KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE |Krajinný ráz celého Táborska nejspíš změní větrníky. Že se tak stane bez demokratické diskuse, je velkým selháním všech, kdo projekt akceleračních zón připravovali. Nedůvěra k projektu je naprosto oprávněná.
Zhruba před dvěma týdny mě šéfredaktor těchto stránek Pavel Vondráček zaskočil telefonátem: „Víš, že ti všude kolem chalupy vyrostou větrníky?“ A skutečně, letmý pohled na právě zveřejněnou mapu akceleračních zón okamžitě prozradil, že obec Chrbonín, kde trávím významnou část roku, má být na všech okolních návrších sevřena větrníky.
Větrníky se mi v krajině nelíbí, nicméně zásadním odpůrcem nejsem. Že je energetický mix žádoucí, si snad uvědomuje každý soudný člověk. Ideální by bylo jádro, ale to je drahé, výstavba bude trvat dlouho a větrníky tu mohou být relativně brzy a mohou pomoci energetice. Stejně tak je jasné, že pokud se někde větrníky stavět budou, postihne to přírodu a změní krajinný ráz, takže logicky se to vždy někomu nebude líbit, nejvíce asi lidem, kteří v dané krajině žijí a mají k ní nějaký vztah, což je i můj případ.
O nás bez nás
Jenže právě proto by každé takové rozhodování mělo být maximálně transparentní. Jako člověk sledující poměrně aktivně média i dění kolem sebe jsem však až do vydání mapy nezaznamenal jedinou zprávu o tom, že by se o vyhlášení nějaké akcelerační zóny kolem naší vesnice uvažovalo.
Neobjevilo se nic v tisku, s obyvateli nikdo nemluvil. Ideální příležitost pro takové informování byla třeba loni v červnu, kdy se majitelé všech pozemků v Chrboníně sešli v místní hospodě, kde jim ředitel pozemkového úřadu v Táboře představil plán pozemkových úprav ve vesnici, stejně jako plánované stavby k udržení vody v krajině. Jenže když jsem se na pozemkovém úřadě dotazoval, zda o akcelerační zóně vědí, bylo mi řečeno, že to ode mne slyší poprvé — takže jsem státní úřad překvapil stejně jako Pavel Vondráček mě.
Nemuselo se o tom asi ani psát, stačilo by, kdyby v lokalitě probíhala nějaká aktivita — místní by si to řekli. Například pracovníci zmíněného pozemkového úřadu jsou v terénu vidět poměrně často. Pracovníky provádějící přírodovědný výzkum nikdo neviděl. Stejně tak nikdo nemluvil s místními myslivci. Nelze se proto ubránit dojmu, že vše vzniklo v utajení v pražských kancelářích.
Veřejnosti pak byla předložena mapa akceleračních území jako hotová věc, a to právě proto, aby nebyla možná diskuse. Už to vyvolává nedůvěru a zavdává důvod ke znepokojení a ostražitosti. Zastánci akcelerační mapy argumentují, že zmapování určitého území ještě neznamená, že se tam bude skutečně stavět. Nicméně Martin Abel, který podklady pro akcelerační zóny tři roky připravoval, napsal, že: „Ty elektrárny potřebujeme a jednou se stavět budou — buď s rozvahou a s unijními penězi, nebo bez nich“.
Kainovo znamení od Abela
Nedůvěra je tedy skutečně na místě. A nedůvěra je na místě i vzhledem k postavě Martina Abela. Tento aktivista, českými médii někdy přezdívaný „odborník z Oxfordu“, není vzděláním přírodovědec ani odborník na energetiku. Je to právník, člen spolku Klimatická žaloba, a podobně jako řada svých kolegů z právní branže využívá své právní erudice k posunování své agendy — což je samozřejmě zcela legitimní. Nicméně po skandálu z loňského roku, kdy se ukázalo, že EU prostřednictvím tajných smluv dotovala ekologické neziskovky lobbující za program Franse Timmermanse, je stejně legitimní otázka, zda měl člověk z ekologické neziskovky pracovat na významném postu ve státním úřadě. Mimo jiné předtím podporoval využívání zemědělské půdy pro elektrárny.
Mapa akceleračních zón, vznikající bez diskuse s dotčenými, vykazuje typické znaky salámové metody, jimiž aktivisté postupují. Pokud si tyto postupy osvojí i stát, je to dvojnásob nebezpečné a zavrženíhodné, protože tím podrývá nějakou základní důvěru. Zastánci akceleračních zón obviňují své oponenty z proruských sympatií, jenže to ve skutečnosti oni nahrávají zaséváním nedůvěry ruské propagandě.
Problém není jen utajovaná podoba projektu, ale samotná myšlenka akceleračních zón, která je esencí salámové metody: tváří se jako vlastně terénní průzkum (kterým ve skutečnosti není), který nicméně usnadní rychlejší výstavbu elektráren a obejití standardních demokratických procesů. Každý člověk se může legálně bránit proti něčemu, co se mu nelíbí. A nemusí pro to mít ani racionální argument. Třeba prostě jen nechce, aby mu za domem vyrostl čtvrt kilometru vysoký sloup. Stejně jako když nechce, aby mu soused vedle postavil mrakodrap. Může se bránit a je na soudech, aby rozhodly. Existuje důvodná domněnka, že vyhlášení akceleračních zón nám, občanům, tuto možnost kradmo bere.
Úzkostná nejistota
Vlastně by bylo lepší, kdyby se o stavbě rozhodlo hned. Bylo by možné uplatnit všemožné námitky, úřady a soudy by rozhodly a situace by byla jasná. Namísto toho jsou určitá území daná do jakési karantény, což má samozřejmě přímý dopad na obyvatele. Nejen nejistotou, že neví, co a kdy mu vyroste za humny, ale samozřejmě to přímo ovlivňuje cenu pozemků a nemovitostí.
Zastánci akceleračních zón zdůrazňují, že místa byla vybrána s ohledem na to, kde stabilně fouká. Pravda, v Česku, které nemá pobřeží, to není jednoduché a letmý pohled na mapu prozradí, že to skutečně asi jsou místa větrná. Na druhou stranu, nemáme sice pobřeží, ale máme jiné schopnosti. Zkušenost se solárními parky ukazuje, že větrné elektrárny mohly klidně stát třeba v zasypávaných dolech. Když solární elektrárny někdy dokázaly vyrábět elektřinu i v nejhlubší noci, jistě by něco podobného zvládly i větrníky bez vánku kdesi hluboko v díře.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
