Trumpovo mlčení děsí Tchaj-wan. Washington je nečitelný i pro vlastní spojence

Když byl při odchodu z Pekingu americký prezident Trump dotázán, zda jsou americké bezpečnostní garance vůči Tchaj-wanu stále platné, odmítl odpovědět. Podle stanice CNBC na palubě Air Force One prohlásil, že totéž se ho zeptal čínský lídr Si Ťin-pching. A Trump měl reagovat slovy „O tom nemluvím.“ Takový výrok není projevem strategické obezřetnosti, ale ukázkou politické lehkomyslnosti.

V okamžiku, kdy se Čína připravuje na nejagresivnější tlak na Tchaj-wan za poslední dekády, je mlčení amerického prezidenta přesně tím signálem, který může povzbudit Peking a zároveň vyděsit spojence. Tchaj-wan i další státy v regionu se oprávněně ptají, zda by Spojené státy v případě krize skutečně dostály svým závazkům, nebo zda by se Washington raději pokusil o dohodu, která by ostrov obětovala ve jménu krátkodobého klidu. Taková nejistota je sama o sobě destabilizující.

Po desetiletí fungovala americká politika vůči Tchaj-wanu na principu tzv. strategické nejednoznačnosti. Washington nikdy výslovně neřekl, zda by ostrov bránil, ale zároveň dával dostatečně silné signály, že by k tomu byl připraven.

Tento přístup měl logiku. Odrazoval Peking a zároveň držel Tchaj-pej v mantinelech. Jenže jak upozorňuje Matthew Tostevin, tato rovnováha se hroutí. Čína je vojensky sebevědomější, její námořnictvo roste rychleji než americké a její politické vedení stále otevřeněji hovoří o „historické misi sjednocení“. 

Zároveň se mění i americká politika. Nejednoznačnost, která byla nástrojem, se mění v nečitelnost, která je slabostí. Trumpova odpověď „O tom nemluvím“ není součástí promyšlené strategie. Je to prázdné gesto, které nemá žádný odstrašující účinek. A právě tato prázdnota je dnes největším rizikem.

Americká zpravodajská komunita ve své aktualizaci z roku 2026 upozorňuje, že Čína zvyšuje tlak na Tchaj-wan nejen vojensky, ale i politicky a ekonomicky. Podle zprávy se Peking připravuje na scénáře, které mohou zahrnovat blokádu, omezení obchodu, kybernetické útoky a v krajním případě i vojenskou akci.

Zpravodajci zdůrazňují, že Čína sleduje americkou politiku s mimořádnou pozorností a že nejasné signály z Washingtonu mohou být interpretovány jako příležitost. V takové situaci je mlčení amerického prezidenta sdělením, které může mít dalekosáhlé důsledky. Spojenci potřebují vědět, na čem jsou. Peking potřebuje vědět, kde jsou hranice. A Tchaj-wan potřebuje vědět, zda se může spolehnout na zemi, která mu půl století slibovala podporu. Pokud se tato jistota vytratí, ztrácí se i samotný základ odstrašení.

Debata o budoucnosti Tchaj-wanu se vede už více než deset let. Známý (a také kontroverzní) politolog John Mearsheimer ve svém textu „Rozlučte se s Tchaiwanem“ už v roce 2014 tvrdil, že ostrov je odsouzen k tomu, aby se stal součástí Číny. Jeho argument vycházel z neorealistické logiky mocenské politiky. Čína bude stále silnější, Spojené státy nebudou ochotné riskovat válku a Tchaj-wan se ocitne v situaci, kdy nebude mít jinou možnost než přijmout realitu.

Politický analytik Gordon G. Chang na to vzápětí odpověděl textem „Pozdravte Tchaiwan“, v němž mimo jiné argumentoval, že Mearsheimer přeceňuje sílu Číny a podceňuje americkou schopnost mobilizovat sílu, pokud je to nutné.

Dnes se však ukazuje, že oba přehlédli klíčový faktor. Mearsheimer podcenil odolnost Tchaj-wanu a přeceňoval čínskou schopnost rychle dosáhnout strategických cílů. Chang zase přeceňoval americkou politickou soudržnost. Realita roku 2026 ukazuje, že Spojené státy mají stále značnou vojenskou sílu, ale jejich politická vůle je nečitelná a jejich zahraniční politika je stále více ovlivňována domácími spory. Problémem tedy není ani síla Číny, ani síla USA, ale politická nečitelnost Washingtonu. A ta je v otázce Tchaj-wanu nebezpečnější než jakýkoli vojenský poměr sil.

Zajímavý, byť provokativní příspěvek do debaty o budoucnosti ostrova vnesli editoři časopisu Newsweek. Ve svém textu „Osud Tchaj-wanu vede přes Erie v Pensylvánii“ upozorňují na aspekt, který se často přehlíží: americká politika vůči Tchaj-wanu je dnes v podstatě domácí politika. Erie je okresní město, které v posledních dvaceti letech několikrát změnilo politickou orientaci a stalo se symbolem americké nálady. Nachází se v Pensylvánii – klíčovém „swing state“, přičemž Erie je jedním z jeho nejpřesnějších politických barometrů. Autoři z toho vyvozují, že o budoucnosti americké politiky vůči Tchaj-wanu může rozhodovat to, jak se cítí voliči v postindustriálním městě, které se stalo symbolem frustrace, nejistoty a politického chaosu, tedy přesně v takových místech, kde v minulosti „bodoval“ Donald Trump se svou vizí „Amerika především“.

Tento posun je zásadní. Zahraniční politika, která byla kdysi doménou strategických úvah a dlouhodobých závazků, se stává rukojmím domácích sporů, kulturních konfliktů a ekonomických frustrací. Pokud se americká politika bude dál řídit náladami swing counties v Rust Beltu, může se stát, že o budoucnosti Tchaj-wanu nerozhodne ani Pentagon, ani Peking, ale voliči, kteří se rozhodují podle úplně jiných kritérií. A to je pro spojence Spojených států mimořádně znepokojivá představa.

Trumpova odpověď „O tom nemluvím“ je v tomto kontextu varováním, které má své důsledky i pro Evropu. Pokud Washington není schopen vyslat jasný signál v otázce, která je pro globální stabilitu zásadní, proč by měl být spolehlivější v otázkách, které se týkají Evropy? Spojenci v NATO sledují americké mlčení se stejnou nervozitou jako Tchaj-wan. Pokud se americká zahraniční politika stává rukojmím domácích sporů, pak se stejná nejistota může projevit i v evropském prostoru. A pokud se americký prezident zdráhá potvrdit závazky vůči Tchaj-wanu, kdo může s jistotou tvrdit, že by v krizové situaci neváhal i u závazků vyplývajících z článku 5 Severoatlantické smlouvy?

Tchaj-wan je testem americké spolehlivosti. A pokud v něm Washington selže, bude to signál nejen pro Peking, ale i pro Moskvu. Evropa by si neměla dělat iluze, že by se takový signál zastavil na pobřeží Pacifiku.

Trumpova zahraniční politika má jednu konstantu: je nepředvídatelná. Někdy může být nepředvídatelnost výhodou, ale v otázce Tchaj-wanu je to hazard, který může mít katastrofální následky. Spojenci potřebují vědět, na čem jsou. Peking potřebuje vědět, kde jsou hranice. A Tchaj-wan potřebuje vědět, zda se může spolehnout na zemi, která mu půl století slibovala podporu. V době, kdy se svět znovu dělí na sféry vlivu, je nečitelnost velmoci rizikem, které si spojenci nemohou dovolit. A Tchaj-wan už vůbec ne.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.