KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Větrné elektrárny nejsou hlavním problémem. Skutečný problém ukázala debata v jihočeském Chrboníně u Tábora: stát rozhodl o věci, která se týká tisíců lidí, aniž by se jich předem zeptal.
Úterý, půl sedmé večer. Chrbonín u Tábora, hostinec U Tenklů na kraji vesnice. Právě tady se vždy řešilo vše důležité, co se obce týkalo. Tentokrát přišla na řadu debata o větrných elektrárnách, přesněji o vyhlášení „akcelerační zóny“, která Chrbonín obklopuje ze tří stran.
Starostka Michala Kvasničková vítá hosty a hned na úvod žádá o věcnou a slušnou diskusi. Její přání je vyslyšeno. Debata probíhá klidně, kultivovaně a k věci. Pomáhá tomu i fakt, že po osmé hodině začíná hokejové utkání s Kanadou, takže času není nazbyt.
Prvním bodem programu je přednáška Martina Andera ze Svazu moderní energetiky. Mluví svižně, fundovaně a k věci. Je znát, že podobných debat absolvoval desítky. Jeho vystoupení je vlastně osvěžující. Přítomným srozumitelně vysvětluje problematiku obnovitelných zdrojů a obhajuje kombinaci solární a větrné energetiky. Zároveň se ale vyhýbá ideologickým sporům o tom, zda se podobné projekty vyplatí. Správně zdůrazňuje, že to je především věcí investora, který si vzhledem k výši investice ekonomickou návratnost pečlivě spočítá.
Mimochodem připomíná i jednu důležitou skutečnost: akcelerační zóna sama o sobě nijak nebrání výstavbě větrných elektráren mimo své hranice.
Akcelerace bez akcelerace
A tím se dostáváme k otázce, proč vlastně byly akcelerační zóny vytyčeny. Martin Ander na závěr svého vystoupení sympaticky přiznává, že samy o sobě vlastně nic moc neurychlí. Spíše naopak.
Na besedě v Chrboníně to bylo patrné více než jasně. Nezazníval ani tak odpor vůči větrníkům jako takovým, ale vůči způsobu, jakým byly akcelerační zóny vytyčeny a následně představeny. „O nás bez nás,“ opakovalo se v diskusi znovu a znovu, zejména z úst představitelů obcí.
Vedle chrbonínské starostky se setkání zúčastnili také starostové okolních obcí — Radenína, Choustníka, Vlčevsi a Mlýnů. Právě jejich dotazy a připomínky ukázaly, že problém neleží v nedůvěře k technologii větrných elektráren, ale v selhání státu, který zóny vytyčil bez jakékoli předchozí diskuse s těmi, kterých se bezprostředně týkají.
Zaznělo například, že státní úředníci při stanovování vzdálenosti zóny od zástavby zohledňovali pouze trvale obydlené objekty, nikoli rekreační stavby. V některých případech tak hranice zóny vede v těsné blízkosti chat a chalup, což je pro obce s vysokým podílem rekreačních objektů pochopitelně problém. Stejně tak se podle diskutujících příliš nebral ohled na ochranná pásma vodních zdrojů.
Příspěvek jen někomu
Jenže akcelerační zóny nejsou jen geografický paskvil. Z jednoho z dotazů na konci setkání bylo zřejmé, že stát opomněl i další důležité souvislosti.
Jedním z hlavních argumentů pro výstavbu větrných elektráren bývá finanční přínos pro obecní rozpočty. U menších obcí přitom nemusí jít o zanedbatelné částky. Padla proto logická otázka: bude mít z větrníku prospěch i sousední obec, jejímž obyvatelům změní krajinný ráz stejně jako těm v obci, na jejímž katastru elektrárna stojí?
Martin Ander připustil, že tato otázka dosud vyřešena není. Zároveň připomněl, že například v Irsku se podobné příspěvky rozdělují komunitně, bez ohledu na hranice jednotlivých katastrů.
Pokud chce tedy stát přesvědčovat obce ekonomickými přínosy větrných elektráren, možná měl nejprve vyřešit právě podobné otázky.
Nedůvěra však nepramení pouze ze způsobu, jakým byly akcelerační zóny vytyčeny. Během diskuse se ozvalo několik majitelů pozemků, kteří připomněli svou zkušenost s budováním vedení vysokého napětí. Tvrdili, že půda pod sloupy jim byla fakticky vyvlastněna, respektive že byli k jejímu prodeji dotlačeni. Zajímalo je proto, zda něco podobného nemůže hrozit i v případě větrných elektráren.
Martin Ander odpověděl, že podle současné právní úpravy nikoli. Důležité je ovšem právě ono slovo „současné“. Důvěra se totiž nebuduje paragrafy, ale zkušeností. A zkušenost mnoha lidí je taková, že stát s nimi jedná až ve chvíli, kdy už je rozhodnuto.
Právě proto je současná nedůvěra pochopitelná. Pokud to stát s podporou obnovitelných zdrojů myslí vážně, měl by se především naučit jednat s občany a jejich volenými zástupci s respektem. Ignorovat starosty obcí, kterých se rozhodnutí bezprostředně týká, je selhání, které lze jen těžko omlouvat.
Snad ho lze vysvětlit pouze tím, že akcelerační zóny navrhovali lidé, kteří dosud věří, že o podobných věcech lze rozhodovat od stolu. Pohrobci starého centrálního plánování.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
