KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Většina reakcí ve světových médiích, včetně těch jihoamerických, se nese v duchu otázky: a co dál? Zdá se, že právě tohle je otázka, na niž nemá odpověď ani Bílý dům. A to je velmi znepokojivé.
Americkou intervenci okamžitě odsoudilo Rusko, Čína a Írán – zcela pochopitelně, když jde o jejich spojence. Většina ostatního světa zůstává zdrženlivá. Silné znepokojení vyjádřily jihoamerické země (mimo Argentiny) plus Španělsko.
Kolumbijský list El Tiempo cituje jejich společné prohlášení: „Vyjadřujeme znepokojení nad jakýmkoli pokusem o vládní kontrolu, správu nebo vnější přivlastnění přírodních nebo strategických zdrojů, což je v rozporu s mezinárodním právem a ohrožuje politickou, ekonomickou a sociální stabilitu regionu.“ Stejně jako další média v regionu, i El Tiempo neopomíjí zdůraznit, že Maduro byl diktátor vládnoucí nelegitimně.
To vytkněme před závorku: jakkoli byl Maduro diktátor, který se moci chopil nedemokraticky a neuznal vítěze posledních voleb, jeho únos do Spojených států je velice znepokojivá věc… a nebezpečný precedent. Možná ještě znepokojivější je to, že se americká administrativa ani nepokoušela o nějaký „fíkový list“, jímž by intervenci vysvětlila.
Posledním latinskoamerickým diktátorem, který byl takto unesen, byl panamský Manuel Noriega v roce 1989 – ovšem v jeho případě americká administrativa trvala na tom, že jde o drogy. V případě Madura takto jasnou odpověď nedává: jednou jsou to drogy, pak ropa, potom všechno ostatní.
Z hlediska dosavadní historie Západu je nejvíc šokující, že ze strany Donalda Trumpa nepadla zmínka o demokracii. Maduro byl diktátor; Američané však ani po jeho sesazení neuvažují o tom, že by jeho místo zaujal legitimní vítěz voleb z června 2024 Edmundo González, ani poslední laureátka Nobelovy ceny za mír María Corina Machado, o níž se mimochodem Trump vyjádřil velmi neuctivě v tom smyslu, že doma nepožívá respektu k tomu, aby zemi vedla (bylo to krátce poté, co ona intervenci podpořila a Trumpa pochválila). Proto hodlá Donald Trump vedení svěřit dosud loajálním Madurovým pomocníkům. Bizarnější už to být nemůže.
Spojenci uvnitř. A co to znamená?
Některé anglosaské deníky, například k Trumpovi jinak poměrně vlídný Telegraph, si kladou otázku, zda tato ignorance demokratické opozice ze strany Američanů není záměrná. Řečeno jinými slovy, je velmi pravděpodobné, že Madura zradila část jeho nejbližších spojenců, zejména z řad generálů.
A je možné, spekuluje Telegraph, že celé to bylo důkladně připravené a domluvené. Jen tak si lze vysvětlit odsunutí opozice na vedlejší kolej: Trump sice říká, že Venezuelu bude řídit Amerika, ale ve skutečnosti to budou zbytky Madurova režimu bez Madura. Jen s tím rozdílem, že umožní Američanům přístup k ropě a její regulaci.
Tato spekulace samozřejmě dává smysl. Donald Trump by měl páku, jak postupně zadusit režim na Kubě – což by mu v dalších volbách přineslo spoustu hispánských hlasů. Zároveň by Amerika mohla regulovat významněji ceny ropy… a americké ropné firmy by získaly lukrativní zakázky ve Venezuele. Což jim ostatně Donald Trump slíbil, když ho podpořily v prezidentské kampani.
Hlas z Argentiny varuje Dánsko
Argentinský deník La Nación shrnuje známá fakta a klade si otázku po tom, co nevíme, totiž právě po kooperaci nejužšího venezuelského vedení s Američany. Nicméně zdůrazňuje, že intervence ve Venezuele posunula spojenectví mezi Mileiem a Trumpem na novou rovinu: zatímco dříve šlo o ideové spojenectví dvou výstředních prezidentů, nyní jde o něco podstatně vážnějšího.
Argentinský list poukazuje na to, že rázné Trumpovo vystoupení po únosu Madura jasně ukázalo, že americká administrativa je rozhodnuta překreslit mapu Jižní Ameriky. Vycítil toto Milei, ptá se argentinský list, a proto se moudře přimkl k Trumpovi, aby z toho Argentina profitovala a stala se lídrem regionu?
La Nación zmiňuje ještě jednu drobnost, která je spíše úsměvná, a normálně by ji čtenář přešel, nicméně vzhledem k tomu, co víme o osobnosti amerického prezidenta, tak učinit nelze: totiž že venezuelské opozici paradoxně uškodilo, když María Corina Machado získala Nobelovu cenu za mír – tedy onu cenu, po které tak touží Donald Trump. A že je možné, že svou roli sehrála i závist. Inu, dodejme, toto venezuelské dobrodružství ho k ní nepřiblížilo.
Jiný argentinský list, Clarín, se věnuje výhrůžce Delcy Rodríguezové, Madurově viceprezidentce, která by měla správu země převzít. Cituje amerického prezidenta, že „pokud nebude konat správně, zaplatí velmi vysokou cenu, pravděpodobně vyšší než Maduro.“ Takto se měl dle listu americký prezident vyjádřit v telefonickém rozhovoru ze svého golfového resortu pro The Atlantic.
Clarín ovšem podotýká, že poslušnost Rodríguezové zdaleka není zaručená. Připomíná, že viceprezidentka požaduje propuštění Madura a trvá na tom, že bude chránit přírodní bohatství své země. Podle Marca Rubia lze s „Rodríguezovou jednat, na rozdíl od Madura“, nicméně v případě nutnosti souhlasí Trump s dalším úderem na zemi.
Clarín se ale nevěnuje jen jihoamerické realitě. Podotýká, že v citovaném telefonickém rozhovoru pro The Atlantic se Donald Trump opět vrátil k otázce Grónska a zdůraznil, že ho Spojené státy potřebují pro svou obranu.
Demokracie ustoupí moci
Že o demokracii jde až v druhé řadě, zdůrazňuje ve svém komentáři i týdeník The Economist. Podle něj to, co jsme právě viděli, je tím nejpádnějším důkazem, že nedávno zveřejněná Národní bezpečnostní strategie není jen nějakým nezávazným dokumentem, ale jasným, konkrétním a velmi realistickým plánem pro americkou zahraniční politiku v následujících letech, tzv. „Donroe doktrínou“, jak ji hrdě nazývá sám americký prezident.
The Economist rovněž připomíná zajímavý historický detail, totiž že zatčení Madura se odehrálo na den přesně 36 let po zatčení Noriegy. Týdeník vypichuje zejména Trumpova slova, že americká přítomnost v zemi se může omezit na ropný průmysl: „Budeme ho provozovat řádně, profesionálně, budeme mít ty největší ropné společnosti na světě a investovat miliardy a miliardy dolarů.“
Zároveň The Economist zdůrazňuje, že únos Madura bude Trumpova administrativa používat od nynějška jako hrozbu pro všechny ostatní v Latinské Americe.
Další výboje?
Publicisté a historici připomínají historický aspekt nejnovějšího Trumpova dobrodružství, zejména jeho přihlášení se ke zmiňované Monroeově doktríně, kterou prezident Spojených států James Monroe představil Kongresu ve své výroční řeči v prosinci roku 1823.
Monroe v ní jasně deklaroval, že pokusy evropských mocností o vytvoření kolonií nebo oblastí vlivu na americkém kontinentu budou vnímány jako přímé ohrožení americké bezpečnosti. A je pravda, že evropské mocnosti měly o americký kontinent zájem, nicméně v době, kdy ji Monroe deklaroval, byla spíše projektem do budoucnosti. Ten došel naplnění po skončení občanské války, kdy Spojené státy výrazně posílily mezinárodně.
Nicméně z tohoto historického připomenutí – a Trumpovu zalíbení v dávno minulé doktríně – vyplývá jedno: Spojené státy budou stát o kontrolu nad celou západní hemisférou; a evropské země, třebaže dávno neusilují o obnovení svých kolonií, jsou vnímány jako soupeř, nikoli jako spojenec.
Kdy bude Trump potřebovat Evropu
Shodou okolností pár dnů před intervencí v Caracasu uveřejnil The Economist zajímavou úvahu o tom, proč Amerika stále potřebuje Evropu. Autoři tam uvádějí řadu argumentů, zejména ekonomických, nicméně pro dokázání hlavní teze článku – totiž že pokud Evropa přestane následovat Spojené státy, ty přestanou být světovým lídrem – vytahují argument legitimity.
Je to zajímavý argument, a tak ho zde ocituji v úplnosti: „Největší hodnotou Evropy pro jejího transatlantického spojence je něco, co by šlo označit jako motor legitimity. Starý kontinent, který byl kdysi domovem původních vítězů globalizace, přijal americkou hegemonii. S Evropou v závěsu se americké preference proměnily v preference ‚Západu‘ nebo dokonce v globální normy. Klíčové části mezinárodního systému, od MMF přes Světovou banku až po OSN, byly ve skutečnosti euroamerickými společnými podniky. Být klíčovou postavou mezinárodního liberálního řádu možná Donalda Trumpa nezajímá, ale pomohlo to rozšířit americký vliv do míst, kam by se jinak nedostal. Dnes to Američanům možná nepřipadá důležité. Jednoho dne ale bude, a Amerika možná bude litovat, jak lehkovážně se zbavila svého loajálního spojence.
Někomu se myšlenka transatlantického ‚svobodného světa‘ jeví jako zastaralá. Ale pokud ve 20. století Evropa předala štafetu globální dominance Americe, 21. století bude formováno soupeřením Ameriky s Čínou. Evropa téměř jistě podpoří i nespolehlivého demokratického spojence před expanzivní autokracií. Ale neustálé ponižování způsobuje, že Evropané váhají, jak vážně se mají postavit na jednu stranu. Američané by o tom měli přemýšlet, než se pustí do další salvy urážek.“
Otázka samozřejmě je, zda si to Donald Trump a jeho stoupenci z hnutí MAGA uvědomují. Spíše ne.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
