Rusko je po úspěchu Donalda Trumpa ve Venezuele ve zmatku, nejistotě a šoku

První reakce ruské strany přišla logicky z ministerstva zahraničí, které útok odsoudilo s tím, že by se spory měly řešit mírovou cestou, nikoli s použitím zbraní. Takové vyjádření je samozřejmě, ve světle ruské války proti Ukrajině, extrémně paradoxní, ale to není nic neobvyklého. Rusko přidalo i výzvy k dodržování mezinárodního práva, tedy něco, co nazývá Vladimir Putin „pravidly vytvořenými neznámo kým“. Vladimir Putin chápe právo, včetně toho mezinárodního, extrémně formalisticky. Stačí si jen vzpomenout na divadlo kolem „uznání DNR a LNR“, aby následně došlo k jejich přijetí do Ruské federace v roce 2022. Šlo o zcela instrumentální kvaziprávní krok, nicméně Vladimir Putin si jej neodpustil. Putin i s oblibou mluví v případě útoku proti Ukrajině o právu národů na sebeurčení, sám útok pak obhajoval údajnou genocidou, proti které Rusko zasáhlo. Fakticky šlo samozřejmě o nesmysly, ale formálně šlo pro Vladimira Putina o právní důvod.

Téměř jistě budou Rusové poukazovat na svoje právo vést válku proti Ukrajině. V jejich očích došlo americkým zásahem k ospravedlnění ruského útoku na Ukrajinu. Vzroste nejspíš i podpora válce ze strany ruských občanů. Pro Putinovu vládu to bude určitá vzpruha v tom, že jakoukoli kritiku bude moci odvracet protiútokem ve stylu „Američané dělají to samé“. Kirill Dmitriev, hlavní ruský vyjednávač s USA, už ostatně s něčím takovým přišel. Dá se tak očekávat série projevů na téma dvojích standardů Západu. Pochopitelně, že budou i tvrdit, že mají sami právo něco podobného udělat také s jim nepohodlným prezidentem či jiným představitelem státu. Jinou věcí ale je, nakolik jsou Rusové vůbec něčeho podobného schopni.

Tady nicméně narážíme na část příběhu, která už Rusku zase tolik nevyhovuje. Rusko se totiž před téměř čtyřmi roky pokusilo o to samé, co nyní udělali Američané. Náhlý útok, rychlá dekapitace sousedního státu a dosazení pohodlnější vlády. Jenže na rozdíl od amerických jednotek ty ruské svoji roli nezvládly a jejich selhání vyústilo v dlouhou válku. V rámci férovosti je nutné také dodat, že prakticky jakákoli operace se kdykoli může nějak zvrtnout. Ostatně i americké síly mají za sebou některé neúspěchy. Nicméně to srovnání se prostě nabízí.

Šokem je pochopitelně i srovnání činnosti tajných služeb. Ruské velení bylo podle všeho vybaveno svými tajnými službami informacemi o tom, že Kyjev vlastně nikdo bránit nebude, protože je Ukrajina rozpadlý stát s nikým nepodporovanou vládou. I proto Rusové na ukrajinské hlavní město vyrazili s Národní gardou, která má za úkol spíše bít demonstranty, v parádních uniformách. Naproti tomu Američané měli podle všeho perfektní informace a nejspíš i spolupracovníky v řadách venezuelské armády. I proto oba zásahy dopadly tak diametrálně odlišně.

I to, že se o útoku vědělo, je pro Rusy nepříjemné. Venezuela byla vybavena ruskými protileteckými systémy, které předtím nakupovala. I když nešlo o jejich nejmodernější verze a ani jich nebylo nějak závratné množství, fakt, že se nezmohly vůbec na nic, nedělá Rusku dobrou reklamu. Pro americké jednotky nebyly vůbec žádnou překážkou, podobně jako to bylo v případě izraelského útoku na Írán. Rusko se sice může chlácholit tím, že novější systémy S-400 jsou výkonnější (tvrzení o tom, že S-500 dokáží sestřelovat i satelity ponechme stranou). Pro ruský export zbraní to není dobrá zpráva. Ne, že by šlo o katastrofu, protože ve světě není moc režimů, které by otevřeně vyzývaly USA na souboj. Spíše jde o obranu proti výrazně slabším protivníkům, kde se i tyto systémy uplatnit mohou, ale reklamu si tím rozhodně ruské protiletecké systémy neudělaly.

Dopady má americká akce i pro ruskou geopolitickou situaci. Rusko bylo dlouholetým venezuelským spojencem, Sergej Šojgu například obdržel od Madura vyznamenání za přínos venezuelské obranyschopnosti. Rusko už podobnou reputační trhlinu utrpělo v případě Sýrie, kdy nedokázalo ochránit svého klienta. Jeho spojenectví se pro tyto režimy neukazuje být dostatečnou zárukou pro přežití. Současné nepokoje v Íránu mohou nervozitu jen zvýšit. Američané ústy svého prezidenta dávají najevo, že to nemusí končit jen Venezuelou. Asi přímo nemyslí Vladimira Putina, byť Donald Trump mluvil o zklamání z něj, ale většinou se může jednat o ruské klienty. A vědomí, že proti americkému útoku mnoho nezmohou a Rusko jim není schopné pomoci, snižuje jeho geopolitické postavení. Venezuelu jako spojence ztratí téměř jistě, u ostatních půjde minimálně o rezervovanější postoj a možný příklon k Číně.

Zajímavá budou další jednání s Donaldem Trumpem ohledně Ukrajiny. Po celý uplynulý rok se Rusku a jmenovitě Kirillu Dmitrievovi dařilo předstírat jednání o míru a natahovat tím čas, který pak ruská armáda použila k dalšímu postupu. Zdálo se, že americký prezident na tuto hru přistupuje už jen tím, že hlavním vyjednavačem z americké strany je Steve Witkoff, ne zrovna znalý ruské problematiky či diplomatických jednání. Úspěch proti Venezuele je pak připisován jeho přímému konkurentovi, Marcu Rubiovi, který není ani zdaleka vůči Rusku tak přátelský. Jak moc bude taková nuance důležitá, i vzhledem k tomu, že Donald Trump otevřeně vyjadřuje o ruskou válku proti Ukrajině nezájem, není zatím zřejmé. Každopádně americký útok zesílil prvek nejistoty, který měla Moskva pocit, že se jí povedlo eliminovat.

Sesazení Nicolase Madura tak pro Rusko přineslo mnoho motivů k přemýšlení. Může a bude používat argument precedentu, na druhou stranu se ukázalo, že z hlediska síly se nemá šanci s USA měřit. Jaký to bude mít vliv na ruské velmocenské postavení, je závislé na americké, ale i ruské straně. A neméně i na tom, jak se vyvine dále situace v samotné Venezuele.