KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | Debata o budoucnosti NATO se v posledních měsících znovu vyostřila. Spojené státy – tradiční pilíř alianční bezpečnosti – stále častěji naznačují, že mohou své závazky vůči Evropě omezit. Nejde přitom o formální odchod, ale o něco subtilnějšího a potenciálně nebezpečnějšího: o proměnu samotné povahy americké role. A právě tato vágnost je pro evropské spojence největším problémem.
Když byl Donald Trump dotázán britským deníkem The Telegraph, zda by po válce s Íránem znovu zvážil členství Spojených států v NATO, odpověděl, že tato otázka je pro něj „beyond reconsideration“ – tedy mimo jakoukoli další úvahu. Co přesně tím myslel, nerozvedl. Podobně se vyjádřil i ministr zahraničí Marco Rubio, který na Fox News uvedl, že USA budou muset „přezkoumat“, zda NATO stále slouží jejich zájmům, a že aliance nemůže fungovat jako „jednosměrka“.
Výroky představitelů americké administrativy lze interpretovat různě. V příznivější variantě jde o klasickou trumpovskou vyjednávací taktiku: Washington hrozbou odchodu vytváří tlak na evropské spojence. V horší variantě však může mít americké koketování s omezením závazků velmi konkrétní a bolestné důsledky. Aliance se nemusí rozpadnout, ale její funkčnost se zásadně promění.
Oslabování závazků není nové, dnes má jiné důsledky
To, že Spojené státy dlouhodobě usilují o omezení svých závazků – nejen vůči Evropě, dnes nemůže nikoho překvapit. Donald Trump označoval NATO za „obsolete“ (přežité, pozn. red.) už během prezidentské kampaně v roce 2016. Později opakovaně zdůrazňoval, že USA přehodnotí své závazky, pokud ostatní členské státy nenavýší své příspěvky.
Jenže současná situace se od té z roku 2016 liší. Spojené státy se strategicky orientují na Indo‑Pacifik, domácí politická polarizace oslabuje konsenzus o roli USA ve světě a evropská bezpečnostní architektura je pod tlakem války na Ukrajině. V tomto kontextu má i vágní americká rétorika mnohem větší dopad.
Nejhorší není samotná hrozba odchodu, ale nejistota, kterou vytváří. Představitelé americké administrativy sice neplánují formální vystoupení z aliance, ale pro zásadní zhoršení bezpečnostní situace v Evropě by stačilo, kdyby nejsilnější alianční partner přestal důsledně plnit své závazky.
Jinými slovy: otázka nezní, zda USA odejdou, ale zda zůstanou spolehlivým spojencem.
Může prezident USA rozhodnout o odchodu z NATO?
Striktně vzato litera Washingtonské smlouvy (článek 13) říká, že každý členský stát může z aliance vystoupit. Stačí oznámení depozitáři – tedy vládě Spojených států – a po roce je odchod dokončen. Na papíře tedy existuje jednoduchý mechanismus. Otázka však zní, kdo je v americkém ústavním systému oprávněn takové oznámení učinit.
A právě zde začíná problém. Americká ústava výslovně neupravuje proces vystoupení z mezinárodních smluv. Prezident má sice široké pravomoci v zahraniční politice, ale ty nejsou absolutní. NATO je navíc smlouva ratifikovaná Senátem dvoutřetinovou většinou, což vyvolává otázku, zda by její vypovězení nemělo podléhat stejnému postupu. V minulosti se objevily různé výklady: někteří právníci tvrdí, že prezident může vypovědět smlouvu bez Kongresu, jiní naopak zdůrazňují, že by šlo o zásah do pravomocí zákonodárné moci.
Právě tato nejasnost vedla v roce 2023 Kongres k přijetí zákona, který prezidentovi výslovně zakazuje jednostranně vystoupit z NATO bez jeho souhlasu. Zákon měl vytvořit pojistku proti unilaterálnímu kroku, který by měl zásadní dopady na bezpečnostní architekturu Západu.
Ani tento zákon však situaci zcela nevyjasňuje. Je to politická brzda, nikoli definitivní ústavní řešení. Pokud by prezident skutečně chtěl vystoupit, mohl by se pokusit zákon obejít nebo vyvolat ústavní spor. A i kdyby k formálnímu odchodu nedošlo, prezident má dostatek nástrojů, jak americké závazky fakticky omezit: může blokovat společná rozhodnutí, zpomalovat vojenské plánování, omezit sdílení zpravodajských informací nebo veřejně zpochybňovat platnost článku 5.
To je klíčový bod: Spojené státy mohou NATO oslabit, aniž by ho opustily. Právní rámec brání okamžitému odchodu, ale nebrání politickému a praktickému omezování závazků. A právě tato mezera mezi právem a realitou vytváří nejistotu, která je pro evropské spojence nejproblematičtější.
Co to znamená pro Evropu
Pro evropské spojence má americká rétorika jeden zásadní důsledek: budou se muset smířit s tím, že NATO už není totéž, co bývalo. Ne proto, že by aliance formálně zanikala, ale proto, že se mění samotná povaha amerického závazku. Spojené státy – ať už z důvodů strategických, politických nebo vnitropolitických – dávají najevo, že jejich ochota nést hlavní tíhu evropské bezpečnosti není samozřejmá. Evropa tak stojí před realitou, kterou si dlouho nechtěla připustit: americká role se proměňuje a návrat k předchozímu stavu není jistý.
Problém spočívá v tom, že americké signály jsou mimořádně vágní. Trump i Rubio hovoří o „přehodnocení“ závazků, o tom, že NATO nesmí být „jednosměrná ulice“, nebo že otázka členství je „mimo další úvahu“. Jenže z těchto formulací nelze vyčíst, co přesně Washington požaduje. Jde o vyšší evropské výdaje? O větší politickou loajalitu? O podporu amerických operací mimo Evropu? Nebo o úplné přenastavení transatlantického vztahu?
Bez jasné odpovědi se Evropa ocitá v situaci, kdy má reagovat na hrozbu, jejíž konkrétní podoba není známá.
Tato nejistota má přímé dopady na evropské plánování. Pokud Spojené státy skutečně omezí své závazky, bude muset Evropa převzít větší odpovědnost za vlastní obranu – finančně, politicky i strategicky. Znamená to posílení evropských kapacit, větší koordinaci mezi členskými státy a možná i hlubší integraci obranné politiky.
Jenže bez jasného signálu z Washingtonu není zřejmé, jak daleko má Evropa zajít. Má budovat paralelní struktury? Má převzít roli hlavního garanta odstrašení? Nebo má jen „zalepit díry“, které vzniknou, pokud USA omezí některé konkrétní funkce?
Dopady americké vágnosti navíc nejsou v Evropě rovnoměrné. Zatímco státy na východním křídle vnímají jakékoli oslabení amerických závazků jako existenční hrozbu, západní a jižní Evropa reagují pomaleji a s menší naléhavostí. Různá východiska jednotlivých členských států komplikují formulaci společné evropské reakce. Americká nejistota se tak promítá i do evropské fragmentace – a ta může být sama o sobě destabilizující.
Největší riziko spočívá v tom, že Evropa může investovat energii do kroků, které se nakonec ukážou jako nedostatečné nebo naopak zbytečné. Pokud Spojené státy chtějí po Evropě více peněz, je to řešitelný problém. Pokud chtějí větší politickou podporu, je to otázka diplomacie. Pokud ale chtějí zásadní přenastavení celého systému kolektivní obrany, pak Evropa stojí před úkolem, který nemá precedent. A dokud Washington neřekne, co přesně očekává, bude evropská reakce nutně fragmentovaná a nekoherentní.
Evropa tedy stojí před dvojím úkolem: přijmout, že americká role se mění, a zároveň se vyrovnat s tím, že neví, jakým směrem. Vágnost amerických signálů je sama o sobě destabilizující. Nejde jen o to, že USA mohou své závazky omezit. Jde o to, že Evropa neví, v jaké podobě bude NATO fungovat za rok, za pět let nebo za deset. A právě tato nejistota je pro evropské spojence největší výzvou.
Směřování, které Evropa nemůže ignorovat
Americká vágnost není epizodní výkyv, ale symptom hlubšího posunu v americkém strategickém myšlení. Spojené státy už nechtějí nést hlavní tíhu evropské bezpečnosti automaticky a bezpodmínečně. Pro Evropu to znamená jediné: musí se připravit na svět, v němž americké závazky nejsou samozřejmostí, ale proměnlivou veličinou.
Největší hrozbou není formální odchod USA z NATO, ale dlouhodobá nepředvídatelnost, která podkopává plánování, soudržnost i odstrašení. Evropa tak stojí před nutností přestat reagovat na americké signály a začít budovat vlastní strategickou odolnost – ne jako alternativu k NATO, ale jako pojistku proti tomu, že americká role už nikdy nebude tak pevná jako dřív.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
