Křemíkový štít Tchaj-wanu se láme. Trumpova strategie může Evropu připravit o čipy i léky

Úplně banální otázka na úvod. Proč by vlastně někoho v České republice měl zajímat nějaký malý ostrůvek na druhé straně zeměkoule?

Banální a dobrá, banální a důležitá otázka. Já bych to dal do širšího kontextu, který hodně často používám. Žijeme ve velmi unikátní době. Žijeme v době takzvané čtvrté průmyslové revoluce. Svět se mění geopoliticky, ale mění se i světová ekonomika. Česká republika je toho součástí a nenalhávejme si, že to je jinak.

Celá tahle revoluce je založená na nových technologiích, na znalostních ekonomikách. Když si otevřeš programy politických stran v Evropě, všude čteš: „Znalostní ekonomika, to potřebujeme.“ Jenže tahle ekonomika stojí primárně na nových technologiích v podobě umělé inteligence a čipů. A to vše se z velké většiny vyrábí na Tchaj-wanu. Bez Tchaj-wanu není čtvrtá průmyslová revoluce, není moderní ekonomika. Takhle důležitý ten malinkatý ostrůvek je.

Vedle té technologické důležitosti je tu ale i ta geopolitická...

Ano. Je to kombinace, kterou všichni cítíme, že není úplně ideální. Máte na jednom místě obrovský shluk důležitosti a zároveň je to geopolitický hotspot, místo, které je bezpečnostně potenciálně nestabilní. To není úplně to, co chcete.

Je tam ještě třetí rovina, a to je symbolika pro Čínu...

Symbolika okolo Tchaj-wanu je veliká. Já mám pocit, že v Čechách na tu symboliku dáme víc a přehlížíme ekonomické rozměry. Nejsem si jistý, jestli tu symboliku tak silně vnímají i velmoci. Když se podívám na novou národní bezpečnostní strategii Donalda Trumpa, tak se domnívám, že ta symbolika šla hodně do pozadí. Opravdu je to o tom: ekonomický zájem, ekonomický rozvoj. Tchaj-wan je důležitý pro americké firmy, protože tam se všechno vyrábí. V Americe to nadesignujete, na Tchaj-wanu vyrobíte. Symbolismus ustupuje do pozadí.

Souhlasil bys tedy, že tato oblast je teď jedním z nejnebezpečnějších ohnisek konfliktů na planetě?

Souhlasil bych s tím, že pokud tam nějaký konflikt vznikne, bude to konflikt, který má tendenci přerůst v něco, co politická věda nazývá systémovým konfliktem. To je konflikt tak velkého rozsahu, že překreslí rozložení moci v mezinárodním systému. Myslím, že je v zájmu všech, aby se to nestalo.

Řekněme si to na rovinu: když začala válka na Ukrajině, všichni si pamatujeme ekonomické dopady – růst cen, energií, vstupů pro firmy. Ty dopady byly velké. Nechci snižovat to, co se děje na Ukrajině, v žádném případě, ale pokud by se něco stalo v oblasti Tchaj-wanu, hospodářský dopad by byl brutální. V porovnání s tím by byla Ukrajina dětská rýmička. Četl jsem studie, které to srovnávaly s násobkem toho, co způsobila velká finanční krize v letech 2008-2009.

Když vezmeme strategii Spojených států, která říká „Evropa ať si zadržuje Rusko a my musíme zadržovat Čínu“, bude na to Amerika stačit? Dělá dost, aby Tchaj-wan zůstal otevřený světové ekonomice?

Pokud to nezvládne Amerika, nezvládne to nikdo jiný. Nežijeme už v unipolaritě 90. let. Přesouváme se do multipolárního světa, kde nebude jedna velmoc, bude jich víc. Amerika bude tím „prvním mezi rovnými“. Vidíme, že Amerika to začala brát vážně – už od Obamova „Pivot to Asia“. Uvědomují si, že nemohou dělat světového policajta donekonečna. Vyžadují od spojenců, aby se o svou bezpečnost více starali. Nejen v Evropě, ale i v Asii – od Japonska, od Tchaj-wanu.

Zmínil jsi ekonomické dopady. Já často říkám, že si v Evropě žijeme jako „prasata v žitě“, a nemyslím to jako urážku, ale jako popis té pohodlnosti...

Ano, to mě vždycky rozčílí, když slyším debaty o tom, jak se máme špatně. 

Na druhou stranu, bavil jsem se se studenty a říkal jsem jim: „Podívejte se na dodavatelské řetězce.“ To nejsou jen vzácné kovy a čipy. Podívejte se na úplně základní situaci – dodávky léčiv. Evropa je brutálně závislá na dodávkách léčiv nebo ingrediencí z Číny. Představme si situaci, kdy vypadnou dodávky léků. Evropa nemá na to, aby to vyráběla sama, minimálně než se dodavatelské řetězce přebudují.

K tomu si přidejme legislativu EU, která brání výstavbě čehokoli, co není dostatečně zelené. Řekněte někomu, že jeho rodiče nebudou mít přístup k základní zdravotní péči, protože prostě nebudou léky. Za covidu stály automobilky, protože nebyly čipy. Tady by se mohlo stát to samé s léky. Nevím, jestli je evropská populace na tohle připravená. 

Pojďme se podívat na Čínu. Proč by Peking chtěl Tchaj-wan? Jde o čipy, nebo o strategii?

Je to mix důvodů. V čínském tisku se objevuje rétorika, že Tchaj-wan je „odpadlická provincie“. Mají princip jedné Číny, který je pro ně nedělitelný. Ale je tu jeden důležitý aspekt: my na Západě říkáme, že Čína je „nastupující velmoc“. Že jde z ničeho nahoru. Ale Čína to tak nevnímá.

Čína to vnímá tak, že se vrací do pozice, která jí náležela tisíc let. Historické odhady říkají, že než se rozmohl evropský kolonialismus, Čína byla největší ekonomikou světa. Z jejich pohledu je to návrat k normálu. Pak přišlo to, co nazývají „stoletím ponížení“ – od prohraných opiových válek v 19. století přes sérii nerovných smluv. To je v Číně dodnes vnímáno jako bolístka na duši. Nyní se vrací tam, kde byli. Pro ně je to přirozená záležitost.

Je ve hře v dohledné době čínská invaze na Tchaj-wan? Nebo je výhodnější ostrov jen „škrtit“?

Neznám přesnou odpověď, nevidím do hlav policymakerů. Ale obecně si myslím, že jakékoli vojenské řešení je prohra pro všechny hráče. Ten potenciál, že to přeroste v systémový konflikt, je obrovský. Nejde jen o Tchaj-wan. Máte tam napětí na Korejském poloostrově, otázku Jihočínského moře, ostrovy Senkaku. Je to pás potenciální nestability.

Čína navíc stále roste, i přes své problémy. A ten model, že exportuješ do celého světa, by konfliktem skončil. Západní státy by bez toho přišly o svou životní úroveň. Je to vzájemně propojené.

Co by dělali Američané, kdyby k invazi došlo?

Amerika se drží konceptu „strategické nejednoznačnosti“. Nikdy úplně neřekli, jak by jednali, i když Biden to párkrát „prořekl“. S tím se pojí koncept „dvojího odstrašení“. To znamená: chceme odstrašit Čínu od použití síly, ale zároveň chceme odstrašit Tchaj-wan od vyhlášení formální nezávislosti. Protože víme, že nezávislost je casus belli pro jakoukoli čínskou administrativu. Fakticky jde o zachování statu quo.

Čína se ale v regionu posouvá stále jižněji, buduje základny na atolech...

Celý ten pás od Japonska dolů až k Malackému průlivu je místem územních sporů. A pozor, ty územní nároky v Jihočínském moři má historicky i Tchaj-wan, protože se stále bere jako Čínská republika.

Bavíme se o tom proto, že tudy vede tepna světového obchodu. Japonsko, Korea i Čína nemají dostatečné suroviny, musí je dovážet. A tady narážíme na takzvané „Malacké dilema“. To je pro Čínu strategická noční můra. Je to úzký průliv, kudy proudí většina surovin. Existuje scénář, že v případě krize by Spojené státy tento průliv uzavřely. Čína to nemá odkud jinud tahat. Proto ty snahy o kontrolu Jihočínského moře, proto ty umělé ostrovy. Chtějí si zajistit bezpečnost svých obchodních tras.

Vraťme se k čipům. USA i Evropa teď řeší, že chtějí čipy vyrábět u sebe. Je to reálné?

Je to velmi specifické know-how. Trumpova administrativa se snaží o přesun výroby. Trump chce reindustrializovat USA. Mluví se o tom, že by TSMC měla polovinu čipů vyrábět v USA. Ale Tchaj-wanci říkají, že v Americe chybí kvalifikovaná pracovní síla – inženýři s Ph.D., kteří jsou ochotni pracovat v továrnách.

Má to ale zásadní bezpečnostní rozměr. Tchaj-wan spoléhá na koncept „křemíkového štítu“. Říkají: „Jsme tak důležití pro světovou ekonomiku, že nás musíte bránit.“ Pokud ale Trump říká: „Chci, abyste polovinu vyráběli u mě doma,“ tak ten štít už je poloviční. Pořád je významný, ale už to není ono. Západní státy si začínají uvědomovat, že potřebují průmyslovou strategii, i když to zavání plánovanou ekonomikou.

Co tě nejvíc dráždí v české nebo evropské debatě o Indopacifiku?

Přežívají tu zvláštní představy. Třeba to, že zbytek světa touží žít jako my. Oni touží žít jako my ekonomicky, ale ne nutně politicky.

Dám příklad: Indie nakupuje ruskou ropu. V západních médiích čtu: „Indie jedná nemorálně, financuje ruskou válku.“ Ale Indie má jiný narativ. Její ministr zahraničí Džajšankar říká: „Z našeho pohledu jste nemorální vy. Nutíte nás nakupovat drahou západní ropu, což brzdí náš růst a odsuzuje miliony našich lidí k chudobě. To je nemorální.“

My tenhle pohled často ignorujeme. Ve světě bude víc modelů a perspektiv. Západ už nedominuje tak, aby mohl všem vnutit svůj pohled.

Na závěr: Co bychom měli sledovat, abychom poznali, jestli se situace hrotí?

Podceňuje se vnitropolitická situace na Tchaj-wanu. My máme tendenci se dívat na současnou prezidentku a vládní stranu DPP, která je nám blízká důrazem na demokracii a lidská práva. Ale je tam výrazná opozice – Kuomintang (KMT).

Kuomintang vidí věci jinak. Jsou obchodně pragmatičtí vůči Číně. Odmítají narativ nezávislosti, protestují proti navyšování zbrojení. DPP vznikla na myšlence nezávislosti, i když ji v praxi mírní. Kuomintang ovládá parlament, DPP má prezidenta. Narážejí do sebe.

Pokud by v budoucnu Kuomintang získal i prezidenta, politika Tchaj-wanu bude dost jiná. Poslední prezident z KMT se snažil výrazně hospodářsky navázat na Čínu. Tyto dvě strany se na strategických věcech nepotkávají. A to může zásadně změnit dynamiku v regionu.

Navíc průzkumy ukazují, že Tchajwance před volbami nejvíc nezajímá Čína. To je až čtvrté, páté téma. Zajímá je dostupnost zdravotnictví, vysoké ceny bytů, nemožnost sehnat bydlení pro mladé. Řeší stejné problémy jako my. Pokud bychom si zakryli název země, mohli byste říct, že čtete výsledky průzkumů z Británie nebo z Česka.