Babiš v pasti: Zůna je k smíchu, Turek s Klempířem škodí. Proč je nemůže vyhodit?

V každé koalici je nějaký problém. Ale něco takového jsme tu ještě neměli: šest partají, které navzájem nespojuje prakticky nic kromě nenávisti k bývalému kabinetu (ani ten nebyl úplně homogenní, ale proti tomuto „pytli blech“ ano). Mezi ANO a Motoristy panuje zásadní rozpor v otázce veřejných financí a stejně hluboký příkop rozděluje vítězné hnutí a SPD ve vztahu k Rusku a k Západu. K tomu přistupují šílené personálie.

Momentálně se v kuloárech diskutuje o osudu Jaromíra Zůny. Toho po Okamurovi ponížil i Babiš, když mu vybral úplně jiného náčelníka generálního štábu, navíc generála, s nímž má dlouhodobě spory. Takže pokud se zpočátku mluvilo o tom, že je premiérovou loutkou, nyní se jeví jako zbytečný a úplně směšný. Takže co s ním? Je to opravdu jeho problém? A nemá kabinet jiné, daleko horší?

Teoreticky si lídr ANO může vybrat jiného avatara, nebo s SPD vyměnit resorty obrany a vnitra. Předseda vlády je jejím pánem a může kdykoli nechat odvolat jakéhokoli jejího člena (přičemž na rozdíl od jmenování v tomto případě musí prezident dle ústavy vyhovět). Problém je v tom, že kromě vyhazovu ministrů za vlastní stranu to nemá v praxi tak snadné. Na příkladu Zůny si ukážeme proč.

Když chce premiér vyhodit vlastního nominanta, nemusí se nikoho na nic ptát a suverénně rozhodne na základě svých ústavních pravomocí. Omezen je pouze dvěma věcmi – partajními lobby, které třeba na určitém jméně trvají, a dále tím, zda má náhradu. To první v ANO nepadá v úvahu, to druhé evidentně drží ve funkci ministryni pro místní rozvoj Zuzanu Mrázovou, kterou Babiš stále považuje za nejlepší alternativu.

Jak je to se Zůnou? Formálně je ve vládě za SPD, fakticky si ho s Martinem Šebestyánem na zemědělství a Ivanem Bednárikem na dopravě vyvolil Andrej Babiš. Poslední dva jmenování ovšem „zařezávají“, plní úkoly ke spokojenosti šéfa a mohou být nyní v klidu. Kolem ministra obrany jsou pořád nějaké kontroverze. Za něž ovšem nemůže ani tak on, jako nemožná pozice, do níž ho premiér vysadil a která je, vojenskou terminologií, „nebránitelná“.

Jaromír Zůna je mezi dvěma mlýnskými kameny – prozápadním premiérem a proruskou SPD – což nelze ustát, pokud se za něj jasně nepostaví Babiš, a to i za cenu roztržky s Okamurou. Premiér nakonec při hlasování o novém nejvyšším představiteli armády ukázal prostředníček oběma. Ministrovi vnutil muže, kterého nechtěl, a předsedovi Sněmovny ukázal, že nemá do výběru co mluvit, když nezvolil nikoho ze čtveřice jím „předschválených“ adeptů.

Další vývoj závisí na tom, jak se domluví předsedové obou koaličních stran. Jinak to ani není možné. Přičemž to zdaleka nemusí být tak snadné jako napoprvé, kdy SPD prakticky neměla žádné výhrady. Jenže pak ji vyděsilo, že Zůna je protiruský. Kromě toho se čím dál více emancipuje, protože dobře ví, že v prozápadním kabinetu nemá žádnou šanci uspět u svého elektorátu, tvořeného z velké části proputinovskými dezoláty.

Kdyby došlo na změnu, určitě by Okamura žádal někoho daleko více orientovaného na východ, popřípadě by trval na stranickém kandidátovi. Už tohle hrozí pořádným malérem. A v případě, že by se hledal jiný maňásek, otevře se další problém: Existuje v téhle zemi jiný generál, či vůbec kdokoli s ambicí stát se ministerskou marionetou, a to hned se dvěma vodiči, z nichž navíc každý táhne na opačnou světovou stranu?

Hned jsem říkal, že Jakub Landovský, o němž někteří začali mluvit, by do něčeho takového nešel ani náhodou. Takže je tu „rošáda“ – výměna resortů obrany a vnitra mezi SPD a ANO s tím, že nynější šéf druhého ministerstva Lubomír Metnar by přešel na post zastávaný Jaromírem Zůnou. Takže by se vše vrátilo k původnímu plánu, který byl změněn kvůli strachu z toho, co by Tomio Okamura provedl s policií.

Potíž je v tom, že tehdy se vše protočilo opačným směrem z dobrého důvodu – který trvá. Jestliže formální vláda SPD nad obranou působí velké veřejné pohoršení, na vnitru by to bylo násobně horší. I kdyby si jméno opět vybral Babiš. Snaha Okamury a spol. mít vliv na nějaký silový resort, která dělá tolik zlé krve, by ještě více eskalovala. Dočkali bychom se smršti extremistických nápadů: Ukrajince vyhnat, dezoláty nestíhat, dárce zbraní pro Kyjev stíhat.

Už věcně si tuto směnu neumím moc představit. Ještě horší je to formálně, protože by se musela otevřít koaliční smlouva a přepsat její nejzákladnější a nejdůležitější část, jíž je rozdělení resortů. Moc je přece vždy až na prvním místě. Vyjednat, kdo si co „utrhne“, je vždy nejtěžším a nejsložitějším úkolem při skládání koalice. A teď by se to mělo přeorat? Kolikrát už k něčemu podobnému v historii republiky došlo? Kdo hádá, že nikdy, má pravdu.

Za Nečasova a předchozího Babišova kabinetu se o něčem takovém uvažovalo, ale nikdy na to nedošlo a raději se problémy řešily jinak. Ono totiž jakmile začnete měnit dokument, na jehož základě vládnete, může se stát cokoli – a nemusí zůstat u té jedné věci. Kdyby se k tomu přeci jen koalice odhodlala, šlo by o českou premiéru. A k tomu risk dát vnitro SPD. To je něco jako pustit lišku do kurníku a ten mezitím zbořit a stavět znova.

Třeba je Andrej Babiš hazardér (nebo neví kudy kam) a půjde do toho. Já bych do toho se svými patnáctiletými zkušenostmi z vysoké politiky nešel. Ostatně tohle není zdaleka jediná potíž. Premiér se bude muset nejspíše smířit s Otou Klempířem, který ho na kultuře štve, nicméně předseda Motoristů Petr Macinka se ho odmítá vzdát. Vlastně by se potřeboval zbavit ještě Filipa Turka na pozici zmocněnce pro Green Deal. Ale to je ještě těžší.

Ministr kultury a „neministr“ životního prostředí působí kabinetu a jeho předsedovi reálné škody. Což u Zůny neplatí, ten je „pouze“ směšný, takže výměna by proběhla čistě z „reputačních“ důvodů. Popravdě však nevím, proč by měl Babišovi až tak vadit. Skousne všechno a udělá, co se mu řekne, navíc je jakýmsi nárazníkem mezi ním a Okamurou. No řekněte, kdo jiný by to pro něj udělal? A výměna resortů, jak řečeno, je na dlouhé lokte.

Takže: vyměnit, nevyměnit? A koho? Chápu, že tyhle „politické drby“ laskavé čtenáře nadmíru zajímají. Ale opravdu to není to nejdůležitější. Jednak už jsem mockrát zažil, že nakonec byl vyhozen někdo jiný, než o kom se mluvilo – prostě proto, že se to premiérovi nakonec tak nějak sešlo. Jednak (a to hlavně), žádná „škatulata, hejbejte se“ tuto vládu nezachrání od jejího osudu, který si sama určila ve chvíli, kdy její zástupci podepsali koaliční smlouvu.

Extremističtí, arogantní, nekompetentní, to jsou jen některá z nelichotivých přízvisek, jež sedí na koaliční partnery. Vládnout tomuto konglomerátu je děsivé a podle mě to musí vědět i Andrej Babiš. K tomu navíc on sám čelí strachu, že jeho Agrofertu může Evropská komise odejmout dotace, což by pro holding bylo likvidační.

Problém je v samotných základech stavby, nikoli na její fasádě (a při vší úctě je dle ústavy většina ministrů pouze spotřební materiál). Jak se říká, některé skvrny nelze vyčistit bez porušení podstaty látky. Problémy, jež vidíme, jsou pouhými syndromy mnohačetného selhávání organismu, jež se postupně derou z nitra ven. Vlastně předsedu vlády obdivuji, že to dokáže stále táhnout dál. Bude to však čím dál těžší.

Sotva zalepíte jednu díru, objeví se jiná, větší. Za sebe vidím jen jedno snadné a efektivní řešení této komplexní rovnice: odstoupení premiéra a menšinová vláda hnutí ANO tolerovaná opozicí.

Možná se někdo zeptá, proč by to asi tak Andrej Babiš dělal? Odpovím krátkou větou v šesti slovech: vliv stejný, dotace jisté, problémy žádné.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.