Škrtící body světa: Jak pár průlivů rozhoduje o ceně ropy, čipů i našeho života

Honzo, pojmem „chokepoint" nebo škrtící bod světa se označují místa, kde se globální obchod zužuje do úzkého hrdla, že? Jak bys tento fenomén uvedl do kontextu?

Ekonomické těžiště světa se výrazně přesunulo do euroasijského kontinentu. Produkční centra v východní a jihovýchodní Asii dnes tvoří odhadem 40 procent světového HDP a generují přes 60 procent jeho ročního růstu. Zboží odtud musí doputovat do míst spotřeby – především do Evropy a Spojených států. A právě na té cestě naráží na úzká místa, jejichž zeměpisná podstata se po staletí nemění.

Už portugalští mořeplavci věděli, že kdo kontroluje strategický přístav v takovém zúžení, získává obrovskou moc za velmi nízké náklady. Americký admirál Alfred Thayer Mahan to na konci 19. století sepsal do knih, které se dodnes čtou v Číně i jinde. Geografie je zkrátka konstantní – mění se jen objem zboží a prostředky kontroly.

Hormuzský průliv je právě v centru dění. Proč jeho faktické uzavření dopadá tvrději na Asii než na Spojené státy?

Většina produkce z Perského zálivu – ropa, zemní plyn, hnojiva, helium a další věci klíčové pro výrobu čipů – dnes proudí do Asie. Japonsko, Jižní Korea nebo Taiwan jsou surovinově mimořádně chudé ekonomiky, které více než 90 procent strategických surovin dováží. Jejich zásoby jsou malé a jakýkoliv výpadek v dodávkách je okamžitě kritický.

Spojené státy si za posledních deset patnáct let výrazně posílily energetickou soběstačnost. Pro ně je to vážný problém, ale mají polštář. Pro Tokio nebo Soul je to existenciální otázka.

Japonsko proto začalo jednat s Íránem bilaterálně, mimo rámec spojenců?

Přesně tak. A to je velmi důležitý signál. Japonsko spustilo čerpání strategických rezerv, aniž by čekalo na koordinaci v rámci G7, a otevřelo vlastní diplomatické kanály s Teheránem. Stejně tak Jižní Korea. Když opravdu dojde na lámání chleba, i věrní spojenci hledají cestu, jak situaci vyřešit sami. Amerika předpokládala, že bude razit jednotnou linii – ale ta jednotná linie se pod tlakem reality rozpadá.

A co Írán, který začal vybírat za průjezd lodí poplatky?

To je změna paradigmatu, která se v běžném zpravodajském provozu přejde a zapomene. Ale je to velmi závažné. Pokud si tuto praxi začnou osvojovat další aktéři u dalších průlivů, celá idea svobodné mezinárodní plavby – na které závisí globální obchod – se začíná hroutit. Singapur, maličký městský stát ležící přímo u Malackého průlivu, proto začal velmi aktivně komunikovat, že zachování volného průjezdu je pro něj otázka přežití. Mluvil jsem s jejich velvyslancem a bylo to jedno z jeho ústředních témat.

Kousek od Hormuzského průlivu leží další kritické místo – průliv Bab-el-Mandeb mezi Jemenem a Eritreou. Co tam hrozí?

Bab-el-Mandeb, mimochodem arabsky „Brána nářků", je vstupní branou do Rudého moře a dále k Suezskému průplavu. Pokud je uzavřen Hormuz a zároveň je nestabilní tato oblast, lodě nemají rozumnou alternativu – musejí obeplouvat celý africký kontinent. To prodražuje přepravu o desítky procent, v některých odhadech i více, a hlavně dramaticky zdražuje pojištění pro celý region.

Hútíové v Jemenu, napojení na Írán, tento průliv v minulosti znepokojovali ostřelováním lodí. Nyní jsou relativně v klidu – někteří analytici říkají, že si to Írán šetří jako kartu pro případ nutnosti. Ale i ta nejistota stačí trhu k tomu, aby reagoval.

Co Egypt? Ten má z možnosti plout přes Rudé moře velký zisk, že?

Egypt je na volném průjezdu existenčně závislý. Suezský průplav mu ročně přináší miliardy dolarů na poplatcích. Když byl průliv de facto mimo provoz kvůli přesměrování lodní dopravy kolem Afriky, egyptské příjmy klesly odhadem o 50 procent. Egypt má tedy obrovský zájem na stabilitě – ale jeho geopolitický dosah na řešení konfliktů v oblasti je omezený.

Přesuňme se do jihovýchodní Asie. Co je tzv. Malacké dilema?

Je to koncept, se kterým přišla Čína na počátku tohoto tisíciletí. Když čínská ekonomika začala masivně růst, Peking si uvědomil, že jeho vlastní surovinové zdroje nestačí – soběstačnost v ropě zmizela někdy v 90. letech. Zároveň začal počítat s geopolitickými riziky.

Malacký průliv je v nejužším místě jen asi dvě námořní míle široký. Jeden z diskutovaných scénářů byl, že by jej Amerika mohla v případě konfliktu zablokovat jadernými ponorkami – tiché, schopné operovat měsíce. To by Číně odřízlo drtivou většinu strategického dovozu. Čína proto začala intenzivně diversifikovat: plynovody ze Střední Asie, dodávky z Ruska přes projekty Síla Sibiře, investice do přístavů v Pákistánu. Začala to dělat výrazně dříve než my v Evropě u závislosti na ruském plynu.

Čína v Jihočínském moři buduje umělé ostrovy. Je to obranná strategie, nebo něco víc?

Obojí a ještě víc. Jihočínské moře je sice obrovská plocha, ale bezpečných plavebních tras je v ní překvapivě málo – mělčiny, útesy, ostrůvky. Kdo kontroluje klíčové body, monitoruje a potenciálně ovlivňuje pohyb lodí. To je jedna rovina.

Druhá je ekonomická. Na mořském dně Jihočínského moře se podle dosavadních průzkumů nacházejí rozsáhlá ložiska ropy, zemního plynu a vzácných kovů. Japonci například nedávno spustili zkušební těžbu vzácných zemin v rámci své ekonomické zóny a výsledky jsou slibné. V Jihočínském moři by to mohlo být podobné – a to násobně zvyšuje jeho strategickou cenu.

A právní rovina? Čína si nárokuje téměř celé moře.

To je jádro sporu. Čína prosazuje tzv. devítibodovou linii, která vychází z historických nároků sahajících k dynastii Chan. Moderní mezinárodní právo, konkrétně Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982, to odmítá. V roce 2016 dal arbitrážní tribunál za pravdu Filipínám, Čína jeho kompetenci zpochybnila a rozhodnutí ignorovala. Střetají se tu dvě právní filosofie – a faktická kontrola zůstává v rukou toho, kdo má silnější loďstvo.

Pro nás v Evropě má smysl si uvědomit, že přibližně 40 procent zahraničního obchodu Evropské unie prochází přes Jihočínské moře. Není to vzdálená záležitost.

Taiwanský průliv je geopolitický „hotspot“ – ale je to i „chokepoint“ v obchodním smyslu?

Výrazně. Přibližně třetina světového námořního obchodu prochází touto oblastí. Ale ještě důležitější je samotný Taiwan jako produkční klastr. Přes 90 procent nejpokročilejších čipů pod 5 nanometrů vyrábí TSMC na Taiwanu. A obecně – asi 60 procent všech čipů, které jsou dnes v ledničkách, telefonech, autech nebo průmyslových strojích, pochází z Taiwanu.

Studie odhadují, že pokud by krize na Taiwanu trvala rok a znemožnila export, dopad na světovou ekonomiku by byl srovnatelný s finanční krizí 2008 nebo s covidem. Ohromná paralýza – a to zejména pro nejrozvinutější ekonomiky světa.

A přitom nad tím ostrovem visí trvalá nejistota.

Přesně to je ten problém. Jde o místo, kde se kříží obrovská ekonomická závislost světa s dlouhodobě nevyřešeným geopolitickým konfliktem. A ta nejistota sama o sobě přenáší tlak do celé světové ekonomiky.

Rusko prosazuje tzv. Severní mořskou cestu jako alternativu k tradičním trasám. Je to reálná konkurence třeba Suezu?

Zatím ne, i když vzdálenostně argument existuje – trasa z Šanghaje do Evropy touto cestou může být až o polovinu kratší. Ale jsou tam zásadní „ale". Cesta je průjezdná jen omezenou část roku, vyžaduje speciální lodě a Rusko si nárokuje tuto oblast prakticky jako národní vody – každá loď potřebuje povolení, ruského lodivoda a de facto ruský dohled na palubě. To jsou pro komerční přepravu velmi nestandardní podmínky.

Proč do toho Rusko přesto masivně investuje?

Rusko v tomto ohledu myslí v dlouhém horizontu. Předpokládá, že s táním Arktidy se otevřou nová naleziště surovin a trasa se stane ekonomicky životaschopnou. Zároveň tam masivně posiluje vojenskou přítomnost – obnovuje sovětské základny, vytváří specializované jednotky pro polární boj a testuje tam techniku. Je to oblast, kde má Rusko zatím jasnou dominanci, včetně jedinečné flotily jaderných ledoborců.

Do hry vstoupila i Čína, která naopak prosazuje internacionalizaci trasy a označuje se za „near-arctic state" – s odůvodněním, že klimatické změny v Arktidě mají globální dopady, tedy i na Čínu. To je sofismus, ale fungující. Čína začala stavět vlastní ledoborce a otevřela výzkumné ústavy zaměřené na Arktidu. Vznikla i idea „Polární Hedvábné stezky".

Mezera mezi Grónskem, Islandem a Velkou Británií – GIUK Gap – je jiný typ chokepointu. O co jde?

Toto místo je spojeno především s bezpečnostní dimenzí. Za studené války šlo o bariéru proti průniku sovětských jaderných ponorek do Atlantiku – zkušenost z obou světových válek ukázala, jak efektivně mohou ponorky paralyzovat námořní zásobování. Dnes se o tomto scénáři opět mluví – ruská severní flotila sídlí na Kolském poloostrově a tamní jaderné ponorky by touto cestou mířily do Atlantiku.

Ale je tu druhá rovina, která se týká nás všech: tudy vedou podmořské optické kabely propojující Ameriku s Evropou. Mimochodem, to samé se týká i Taiwanského průlivu. Jsou to páteřní tepny internetu, finančních transakcí, komunikace. Bez nich se zastavují burzy. Přitom jsou prakticky nechráněné.

Už jsme zaznamenali incidenty, při nichž docházelo k jejich poškození – a v okolí vždy nápadně operovaly ruské nebo čínské lodě, byť přímou odpovědnost se nikdy nepodařilo prokázat. Zkoušejí se dronové technologie, seismické senzory, ale řešení zatím není. Celá západní ekonomika závisí na infrastruktuře, která leží na mořském dně a je velmi zranitelná.

A na závěr Panamský průplav – co jej dělá chokepointem dneska?

Pro americkou ekonomiku je to nyní klíčové místo. Amerika se stala významným exportérem zkapalněného zemního plynu, a právě přes Panamu míří velká část tohoto vývozu do Asie. Při uzavřeném Hormuzském průlivu jsou asijské ekonomiky zoufale závislé na alternativních dodávkách – a americké LNG je jednou z mála. Bez Panamy by se tato přeprava enormně prodražila.

Do toho přišel Trump s obnovenou Monroeovou doktrínou – důrazem na západní hemisféru jako geostrategické jádro americké zahraniční politiky. A tehdy se ukázalo, že přístavní infrastrukturu Panamského průplavu provozuje hongkongská společnost Hutchison. Hongkong je formálně zvláštní region, ale de facto čínský. Vyvstala otázka, jak je možné, že na to nikdo neupozornil dříve. Panamská vláda nakonec zasáhla, soud rozhodl, že pronájem neodpovídal zájmům Panamy, a nyní se řeší převod práv na americké konsorcium. Je to jen jeden z mnoha příkladů toho, jak mocenské soupeření Číny a USA probíhá i na netypických místech.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.