USA činí poměrně aktivní kroky ve vztahu ke strategickým otázkám amerického průmyslu a na něj navázané budoucí prosperity země. Vládní pozornost se nyní obrací k americké výrobní základně pro čipy jako základu moderní ekonomiky.

Ať už se jedná o snahu vytvořit systém strategických rezerv s kovy vzácných zemin (tzv. Project Vault, o němž jsem psali již dříve), nebo tvorbu nové aliance spřátelených zemí, které se pod americkou patronací snaží vytvořit komplexní síť spolupráce v oblasti AI a dodavatelských řetězců (tzv. Pax Silica a jeho čínská antiteze WAICO). 

Amerika ještě do 80. let této sféře dominovala, dokud prakticky oligopolní postavení jejích firem nenarušil technologický vzestup Japonska a následně Jižní Koreje. Velmi brzy se ukázalo, že ekonomika výroby polovodičů v USA nemůže stíhat levnější konkurenci, přestože se tehdy Reaganova administrativa pomocí rozličných anti-dumpingových opatření snažila tuto asijskou konkurenční výhodu eliminovat.

Následná deindustrializace pak vedla nejenom k zániku řady pracovních míst, ale především v přijetí modelu, kdy americké mozky tvoří designy čipů a doprovodných technologií, zatímco asijské továrny je s pomocí evropských a amerických výrobních strojů uvádějí v život. Daná konstelace sice přinášela americkým podnikům výborné hospodářské výsledky v době bezbřehé globalizace po pádu SSSR, nicméně v posledních letech začala jasně ukazovat své slabiny.

Důvodem jsou rozsáhlé změny v mocenském uspořádání ve světě, především vzrůst Číny a dalších (staro)nových mocností. Ten naplno odhalil vysokou zranitelnost těchto globálních dodavatelských řetězců, kdy se jejich klíčové body nacházejí v nejvýbušnějších geopolitických hot spotech světa – na Tchajwanu či Korejském poloostrově.

Celá dosud téměř čistě technologicko-ekonomická rovnice tedy musela být rychle obohacena o bezpečnostní rozměr, kdy geopolitika vystoupila z kanceláří ministerstva obrany či zaprášených kateder politických věd a ustavila se jako jedno z klíčových témat porad velkých globálně působících firem.

Zranitelnosti modelu „designed in America“ si byl vědom už Joe Biden, nicméně byl to právě Trump, kdo celou věc posunul na úroveň, která dle některých hraničí s ideou státního kapitalismu. Něčeho, co je pro moderní Republikánskou stranu a její ideologický étos přeci jenom těžko stravitelné.

Ostatně Bidenův Chips and Science Act měl být praktickým uvědoměním si toho, že výše zmíněná deindustrializace zašla v řadě hospodářsky kritických odvětví v popředí s čipy příliš daleko a postavila tak jeden z motorů americké ekonomiky na hliněné nohy. Základní idea spočívala v lákání domácích i zahraničních výrobních firem, aby rozšířily své produkční kapacity, tj. postavily fabriky, na americkém území. Federální vláda jim za to měla garantovat úvěry či přímo nabízet dotace a granty.

Trump sice k celému programu od počátku vystupoval velmi kriticky, nakonec si jej však ponechal a od metody cukru přešel k metodě biče. Začal hrozit společnostem, které dané kroky neučiní dodatečnými cly.

Danou politiku pak přenesl i na mezistátní úroveň, kdy vyjednal investiční dohody s Japonskem a Jižní Koreou v řádu stovek miliard dolarů. S jejich pomocí měla Amerika získat investice do klíčových průmyslových odvětví a doprovodné kritické infrastruktury od bohatých asijských ekonomik výměnou za nižší celní sazby.

Jenže u toho neskončilo a v Oválné pracovně se zrodil mnohem odvážnější nápad, který možná trochu připomíná éru Rooseveltova Nového údělu z 30. let 20. století.

Na konci července totiž sedm vybraných amerických společností v oblasti výroby čipů a doprovodných technologií podepsalo předběžné dohody, na jejichž základě mohou získat podporu z výše reformovaného programu Chips Act. Ta však, a zde dochází k revoluční změně, bude podmíněna ziskem menšinového, nekontrolního majetkového podílu pro americkou federální vládu.

Laicky řečeno, Washington se stane přímým, i když poměrně malým akcionářem v těchto společnostech, jimž takto poskytne kapitálové krytí jejich investičních výdajů. Daná peněžní injekce má přitom dle předběžných zpráv dosahovat nemalé výše 874 milionů USD. Mezi těmito firmami tak například nalezneme výrobce AI infrastruktury a čipových designů GlobalFoundries (300 mil.), producenta paměťových technologií pro AI Kepler (245 mil.) či společnost Aeluma, která se zabývá vývojem a výrobou fotonických polovodičů pro masivně rostoucí datová centra.

Trump tak učinil další krok ve své přímé intervencionistické politice, která navazuje na jeho kroky z minulého roku a rozšiřuje seznam firem se „státním podílem“ na 30. Prezidentův model se přitom nevztahuje pouze na oblast AI, ale pokrývá řadu doprovodných strategických odvětví, včetně kvantových počítačů, jaderné energetiky, ocelářství či již zmíněné těžby kritických nerostů.

Trump zde přitom staví na modelu zřejmě nejmedializovanějšího případu z roku 2025, kdy americká vláda majetkově vstoupila do Intelu, zkomírajícího amerického šampiona v oblasti čipů. Ten přitom výrazně zaostával za svými konkurenty v podobě firem Nvidia a AMD, na rozdíl od nich si však stále částečně zachovával vlastní domácí (in-house) výrobu čipů na americké půdě.

Situace přitom na počátku nevypadala příliš růžově, když si Trump s novým ředitelem Intelu Lip-Bu Tanem vyměnili přes média několik nelichotivých komentářů.

Jak už to však v Trumpově případě bývá, prezident nakonec nenechal emoce zvítězit a federální vláda nakoupila 9,9 % akcií Intelu, když investovala přibližně 8,9 miliardy USD výměnou za pasivní podíl bez účasti v představenstvu, zato ovšem s ujednáním o možnosti navýšení podílu v případě, že by hrozila ztráta většinového podílu ve výrobních továrnách (tzv. foundry byznysu).

Daná investice se přitom měla daňovým poplatníkům výrazně vyplatit poté, kdy akcie firmy vzrostly a ta začala opět expandovat. Trump proto celý příklad uvádí jako důkaz svého investičního génia a rovněž potvrzení správnosti svého neortodoxního přístupu. Hlavní argument podpory americké průmyslové základny a jejích strategických odvětví možná trochu paradoxně zůstává rétoricky upozaděn.

Nejpikantnější však na celé věci je fakt, že Trumpův postup výrazně připomíná industriální politiky východoasijských hráčů z 60. a 70. letech, kdy se tyto v čele s Tchaj-wanem, Jižní Koreou či Singapurem přeměnily v tzv. první generaci asijských tygrů, tedy masivně rostoucích ekonomik Dálného východu. Výrobní fabriky na pokročilé čipy na Tchaj-wanu či firmy vyrábějící výrazně nedostatkové paměťové čipy v Jižní Koreji rovněž vznikaly za výrazné patronace a i určité (i když spíše nepřímé) investiční podpory státu.

Paradoxem par excellence však je, že přístup Bílého domu připomíná tzv. chefejský model industrializace, jež je odvozen od strategie města Chefej na východě země, západně od megapole jménem Šanghaj. Ano, čtete správně, americké politiky mají několik shodných charakteristik s modelem používaným ve formálně komunistické zemi, která platí za hlavního velmocenského soupeře USA.

Daná praxe je rovněž založená na tom, že stát přímo kapitálově vstupuje do strategických podniků, aby v nich získal menšinový, i když často výrazný, podíl a zajistil tak jejich přežití a rozvoj. Jinak řečeno, jedná se o podobné investice do domácí průmyslové základny moci.

Rozdíl spočívá v tom, že čínský model je především tažen municipalitami (proto Che-fej), přičemž návratnost investic je spíše sekundárním prvkem s dlouhodobým investičním horizontem. Veřejný sektor tak poskytoval kapitál především v době, kdy soukromí investoři považovali dané společnosti a odvětví za příliš rizikové. Rovněž si vymáhá právo sedět v rozhodovacích orgánech a podílet se na důležitých rozhodnutích.

Trump naopak spíše vstupuje již do zaběhlých byznysů či byznysů s jasným funkčním plánem a ty alespoň formálně nechává u kormidla.

Nicméně, že daný přístup přináší své finanční ovoce, dokazuje nedávný příklad společnosti CXMT, největšího čínského výrobce paměťových čipů (a konkurenta americko-jihokorejského oligopolu SK Micron, SK Hynix a Samsung), která po vstupu na burzu v Šanghaji vydělala svým akcionářům, včetně těch veřejných, pohádkový balík poté, co vzrostla o 466 %. Jednalo se přitom o druhou největší emisi v historii pevninské Číny.

Jak je tedy vidět, velmocenské soupeření je natolik dominantním prvkem současného světa, že vidina vítězství v něm překonává zažité ideologické poučky a jednotliví aktéři sahají po jakýchkoli funkčních řešeních. A to i když pocházejí z opačného konce ideového spektra. Ne snad, že by Amerika přecházela na státní kapitalismus ve velkém!

Na rozdíl od Číny jsou stále největšími venture kapitalisty v Americe tamní soukromé firmy. Nicméně určitá strategická odvětví si v očích Bílého domu zaslouží neortodoxní přístup.

Paradoxně tak jediným hráčem, který dané strategie výměny dotací za vlastnické podíly nevolí, zůstává Evropská unie. Určitou výjimku pak tvoří některé její členské státy jako třeba Itálie nebo Francie. EU zároveň v AI závodech brutálně zaostává, byť nyní slíbila investici ve výši 10 miliard eur do AI. Jaká je přesně spojitost mezi těmito jevy, není dosud jasné, nicméně kontrast jistě stojí za zmínku.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a podporujte chudé akademiky. Díky moc.