KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | |Byla to vpravdě spektakulární „blesková operace“, během níž příslušníci amerických speciálních jednotek v Caracasu zatkli venezuelského prezidenta Madura a jeho manželku a následně je dopravili do USA, konkrétně do „Mandaniho“ New Yorku, kde bude teď již bývalá hlava státu postavena před soud. Hlavním cílem tohoto textu není podrobně analyzovat brilantní akci samotnou, ani její možné důsledky, ale především připomenout, že to z americké strany není nic mimořádného, protože se tak děje, s logickými časovými prodlevami, prakticky pořád, v jistém smyslu stále v duchu tzv. Monroeovy doktríny z roku 1823. Tak pojďme na to.
Několik poznámek k zatčení Madura
Zatčení Nicoláse Madura (* 1962; v čele Venezuely v letech 2013–2026) a jeho deportace do USA se stala právem středem pozornosti celého světa. Na úvod svého ohlédnutí za tím, jak Američané, tak či onak, praktikují, tzv. Monroeovu doktrínu zmíněnou již v perexu (2. prosince 1823; podle prezidenta Jamese Monroea, který ji vyhlásil; Evropané podle ní nemají právo zasahovat do dění na americkém kontinentě; USA v doktríně oznámily, že budou takové kroky považovat za „ohrožení míru a své bezpečnosti“; fakticky se jedná o doktrínu o uplatňování vlivu USA v Americe), ale nemohu Madurovo zatčení úplně opomenout, alespoň v několika bodech.
Za prvé: odstranění diktátora, který mnoho let krutě terorizoval vlastní občany, držel nad vodou zločinný castrovský režim na Kubě, paktoval se s kdejakým gaunerem včetně Vladimira Putina a s čínskými komunisty, je plně v pořádku. Je tomu tak navzdory skutečnosti, že k odstranění Madura došlo v rozporu s tím, čemu se říká mezinárodní právo; jak to s mezinárodním právem a s jeho uplatňováním je, by bylo na jiný text. Reakce Venezuelanů doma i v exilu, zejména ve Spojených státech, mluví za vše. Stačí se podívat třeba na reportáž zpravodajky Českého rozhlasu v USA Jany Ciglerové. Nic na tom nemění ani fakt, že Trumpově administrativě nešlo primárně o blaho Venezuelanů, ani o likvidaci venezuelského drogového kartelu, jak tvrdí, nýbrž o ropu. Není se nad čím pohoršovat, ve Venezuele v jejích moderních dějinách nešlo nikdy nikomu o nic jiného, a pokud jste si mysleli opak – vítejte v reálném světě.
Za druhé: tomu, kdo odsuzuje Trumpovu akci s poukazem na to, že může povzbudit režimy, jako je ten ruský, k vystupňování války na Ukrajině, případně k podobné akci třeba v Moldavsku, nebo ten čínský k útoku na Tchaj-wan, v zásadě rozumím, současně ale musím říct, že se mýlí. Pokud se ruský prezident Vladimir Putin či čínský prezident Si Ťin-pching pro nějakou operaci (nejčastěji se mluví o útoku na Tchaj-wan) rozhodnou, bude to výsledek jejich dlouhodobých plánů a úvah, které by realizovali tak jako tak, bez ohledu na to, co Američané udělali ve Venezuele, nebuďme naivní.
Za třetí: budoucnost Venezuely je nejasná a slova prezidenta Trumpa o tom, že se USA budou podílet na formování tamního nového režimu mohou znamenat leccos včetně toho, že tomu tak ve finále nebude. Celá záležitost je a ještě bude velmi komplikovaná a interpretačně složitá. Četná rizika, pokud jde o dopady venezuelské operace, tu samozřejmě jsou, ne že ne. Osobně vidím největší možné riziko v tom, že se Donald Trump tak říkajíc „utrhne ze řetězu“ a bude se snažit prosazovat americké a svoje (anebo svoje a americké, jak chcete) zájmy i jinde (Írán, což by nemalá část civilizovaného světa pravděpodobně přivítala, režim tamních ajatolláhů je mimořádně odporný, až deviantní), dokonce i tam, kde je situace mnohem méně jednoznačná než ve Venezuele. Nepředbíhejme ale, to všechno potřebuje čas, uvidíme.
Tenkrát v Americe: Kuba, Chile, Grenada, Nikaragua, Panama…
Jak jsem už uvedl, operace USA ve Venezuele není v americkém kontextu ničím novým a vzhledem k vývoji v posledních měsících ani překvapivým. V zásadě se jedná o moderní aplikaci již zmíněné Monroeovy doktríny, či, přinejmenším, čin cele v jejím duchu. Poprvé o sobě skutečně vážně, tj. vojensky, dali Američané ve Střední Americe, konkrétně v Karibiku, vědět v roce 1898, kdy v „malé skvělé válce“ porazili Španěly, dopřáli Kubě formální nezávislost a fakticky, nikoli de iure, ji učinili svým protektorátem, což trvalo až do castrovské revoluce v padesátých letech 20. století.
Pokud jde o druhou polovinu 20. století, tzv. Operace 40 (Operation 40), během níž CIA podpořila pokus exilových Kubánců svrhnout Castrův režim, skončila na jaře 1961 v Zátoce sviní fiaskem. Snaha dosáhnout pádu Fidela Castra (1926–2016) zvaného El Comandante (Velitel), El Caballo (Hřebec), Líder Máximo (Velký vůdce) či El Jefe (Šéf), sice pokračovaly v jiné formě i nadále (Operace 40 samotná trvala až do roku 1972), nakonec ale Castro zemřel v klidu v požehnaném věku na „ostrově svobody“, který v té době jemu a jeho mladšímu bratrovi Raúlovi takřka patřil a v jistém smyslu jim patří dodnes.
Američané měli, za vlády Richarda Nixona (v Bílém domě v letech 1969–1974), prsty rovněž ve státním převratu v Chile, k němuž došlo v září 1973, kdy vojáci v čele s generálem Augustem Pinochetem (1915–2006; v čele země v letech 1974–1990) svrhli levicový kabinet prezidenta Salvadora Allendeho (1908–1973), která uvrhla zemi do totálního ekonomického marasmu a směřovala k nastolení „kubánské formy vlády“. Pinochet, mající podporu, mimo jiné, USA a Velké Británie, tomu za cenu řady obětí učinil přítrž.
Operacím ve Střední Americe se nevyhnuli ani prezidenti Ronald Reagan (v Bílém domě v letech 1981–1989) a George Bush starší (v čele země v letech 1989–1993). Motivem vojenského zásahu USA na Grenadě v říjnu 1983 bylo mimo jiné odvést pozornost od fiaska Američanů v Libanonu, což se prezidentovi zdařilo. Podpora jednotek Contras, jež bojovaly proti (proto)komunistickému prezidentovi Danielu Ortegovi (* 1945) v Nikaragui (čistě pro zajímavost, Daniel Ortega je od roku 2007 znovu u moci), mimo jiné za peníze, které americká vláda získala od Íránu za to, že tamnímu režimu prodávala zbraně, naopak vyvolala největší krizi Reaganovy vlády (tzv. Írán-Contras 1985/86–1987), kterou prezident přestál jen s notnou dávkou štěstí. ¨
Bushova operace proti panamskému vůdci Manuelu Noriegovi, jenž kdysi býval americkým spojencem (operace Just Cause), z prosince 1989 skončila rychlým úspěchem a obnovením vlivu USA v zemi. Viděno touto optikou tedy není, jak jsem již řekl, Trumpova akce ve Venezuele ničím překvapivým; jaké konsekvence bude mít, včetně těch mezinárodněpolitických, se teprve ukáže.
Ticho v Havaně ...
Jak jsem včera slyšel v jedné americké televizní relaci, v kubánské Havaně panuje v důsledku posledních desítek hodin jistý neklid. Castrovský režim chátrá již mnoho let, podle některých analytiků je dokonce před pádem, který může mít buď podobu „tichého rozkladu“, anebo „velkého kraválu“, těžko říct. Jakkoli se nedomnívám, že je Havana z Trumpova úhlu pohledu „na řadě“, neklidu kubánských vůdců rozumím; jestli je totiž někdo zcela nevyzpytatelný, pak je to americký prezident Donald Trump. O prestiž, kterou by získal, kdyby dokázal svrhnout režim, o jehož pád usilovalo neúspěšně hned několik amerických prezidentů, by extrémně ješitný Trump nepochybně stál, riziko neúspěchu je ale mnohem větší než v případě Venezuely, a proto se podobné akce nejspíš nedočkáme.
…a v Teheránu
K tomu, k čemu pravděpodobně nedojde v kubánské Havaně, by nicméně mohlo dojít například v íránském Teheránu, zejména ve spolupráci Američanů s izraelskými tajnými službami a s jednotkami izraelské armády. Donald Trump již ostatně na sociálních sítích několikrát naznačil, že na rozdíl od svých předchůdců, demokratů Baracka Obamy a Joea Bidena, nehodlá nechat Íránce, zejména mladé Íránce, protestující proti režimu zhůvěřilých duchovních v čele s ajatolláhem Alím Chameneím (* 1939; u moci od roku 1989) na holičkách. Zda to tak bude, anebo Trump jen blufuje, uvidíme během několik následujících týdnů, maximálně měsíců. To už také budeme vědět, jak skončilo jeho „venezuelské dobrodružství“.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ i v dramatickém roce 2026 do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
