Zápisky z vězení: Kniha bývalého prezidenta Sarkozyho jako autoterapie, PR i vyznání lásky

Ještě než se dostaneme ke knížce samotné, pojďme se alespoň ve stručnosti podívat na život a politickou kariéru jejího hlavního „hrdiny“. Nicolas Sarkozy se narodil v lednu 1955 v Paříži. Otec Paul byl maďarského původu, matka pocházela z francouzsko-řecko-židovské rodiny. Sarkozy, vyznáním katolík, je potřetí ženatý; jeho (zatím) poslední manželkou je bývalá modelka a zpěvačka Carla Bruniová (sňatek uzavřeli v roce 2008), v roce 2011 se jim narodila dcera Giulia.

Sarkozyho politická kariéra byla poměrně rychlá, až závratná. Již v roce 1983, tedy v pouhých osmadvaceti letech, se stal starostou města Neuilly-sur-Seine, jedním z nejmladších v celé Francii, pokud jde o města s velikostí nad padesát tiší obyvatel. 

O pět let později už byl poslancem Národního shromáždění a v roce 1993, pouhých deset let po vstupu do politiky, ministrem financí, respektive ministrem pro státní rozpočet ve vládě pravicového premiéra Édouarda Balladura (1993–1995). Následovaly další ministerské posty – jmenovitě ministra vnitra a hospodářství ve vládách Jeana-Pierra Raffarina (2002–2004) a ministra vnitra v kabinetu Dominiqua de Villepina (2005–2007).

V roce 2007, po skončení druhého mandátu Jacquesa Chiraka, porazil Sarkozy ve druhém kole prezidentských voleb kandidátku socialistů Ségolène Royalovou a stal hlavou páté francouzské republiky. O pět let později při obhajobě úřadu naopak těsně prohrál se socialistou Françoisem Hollandem a následně se z politického života stáhl.

Sarkozyho prezidenství (2007–2012) bylo poměrně turbulentní a v řadě ohledů unikátní. Na prvním místě proto, že měl po celou dobu úřadováním v Elysejském paláci jen jediného ministerského předsedu – republikána Françoise Fillona. Hlavní problémy Sarkozyho a Fillonově vládě přinesla finanční a hospodářská krize z konce nultých let; názory na to, jak tuto krizi prezident a premiér zvládli, se výrazně liší. 

Totéž platí o hodnocení francouzské zahraniční politiky v těchto letech. Právě tehdy totiž došlo k nebývalému sblížení Francie s USA a k jejímu návratu do vojenských struktur NATO (odkud ji vyvedl v šedesátých letech 20. století Charles de Gaulle).

Současně Francie aktivně zasahovala na mezinárodní scéně, zejména při vojenské intervenci v Libyi v roce 2011, kdy spolu s Británií pomáhala opozici proti režimu již zmíněného Kaddáfího. V neposlední řadě se pak Sarkozy rozhodujícím způsobem podílel na vytvoření tzv. Středomořské unie, jež se měla stát novou „platformou“ pro spolupráci v tomto regionu.

Po skončení prezidentského mandátu začaly Sarkozymu vážné těžkosti. Primárně se jednalo o obvinění z nelegálního financování kampaně v letech 2006–2007 ze strany libyjského diktátora Kaddáfího (až ve výši padesáti milionů eur). Novináři tehdy spekulovali nejen o korupci an sich, ale také – v souvislosti s ní – o možných postranních (či hlavních) motivech vojenského útoku na Libyi v roce 2011 (viz výše). 

První z hned několika obvinění (prakticky ve všech se jednalo o korupci a o zločinné spiknutí ve volbách v roce 2007 i v roce 2012) bylo proti Sarkozymu vzneseno na jaře 2018. V září 2025 byl Sarkozy odsouzen k pětiletému trestu odnětí svobody a v říjnu téhož roku nastoupil do věznice Le Santé. 

Protože se proti rozsudku odvolal, byl po třech týdnech, během nichž jej – v rámci vězením daných omezení – sledovala bez nadsázky celá Francie, propuštěn; na výsledek odvolacího řízení tudíž čeká na svobodě. Sarkozy po celou dobu tvrdil a tvrdí, že je nevinen a že se de facto, a aniž to přímo vyslovil, jedná o politický, respektive na politickou objednávku jeho nepřátel vedený proces.

Poměrně útlá knížka Zápisky z vězení (Le Journal d᾿un prisonnier; 2025) je unikátním záznamem jediné hlavy státu z Evropské unie (navíc velmoci), která skončila „za mřížemi“, v cele o dvanácti metrech čtverečních, z jejíchž oken nemohl uvězněný spatřit ani jediný cíp oblohy. Výpověď je to mimořádně osobní a sugestivní; o tom, že třítýdenní vězení zanechalo v bývalém prezidentovi hluboký dojem, nemůže být nejmenších pochyb.

Nicolas Sarkozy ani na okamžik nepřipouští, že by byl vinen. Zda má pravdu, či nikoli, si netroufám posuzovat. Jeho obvinění jsou závažná a obžaloba, proces a odsouzení jsou nesmírně komplikované záležitosti, na něž mají dramaticky odlišný názor i právníci, kteří se jí léta zabývají (mě by zajímal například názor Ondřeje Černého, který ve Francii žije, komentuje její politiku a studuje zde práva). 

Osobně si o exprezidentovi Sarkozym nedělám velké iluze, ještě více to ale platí o jeho protihráčích; na francouzskou justici jasný názor nemám a jako nestranný komentátor si mohu dovolit to říct.

Sarkozy se k případu i k soudnímu přelíčení v knížce čas od času vrací, hlavní část je ale věnována jeho pocitům vězně, adaptaci na nezvyklé, ba přímo šokující prostředí a na snahu se s ním vyrovnat. 

V tomto ohledu je Sarkozyho výpověď (psaná ve vězení, což mělo nepochybně i autoterapeutické účinky) velmi silná a přesvědčivá. Je tomu tak tím spíš, že pro člověka zvyklého na lesk paláců a luxusních rezidencí, hotelů a restaurací, o obrovské moci nemluvě, muselo být výše zmíněných dvanáct metrů čtverečních a totální ztráta soukromí vpravdě děsivé.

Kromě již zmíněné autoterapie je kniha Nicolase Sarkozyho mimo jakoukoli pochybnost také místy až brilantním „píárovým cvičením“, snahou získat si sympatie (nejen, byť hlavně) francouzské) veřejnosti. Vzhledem k ohlasům a k množství prodaných výtisků je zjevné, že se mu to přinejmenším zčásti podařilo. 

Ve finále jsou pak Zápisky z vězení „výzvou“ svého druhu autorovým politickým i osobním oponentům a nepřátelům, jimž dokazuje svoji nezdolnost a nezlomnost, jak o tom svědčí i následující ukázka.

V neposlední řadě je Sarkozyho kniha vyznáním lásky k Francii – přinejmenším zčásti, o tom nepochybuji. Vášnivým a upřímným vyznáním, čímž připomíná například paměti již zmíněného generála a prezidenta Charlese de Gaullea. 

Zároveň je možné knihu číst i jako inspiraci pro každého, kdo se z pomyslného či skutečného vrcholu propadne na dno a nenechá se tím zlomit. Žádné literární „veledílo“ to samozřejmě není; většina lidí, kteří se zajímají o politiku, si ale knížku nepochybně přečte se zájmem, a není se co divit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.