KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Sociolog Jason Arday dlouho platil za hvězdu akademického světa. Než se ukázalo, že jeho příběh stojí na plagiátorství, lžích a překvapivé shovívavosti systému, který mu otevřel cestu až na profesuru v Cambridge. Jeho univerzita za ním dál stojí – přiznat omyl by znamenalo přiznat obrovskou blamáž.
Jason Arday dokázal udělat hlupáky z představitelů jedné z nejstarších a nejvěhlasnějších univerzit na světě. V sedmatřiceti letech se stal jedním z jejích nejmladších profesorů, téměř mediální hvězdou, přestože v médiích nekomentoval odborný výzkum, ale především témata spojená s popkulturou. Jeho příběh byl prodáván jako osud mladého muže z takzvaného znevýhodněného prostředí, který dokázal překonat všechny handicapy a uspět. Stačilo prý jen dostat příležitost. Jeho životopis měl být zároveň výkladní skříní britského školství, evangeliem progresivismu a důkazem, že britská společnost už dávno není kastovní.
Pokud bychom vzali vážně vše, co o sobě Jason Arday kdy prohlásil, je to příběh strhující, vpravdě románový. Narodil se chudým ghanským přistěhovalcům v jižním Londýně, od dětství údajně trpěl autismem a různými vývojovými poruchami, takže mluvit se naučil až v jedenácti letech a číst a psát v osmnácti. Za necelých dvacet let od chvíle, kdy se naučil číst a psát, se tak stal profesorem v Cambridge. Patrně světový rekord. V jeho životopise ale zdaleka ne jediný. V rámci charitativního projektu údajně uběhl 450 kilometrů za šest dnů. Když se o to začali zajímat sportovní novináři, dobu běhu prodloužil na dvojnásobek. I tak jde o pozoruhodný výkon.
Superman překonává těžkosti
Navíc ho při tom všem stíhaly zdravotní potíže. Během jednoho z běhů prý dostal epileptický záchvat, utrpěl vlasovou zlomeninu lýtkové kosti, noha mu děsně natekla, přesto běh dokončil. Zdravotní problémy jej ale údajně provázely i během studia. Konce doktorského studia se prý téměř nedožil, protože podstoupil operaci nádoru na mozku a po ní ho postihla mrtvice. Není divu, že poté, co se tyto neuvěřitelné informace začaly objevovat ve veřejném prostoru, dostal nabídku od prestižního nakladatelství Simon & Schuster vydat své paměti. Ty mají pod názvem Velké a nešťastné věci vyjít ještě letos. Nakladatel od jejich vydání dosud neustoupil.
Zásadní trhliny začala pavučina jeho fantastických příběhů dostávat v akademickém prostředí — a to kvůli nařčení z plagiátorství. Osobou „profesora Prášila“ se totiž na čísi podnět začal zabývat Jack Grove z Times Higher Education. Ten zjistil, že velká část Ardayovy disertace z roku 2015 je převzata z práce jiné studentky: celkem 188 pasáží bylo identických s disertací obhájenou už v roce 2009. Times Higher Education zjištění svého reportéra neotiskl. Arday si totiž najal prestižní právní kancelář Carter-Ruck a na Grovea podal trestní oznámení s tím, že jej obtěžuje. Policie oznámení odložila, článek však časopis nakonec stejně nepublikoval. Groveova zjištění následně zveřejnil na svém Substacku Nathan Cofnas z univerzity v Ghentu. Tehdy se kauza naplno rozjela v britských médiích.
Obrana rasismem
Arday na svou obranu zvolil komplexní strategii. Na jedné straně zastrašování (právníci, trestní oznámení na policii), na straně druhé stylizaci do role oběti. Tvrdil, že je obětí pravicové pomlouvačné kampaně a rasismu části médií. Dokonce vyprávěl, že mu na chodbě univerzity vyhrožoval maskovaný muž s nožem (CCTV nikoho takového nezachytila) nebo že jeho rodičům přišla prasečí hlava, což údajně vyšetřovala policie (ta to na dotaz Guardianu popřela). Cílem prý mělo být přimět Ardaye, aby rezignoval na svou pozici.
Zdá se nicméně, že pozice Jasona Ardaye je neudržitelná. A to i přes podporu ze strany představitelů Cambridge, kteří samozřejmě jednak nechtějí být za hlupáky, jednak si odmítají přiznat, že evangelium progresivismu, v něž tolik chtěli věřit, bylo vylhané. Mimo jiné Arday podle kritiků nepravdivě uváděl i to, na kterých univerzitách působil jako hostující profesor. Možná ale progresivističtí akademici z Cambridge dojdou k závěru, že i fakta mohou být „rasistická“ — a že pokud Jason Arday ze své pozice něco říká, má na to nárok.
Fascinující příběh
Příběh je nicméně zcela určitě fascinující. Profesor Arday měl vlastně smůlu — kdyby nevršil neuvěřitelné historky ze svého osobního života, možná by se na jeho akademické prohřešky ani nepřišlo. Zároveň se zdá, že jeho lhaní a podvádění nebylo čistě prospěchářské. Jistě, dokonale poznal, co chce establishment slyšet, a dodal mu příběh ušitý na míru. V jeho „prášilství“ ale muselo být ještě něco hlubšího — bytostná touha si vymýšlet. Takové lidi zná ve svém okolí každý z nás. Rozdíl mezi námi a představiteli Cambridge spočívá v tom, že většina z nás se na podobné lidi dívá s úsměvem a nepovažuje je za potvrzení své teorie o světě.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a pobavíte se s námi nad naivitou ideologů. Díky moc.
