Kauza Egypťana el-Fattaha, která v posledních týdnech hýbe britskými médii, vyvolala diskusi o tom, komu a za jakých podmínek by mělo být udělováno občanství — a taky kdy je možné ho odebrat. Celá situace samozřejmě nahrává Nigelu Farageovi.
Příběh Egypťana el-Fattaha, respektive jeho nedávné britské dobrodružství, se ve zkratce čte jako absurdní fraška: Británie dala občanství rasistovi a antisemitovi, který chce vraždit bílé; dostala ho z egyptského vězení, dopravila do Anglie… a teď by mu občanství zas chtěla vzít co nejrychleji, aby mu ho vzala dříve, než tak učiní Egypt (má totiž dvojí).
Alaa Abd el-Fattah je egyptský aktivista, jenž byl v rodné zemi za svůj aktivismus opakovaně vězněn. V egyptských věznicích strávil celkem přes deset let, v letech 2015-2019 a 2019-2025. Během svého druhého delšího pobytu za mřížemi získal britské občanství, přestože v Británii nikdy trvale nežil. Získal ho přes svou matku Lailu Soueif (ta ho dostala díky tomu, že se narodila v Londýně), mimo jiné sestru významné egyptsko-britské spisovatelky Ahdy Soueif. Mezitím se mu dostalo široké podpory ze strany intelektuálů (například spisovatelky Arundhati Roy) i politiků. Snad i právě díky osobní intervenci Keira Starmera se podařilo dosáhnout toho, že v září 2025 byl el-Fattah z vězení předčasně propuštěn.
Když se oslava změní v noční hrůzu
V prosinci bylo umožněno el-Fattahovi — opět po intervenci britských politiků — opustit Egypt a přiletět do své nové „domoviny“, tedy do Anglie. Jeho přílet se stal sledovanou událostí; britský premiér prohlásil, že je „nadšený“ z toho, že se celou věc podařilo dotáhnout do konce, že tento případ byl „top prioritou“ jeho vlády a přesun el-Fattaha z Káhiry do Londýna byl oslavován jako triumf lidskoprávní agendy. Ve svém postu na síti X britský premiér píše: „Jsem nadšený, že Alaa Abd el-Fattah je zpět ve Velké Británii a znovu se setkal se svými milovanými, kteří musí pociťovat obrovskou úlevu. Chtěl bych složit poklonu jeho rodině a všem těm, kteří pracovali a lobovali za tento okamžik. Případ Alay byl top prioritou mé vlády od okamžiku, kdy jsme se ujali úřadu.“
Jenže tato oslava se velmi záhy — během pár dní — změnila doslova v noční můru. Ukázalo se totiž, že el-Fattah sice je aktivista, ale ne „náš“ aktivista. Hrdina progresivních aktivistů se stal dalším, koho dostihla historie na sociálních sítích. Ukázalo se, že je to rasista, který chce vraždit všechny bílé, zejména pak Židy, své podporovatele vyzýval k zabíjení policistů a ty ve Velké Británii nabádal k útoku a spálení Downing Street. Brity označoval za „psy a opice“, opěvoval Bin Ládina a vyjadřoval přání se k němu připojit a „pozabíjet pár Američanů“. Prostě milý chlápek, kterého chcete mít za souseda a jste rádi, že ho premiér vaší země nadšeně přivítá.
Starmer vypustil woke džina, teď hořce lituje: Zatčení autora kultovních sitcomů je ostudou Británie
Občanství dali extrémistovi konzervativci
Po zveřejnění této historie se vůči vládě zvedla pochopitelně vlna kritiky, a to nejen ze strany opozičních konzervativců. Jejím hlavním terčem byl přirozeně Starmer, ale stejnou nálož dostali další, bývalý ministr zahraničí Lammy, jeho nástupkyně Cooperová nebo ministr pro záležitosti Blízkého východu Falconer. Ve světle toho, co bylo o el-Fattahovi v posledních dnech zveřejněno působí jejich oslavná vyjádření na jeho příjezd hloupě a směšně. V obzvláště prekérní situaci je premiér, u kterého se nabízejí dvě možnosti: buď o minulosti nevěděl a je to velké selhání jeho aparátu, anebo věděl a pak jedná jako blázen. Na druhou stranu — a to je třeba zdůraznit — chyba neleží jen na něm. el-Fattah totiž britské občanství dostal v dubnu 2022 od konzervativců a na jeho propuštění z vězení s odůvodněním, že je britský občan, začala tlačit vláda Borise Johnsona.
Společně s kritikou vlády se začala ozývat volání, aby el-Fattahovi bylo občanství odňato, protože „nikdy skutečným Britem nebyl“ a aby byl deportován zpět do Egypta. Velmi výrazným stoupencem tohoto názoru je nepřekvapivě Nigel Farage, který zdůrazňuje, že Starmer musí el-Fattahovi vzít občanství co nejdříve a zároveň chytře poukazuje na to, že máslo mají na hlavě labouristi i konzervativci: „Labouristická vláda musí Alau Abd el-Fattaha zbavit nezaslouženého britského občanství, které mu dali toryové, a vykopnout tohohle nenávistného štváče z naší země. Teď, než bude pozdě. Pamatujme na to, že nemůže člověku odejmout občanství, pokud by se tímto krokem dotyčný ocitl bez státní příslušnosti. Takže pokud v tom káhirská vláda předběhne Británii a odejme mu občanství, zůstane tady nám. A komu to prospěje?“
Co z toho plyne?
Příběh el-Fattaha, ať nakonec dopadne jakkoli, je vším možným, jen ne dobrou vizitkou o tolik vzývané „resilienci“ západní společnosti. Součástí resilience je vždy i určitá síla — mimo jiné síla úsudku — a ta tady zjevně chyběla. Po téhle frašce Keiru Starmerovi už nikdo neuvěří, že to s kontrolou migrace myslí vážně. Jenže licoměrná je i jeho kritika ze strany konzervativců. Vposledku tak jediným, kdo z ní politicky bude profitovat, bude Farage a jemu podobní.
Absurdní fraška ale neukazuje jen na selhání státního aparátu, jenž měl odpovědným osobám dát patřičné informace, ale i vinu lidskoprávních aktivistů, včetně Evropského soudu pro lidská práva, kteří až příliš často prosazují svou agendu se zběsilým fanatismem a bez tolik potřebné moudrosti a nadhledu. Nebezpečné to není jen proto, že se do západních společností mohou infiltrovat šmejdi typu el-Fattaha, ale hlavně proto, že tento aktivistický extremismus může vést k erozi respektu k lidským právům obecně. Řečeno jinými slovy, v reakci na takovéto případy může snadno dojít k tomu, že se s vaničkou vylije i dítě. Byla by obrovská chyba, kdyby Západ na podporu lidských práv rezignoval; zároveň při tom ale nesmí být za blbce.
