KOMENTÁŘ KARLA SVOBODY | V Rusku se rozpadá nepsaná dohoda, že loajální podnikatele nechá stát být. Vlna vyvlastňování ukazuje, že o majetek může přijít prakticky kdokoli – a neochrání ho ani loajalita, ani miliardy.
Režim Vladimira Putina dlouhá léta stavěl na nepsané dohodě: pokud se podnikatelé nepletli do politiky a stát o jejich majetek neměl bezprostřední zájem, nekladl jim do cesty zásadní překážky. K ideálu právního státu to mělo vždy daleko, což dokládají osudy Michaila Chodorkovského, Billa Browdera či Pavla Durova, kteří o své firmy tím či oním způsobem přišli. Přesto až donedávna panovalo přesvědčení, že jde o izolované excesy, nikoliv o systémový proces.
V poslední době se však karta obrací. Sledujeme nástup plošného zestátňování, respektive „reprivatizace“ majetku do rukou osob spřízněných s Kremlem. Podle generálního prokurátora Alexandra Gucana přešlo jen během roku 2025 pod státní kontrolu 32 strategických podniků v hodnotě přibližně 2,5 bilionu rublů. A jak Gucan varoval, toto tažení zdaleka nekončí.
Konec éry nedotknutelnosti
Poslední úder už tak nejistým vlastnickým právům zasadila předsedkyně Rady federace Valentina Matvijenko. Ta veřejně vyzvala majitele ocelářského gigantu Severstal Alexeje Mordašova, aby do rozpočtu Vologodské oblasti přispěl ze svých offshoreových účtů.
Zatímco na Západě by podobný výrok vyvolal nanejvýš debatu na sociálních sítích, v ruských reáliích jde o přímé ohrožení existence firmy. Mordašov se totiž nikdy netajil svou – mírně řečeno – vlažnou podporou invaze na Ukrajinu. Kritika, že pro ruské válečné úsilí nedělá dost, tak nyní získala oficiální punc: podle Matvijenko má být podnikatel především vlastencem, který namísto daňové optimalizace přispívá státu „dobrovolně“.
Do kampaně se okamžitě zapojily i další hlasy, včetně televize Cargrad „pravoslavného oligarchy“ Konstantina Malofejeva. Mordašovovi nyní kritici předhazují vše – od pohybu jeho jachty v Hormuzském průlivu až po bizarní podezření, že se ukrajinské drony jeho závodům záměrně vyhýbají.
Paralelně s tlakem na Severstal se rozvíjí případ holdingu Rosagro. Jeho zakladatel Vadim Moškovič vybudoval své zemědělské impérium prakticky z nuly a jeho hodnota se dnes odhaduje na 2,5 miliardy dolarů – nejde tedy o žádné drobné. Oficiálně Moškovič čelí obvinění z úplatkářství, zneužití pravomoci a pozemkových podvodů v Belgorodské oblasti. Přestože holding jakoukoliv spojitost se svou činností odmítá, akcie na burze okamžitě ztratily pětinu hodnoty.
O tom, že sledujeme další vlnu cíleného vyvlastňování, pochybuje jen málokdo. Otazníky se vznášejí spíše nad tím, kdo za útokem proti Moškovičovi stojí. Spekuluje se o vlivném klanu Nikolaje Patruševa, případně o Moškovičově bývalém byznyspartnerovi Vladislavu Burovovi. Ten se těší přízni předsedy Státní dumy Vjačeslava Volodina a o podobné nepřátelské převzetí se pokoušel už v minulosti.
Systém bez pravidel a jeho dopady na ekonomiku
Současná vlna vyvlastňování sleduje tři hlavní cíle: strategický, rozpočtový a mocenský. Tyto motivy se v praxi většinou prolínají, výsledek je však vždy stejný – zpochybnění vlastnických práv. Záminkou se může stát prakticky cokoliv, od údajně „nezákonné privatizace“ z 90. let až po obvinění z korupce.
Ruská justice navíc kreativně ohýbá institut promlčení: prokuratura jej s posvěcením soudů počítá až od momentu zahájení řízení, nikoliv od chvíle, kdy k domnělému skutku došlo. To v praxi znamená, že jakmile stát nebo vlivná zájmová skupina dostane na cizí majetek zálusk, právo neexistuje. Jedinou efektivní obranou zůstávají dostatečně silné mocenské vazby.
Stejně vágní jsou dnes i definice strategických odvětví. Zatímco dříve se pod ně řadil primárně zbrojní průmysl, dnes sem může spadnout kdokoliv – od výrobce těstovin až po prodejce automobilů. Jistotu nemá nikdo.
Systematické znejišťování vlastnických práv logicky drtí ochotu investorů kupovat ruská aktiva. Příkladem je letiště Domoděděvo, které se po vyvlastnění nepodařilo prodat – jediná obdržená nabídka byla až směšně nízká. Letiště stát zabavil s odkazem na „zahraniční vlastnictví strategického podniku“, což v praxi znamenalo, že majitel Dmitrij Kamenšik vlastnil kromě ruského i turecký pas.
Ačkoliv se Vladimir Putin v duchu svého tradičního pseudolegalismu dušoval, že nejde o zestátňování, ale o vymáhání práva, trhy mu neuvěřily. I tam, kde existují alternativní výklady, investoři automaticky kalkulují s nejhorším scénářem: státní konfiskací.
Z makroekonomického pohledu jsou dopady zdrcující. Firmy ani občané nemají nejmenší zájem investovat do domácího hospodářství. Výzvy ministra financí Antona Siluanova, aby Rusové „vytáhli úspory zpod polštářů“ a nebáli se investovat, tak vyznívají zcela naprázdno. Vědomí, že stát může kdykoliv a pod libovolnou záminkou sebrat vlastníkovi jeho firmu, je pro jakýkoliv rozvoj byznysu smrtící. Každá další vlna vyvlastňování jen prohlubuje nejistotu, která podkopává výkonnost celého Ruska.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
