KOMENTÁŘ JANA MALINY | Válka mezi Spojenými státy a Íránem zamrzla. Islamistický režim drží v hrsti globální ekonomiku díky blokádě klíčového Hormuzského průlivu a diplomatické tanečky či krátkodobá příměří nikam nevedou. Pokud má Washington v tomto konfliktu zvítězit, musí úžinu otevřít vojenskou silou. Není to ale úkol na jedno odpoledne. Reálná operace bude vyžadovat robustní, třístupňovou námořní kampaň, která zkopíruje krvavý historický model z 80. let, ale využije k tomu moderní autonomní minolovné drony a masivní palebnou sílu. Vrátit do průlivu stovky lodí denně se nepodaří, ale stačí zlomek, a Írán ztratí svou největší páku. Čas ale hraje proti Západu.
Od začátku války na přelomu února a března 2026 drží Teherán v rukou jedinou, ale o to masivnější strategickou páku: kontrolu nad Hormuzským průlivem. Blokuje komerční lodě, klade miny a hrozí útoky roji rychlých člunů. Americká administrativa sice v květnu krátce spustila zkušební „Project Freedom“, který měl průjezd lodí zajistit, ale po pár desítkách hodin jej prezident Trump pozastavil kvůli deklarované snaze dát šanci diplomacii.
Jak ale upozorňuje bezpečnostní analytik Aaron MacLean, který píše pro The Free Press, zastavovat vojenskou operaci jen proto, aby mohl protivník dál protahovat jednání, je zbytečnou ukázkou slabosti. A já s autorem souhlasím. Všechno v této válce stojí a padá na Hormuzu. Chce-li Amerika vyhrát, musí rozjet „Project Freedom 2.0“ naplno. Jak by ale taková operace podle vojenských expertů a analytických think-tanků reálně vypadala?
Historické podobenství z 80. let
Základní plán už v Pentagonu existuje, takřka ho stačí jen oprášit. V letech 1987–1988 provedly USA operaci Earnest Will, kdy americké námořnictvo fyzicky eskortovalo kuvajtské tankery (přeregistrované pod americkou vlajku) skrze vody zaminované Íránem.
Když tehdy jedna z amerických lodí (USS Samuel B. Roberts) najela na íránskou minu, americká odveta byla brutální. Během operace Praying Mantis v dubnu 1988 potopilo americké námořnictvo zásadní část íránské operační flotily a zničilo ropné plošiny využívané k útokům. Provoz se obnovil a Írán ustoupil.
Dnes je princip naprosto stejný. Rozdíl je v tom, že Írán disponuje moderními asymetrickými zbraněmi (tisíce sebevražedných dronů Šáhed, vylepšené protilodní střely) a USA naopak od 80. let vyřadily většinu tradičních minolovek, které nahradily moderními roboty.
Fáze 1: Vyčistit pobřeží
Do úžiny samozřejmě nelze jen tak poslat konvoj civilních lodí. V Hormuzu, který je v nejužším bodě široký pouhých zhruba 39 kilometrů, by to byla pro Íránce snadná kořist. Kampaň musí začít fází takzvané degradace íránských schopností zamezit přístupu (A2/AD – Anti-Access/Area Denial).
Írán totiž mistrně využívá topografii svého pobřeží. Hornatý terén s množstvím jeskyní a bunkrů přeměnil na dokonalý úkryt pro mobilní protilodní střely (ASCM). Cílem první fáze je tyto systémy, společně s dronařskými hangáry a výrobnami, zničit dříve, než eskorty vůbec začnou. K tomu USA využívají neustálý dohled průzkumných dronů, které následně krmí daty stíhačky s přesnou municí. Zvládat tuto íránskou taktiku „vystřel a zmiz“ vyžaduje špičkové dynamické cílení v reálném čase.
Na mušce se musí ocitnout také sklady a základny revolučních gard pro rychlé útočné čluny (tzv. FIAC). Ty Írán používá k taktice, kterou lze česky přeložit asi jako útoky rojů (více v analýze CSIS). Cílem je zahltit palubní obranu amerických torpédoborců. Proti FIAC rojům US Navy primárně nasazuje lodní 25mm kanón Mk 38, proti vzdušným cílům systém Phalanx. Proto nad úžinou musí v této fázi nutně operovat i vrtulníky AH-64 Apache, drony MQ-9 Reaper letouny, F/A-18 (pro případ vyššího ohrožení i F-35B startující z výsadkových lodí). Někteří analytici připouští jako variantu i stále užitečné staré bitevníky A-10 Thunderbolt . Jejich 30mm kanony a střely Hellfire vrtulníků Apache jsou proti lehkým člunům naprosto devastující.
Jak naznačují dostupné údaje, tato „přípravná palba“ již běží – USA během úvodních fází konfliktu zlikvidovaly přes 130 íránských plavidel a 44 minonosek. Bez této systematické čistky by žádný budoucí konvoj neměl šanci.
Fáze 2: Roboti, miny a konvoje
Největší, avšak okem neviditelnou hrozbu v průlivu představují námořní miny. Odborníci z U.S. Naval Institute (USNI) dlouhodobě upozorňují, že Írán jich vlastní odhadem 5 až 6 tisíc. Nejde jen o prehistorické kontaktní miny, ale i o moderní akustické a magnetické varianty. Teherán je navíc dokáže zcela nenápadně klást z malých civilních plachetnic nebo z miniponorek, které režim začal kolem roku 2007 vyrábět, zřejmě na základě severokorejské licence nebo nějaké formy technologického transferu.
Protože USA ustoupily od nasazování klasických minolovek s lidskou posádkou zranitelnou výbuchem, na scénu nastupují téměř výhradně stroje. Vodu dnes skenují autonomní bezpilotní hladinová plavidla (USV) s vlečnými sonary AQS-20, které v moři prohledávají a mapují třicetimetrové pruhy.
Pod hladinou operují autonomní podvodní roboti jako Knifefish či Kingfish, kteří anomálie na dně spolehlivě identifikují. K fyzické likvidaci se následně ze vzduchu snášejí vrtulníky MH-60S. Ty do vody v rámci systému AMNS vypouštějí naváděná mikro-torpéda Archerfish – dronové „sebevrahy“, kteří minu vyhledají a zničí explozí. To vše probíhá, aniž by jediný americký námořník fyzicky vstoupil do nebezpečné zóny výbuchu.
Teprve po vytvoření čistého koridoru začne samotné eskortování. Obchodní lodě poplují v semknutých konvojích, s velkou pravděpodobností přes bezpečnější jižní trasy ležící v ománských teritoriálních vodách. Každý konvoj bude chráněn raketovými torpédoborci vybavenými systémem Aegis (pojmenován podle mytologické ochrany boha Dia, pozn. red.), které tvoří neprostupný protiraketový deštník.
Zásadní geopolitickou pákou je fakt, že na operaci se nebudou podílet USA samy – prohlášení o garanci svobodné plavby už podepsalo 22 zemí, včetně Velké Británie, Francie, Německa či Japonska. A americká pravidla budou nekompromisní: jakmile Írán z pevniny vypustí jakoukoliv raketu či dron, americká odvetná palba okamžitě zničí místo jejího odpalu. Tak alespoň praví teorie.
Fáze 3: Udržení a ekonomický kolaps
Analytik Aaron MacLean upozorňuje na zásadní věc: cílem operace není okamžitě obnovit provoz 130 lodí denně, jako tomu bylo před válkou. To v krátkodobém horizontu není ani možné. Pokud se ale pod americkou ochranou podaří bezpečně protlačit byť jen 10 až 20 procent původního provozu, strategická kalkulace se okamžitě změní.
V tu chvíli se globální ekonomický tlak výrazně uvolní a Amerika získá čas na to nejdůležitější – úplnou blokádu Íránu. Uzavření přístavů a izolace klíčového ostrova Chárg, přes který teče 90 procent íránského exportu ropy, srazí beztak slabou íránskou ekonomiku na kolena mnohem rychleji, než by se zhroutil globální trh.
Rizika, munice a nechuť k dlouhým válkám
Jako plán to mají američtí stratégové – zdá se – vymyšlené do detailu. Rozhodně to ale není operace bez obrovských rizik, jak upozorňují analytici z The Washington Institute. Írán pravděpodobně může útočit pomocí levných dronů a člunů dlouhé měsíce i po těžkých ztrátách. Globální pojišťovny se budou logicky zdráhat komerční plavidla pojistit, dokud nebude riziko zcela zásadně minimalizováno.
Tím největším problémem je ovšem takzvaná „hloubka zásobníku“ (magazine depth) a politická realita. Během prvních týdnů války spolkly americké údery obrovské množství drahé munice. Vleklá, měsíce trvající eskortní námořní operace bude stát miliardy. Prezident Trump slíbil americké veřejnosti krátkou a rychlou válku. Američané obzvlášť a historicky nemají rádi nekonečné konflikty, kde vítězství není na první pohled jednoznačné.
Jak ale varuje již zmíněný Aaron MacLean, nacházíme se ve hře nervů a ekonomické únosnosti. Buď jako první vybuchne globální trh a tlak dopadne na Washington, nebo jako první zkolabuje režim v Teheránu. Pokud Spojené státy nezačnou s masivním otevíráním průlivu, nechávají veškeré trumfy v rukou Íránců. Ti se ovšem na tento scénář připravovali dekády. Držme si palce.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
