Pád Viktora Orbána vyvolal v Moskvě nervozitu. Nejde jen o ztrátu důležitého spojence v Evropě či ohrožení miliardových kontraktů Rosatomu, ale i o nepříjemný vzkaz samotnému Putinovi. Jestliže Maďary unavila šestnáctiletá vláda jednoho muže, co to znamená pro vládce, který je u moci už čtvrt století? Odborník na Rusko Karel Svoboda ukazuje, proč Orbánova porážka může Kreml strašit víc, než se na první pohled zdá.
Volební porážka Viktora Orbána představuje pro Vladimira Putina hned několik nepříjemných ran. Moskva přišla o vítanou možnost ovlivňovat politiku Evropské unie skrze maďarského premiéra a jeho ministra zahraničí. Tento pád dalšího z Putinových spojenců navíc oslabuje ruské geopolitické pozice v regionu.
Že výsledek voleb v Kremlu vyvolal značné rozladění, potvrzují i reakce ruských špiček: zatímco mluvčí Dmitrij Peskov odmítl vítězi gratulovat, jiní představitelé, jako například Kirill Dmitrijev, varovali před údajnými neblahými důsledky pro celou EU. Lze očekávat, že Moskva nyní upne své naděje k Robertu Ficovi.
Ve hře jsou navíc zásadní energetické zájmy – od dodávek ropy a zemního plynu až po strategické zakázky Rosatomu na dostavbu jaderné elektrárny Paks II. Jak si povede nová maďarská vláda, zůstává otázkou, avšak už samotná nejistota je pro Moskvu nepříjemnou komplikací.
Citelné dopady má Orbánův neúspěch i na ruskou vnitřní politiku. Pro Kreml a Vladimira Putina osobně musí být znepokojující především samotná příčina Orbánovy prohry. I ruské komentáře poukazují na to, že Maďaři byli po šestnácti letech jeho vlády zkrátka unaveni. Pro Putina, který je u moci již 26 let, jde o nebezpečný signál. Tuto paralelu nezmírnila ani dřívější formální výměna v prezidentském úřadě s Dmitrijem Medveděvem – Rusové Putina vždy právem vnímali jako jedinou skutečnou hlavu státu. Logicky se tak nabízí otázka, zda i v ruské společnosti nedozrává podobná únava z vlády jednoho muže.
Internet jako hrozba pro podzimní volby
Maďarský volební výsledek rezonuje i v kontextu nadcházejících podzimních parlamentních voleb v Rusku. Kreml se v současnosti uchýlil k omezování internetu, což je v ruské společnosti krok vnímaný extrémně negativně. Nejde přitom jen o nedostupnost platforem jako Facebook či YouTube; restrikce zasáhly i populární Telegram a stále častěji dochází k vypínání mobilních dat.
Kromě marginálních skupin oslavujících digitální izolaci naráží tato politika na odpor napříč společností. Kreml navíc postrádá jakoukoli smysluplnou strategii, jak tyto zákazy běžným občanům vysvětlit. Pokusy ospravedlnit cenzuru bojem proti podvodům na internetu skončily fiaskem poté, co se kyberkriminalita okamžitě rozšířila i na státem protěžované platformě Max. A jiné věrohodné důvody, proč se omezuje část ekonomiky závislá na internetu, se režimu zatím nepovedlo najít.
Tato situace otevírá pro politické strany nečekaný prostor ke zviditelnění. Šance se chopily zejména strany jako Noví lidé, kteří se díky kritice internetové cenzury dostali v preferencích na druhé místo, hned za vládní Jednotné Rusko. Pro Kreml to představuje zásadní dilema, neboť kritika vládních opatření se stává nebezpečným politickým nástrojem. Jednotné Rusko je personálně i symbolicky natolik srostlé s osobou Vladimira Putina, že jakékoli oslabení vládní strany se automaticky propisuje do oslabení samotného prezidenta.
Aktuální vývoj v Maďarsku zároveň odhaluje limity takzvaných „spin diktatur“. Jde o režimy, které namísto plošného teroru sázejí na budování popularity skrze propracovanou propagandu, okázalé akce a úpravy volebního zákonodárství. Přímým manipulacím se tyto systémy spíše vyhýbají, aby nenarušily mýtus o „milovaném vůdci“.
Mezi takové typy diktátorů se řadí i Vladimir Putin. Právě tažení proti digitálním svobodám však jeho popularitu oslabuje. Ačkoliv Orbán vládl v nesrovnatelně demokratičtějším – byť pokřiveném – prostředí, jeho pád vysílá do Moskvy jasný vzkaz: i zdánlivě neotřesitelná moc může narazit na hranici občanské nespokojenosti. To je signál, který Putina v žádném případě nemohl nechat v klidu.
Korupce a ekonomika jako skuteční nepřátelé
Orbánův politický pád nezpůsobily neziskové organizace George Sorose, ale jeho vlastní korupce a ekonomická stagnace. Pověstné paláce i náhlé zbohatnutí lidí v premiérově blízkém okolí představují paralelu, která je pro Putina velmi nebezpečná. Navzdory blokádě YouTube mají Rusové stále v živé paměti investigativní snímky Alexeje Navalného o luxusních rezidencích ruských špiček. Ačkoli například film o paláci v Gelendžiku nevyvolal okamžitý společenský otřes, jeho kumulativní efekt může s odstupem času teprve vyvřít na povrch. Tuto latentní nespokojenost navíc prohlubují každodenní ekonomické potíže v podobě citelného zdražování pohonných hmot, bydlení i základních potravin.
Zatím se nezdá, že by se Putinův režim měl bezprostředně hroutit – to pravděpodobně není na pořadu dne. Problémem je však hromadění faktorů, které systematicky podkopávají prezidentovu popularitu. Jelikož Kreml volby odložit nemůže, jeho strategií se tak nejspíš stane fragmentace protestních nálad mezi různé politické subjekty.
Cílem je, aby si každá strana „obhospodařovala“ své specifické téma: Noví lidé opatrně otevřou otázku internetové svobody, Spravedlivé Rusko se zaměří na neefektivní vedení války, komunisté na sociální nejistoty a LDPR na téma migrace. Hlavní výzvou pro mocenské centrum však zůstává, jak zajistit prvenství Jednotnému Rusku, aniž by bylo nutné sahat k natolik hrubým manipulacím, které by zcela zdiskreditovaly legitimitu celého procesu.
Vnitrokremelské hry a cesta k tvrdšímu režimu
Orbánova volební prohra je nepříjemná ještě pro jednu zásadní figuru v ruské politice, a to Sergeje Kirijenka. Kirijenko, který z pozice zástupce šéfa prezidentské kanceláře kurátoruje oblast tzv. měkké síly a ruského vlivu v zahraničí, bude muset tento neúspěch vysvětlovat. Drtivá porážka maďarského spojence je v Kremlu vnímána jako selhání ruské strategie a stín viny dopadne právě na Kirijenka.
Moskva sice do Orbánovy podpory investovala značné úsilí, její snaha však byla do značné míry neutralizována zveřejněnými nahrávkami, které odhalily premiérovu až vazalskou servilitu vůči Putinovi. Jako již několikrát v minulosti se tak ukázalo, že příliš horlivá a toporná pomoc z Moskvy může preferencím jejího preferovaného kandidáta spíše uškodit.
Klíčovou otázkou nyní zůstává, jakou reflexi Kreml z Orbánova pádu zvolí. Lze očekávat, že vlivní „silovici“ (představitelé silových složek) budou na Putina vyvíjet tlak k zavedení ještě represivnější politiky, včetně totální digitální izolace Ruska. V jejich vidění světa nebylo Orbánovou chybou omezování demokracie či napomáhání korupci, ale naopak přílišná „měkkost“ vůči neziskovým organizacím, opozici a nezávislým médiím.
Vladimir Putin sice dosud radikální utužování režimu brzdil, neboť si zakládá na mýtu populárního vládce a odmítá se stát izolovaným diktátorem typu Kim Čong-una, avšak Orbánův osud může jeho preference změnit. Touha vyhnout se podobnému scénáři může nakonec převážit nad potřebou zůstat „milovaným vůdcem“.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
