Před 112 lety začali úřadovat strůjci apokalypsy. Jejich příběh je děsivě aktuální

Včera uplynulo přesně 112 let od dne, kdy atentátník z teroristické organizace Černá ruka v bosenském Sarajevu zavraždil následníka rakouského a uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Následné hektické události vyústily v první světovou válku, která zničila zweigovský Svět včerejška a – řečeno bez nadsázky – porodila tři nejzhoubnější ideologie 20. století: komunismus, fašismus a nacismus. Kniha Ondřeje Housky Strůjci apokalypsy. Kdo může za nejdůležitější válku dějin je brilantní analýzou činů, omylů a iluzí, které k této katastrofě vedly, i jejích důsledků, s nimiž žijeme dodnes.

Zavraždění následníka rakouského a uherského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželky hraběnku Žofie Chotkové z 28. června 1914 nebylo v zásadě ničím až tolik překvapivým. Přelom 19. a 20. století byl tzv. „zlatým věkem anarchismu“. Obětí atentátníků se stali například – v chronologickém pořadí – ruský car Alexandr II. (1881), americký prezident James Garfield (rovněž 1881), francouzský prezident Sadi Carnot (1894), císařovna Alžběta Bavorská zvaná Sissy (1898), italský král Umberto I. (1900), další americký prezident William McKinley (1901), srbský král Alexandr I. Obrenovič (1903), řecký král Jiří I. (1913) a další.

Mnohem důležitější bylo, že Rakousko-Uhersko získalo atentátem záminku k útoku na Srbsko, které mu bylo již dlouho pověstným „trnem v oku“ (mimo jiné proto, že jako slovanský stát inspiroval nežádoucím způsobem slovanské národy v habsburské monarchii, tj. že jim ukazoval, že získání vlastní státnosti není nemožné). Vídeňské „válečné straně“ ale nešlo pouze o mocenské zničení z jejich úhlu pohledu nebezpečného nepřítele. Rychlá vítězná válka měla být současně nezbytným impulsem dovnitř monarchie – měla přispět nejen k jejímu udržení (rakousko-uherský dualismus se přežil, což, mimochodem, zavražděný následník trůnu velmi dobře chápal), ale i k jejímu oživení a k možným reformám. Místo toho se ale lokální válka během jediného týdne změnila ve světový konflikt, jenž smetl z povrchu zemského jak habsburskou monarchii, tak další tři velké říše – německou, ruskou a osmanskou/tureckou. Na jejich troskách pak po válce vyrostl docela „nový svět“, který neměl s tím starým téměř nic společného.

Porážka Německa v první světové válce a hluboká, téměř nezhojitelná traumata s tím spojená byly klíčovými faktory, jež – spolu s drastickými, zejména sociálními dopady velké hospodářské krize z přelomu dvacátých a třicátých let – přivedly tuto zemi až k rozbití Výmarské republiky a k nacistické diktatuře se všemi jejími hrůzostrašnými důsledky. V Rusku patřila válka k zásadním příčinám bolševického převratu a ke vzniku komunistického režimu. Zhroucenou Osmanskou říši nahradila Atatürkova sekulární sociálně inženýrská republika. V Itálii pak vedlo rozčarování z válečných výsledků, ekonomický rozvrat a politická krize ke vzniku fašistického státu. Střední Evropa, v níž byly ustaveny tzv. nástupnické státy (po „staré monarchii“) včetně Československa se stala oblastí nestability a neklidu, mimo jiné i kvůli drtivým důsledkům trianonské smlouvy pro horthyovské Maďarsko. Sečteno a podtrženo: nic (až na výjimky) pěkného.

Strůjci apokalypsy Ondřeje Housky jsou vynikající knihou na dané téma. Ondra má schopnost, která je poměrně vzácná, a sice skloubit efektivně i efektně (proč to neříct) makro i mikro záběr. Čtenářům se tak před očima odvíjejí nejen velké dějiny, ale i drobné, zajímavé detaily z každodenního života významných i méně významných aktérů dané doby: „Považte, co jen toho dne (18. června 1914 – M. K.) prožil spisovatel Franz Kafka. Nastoupil do špatné tramvaje, zabloudil, zmeškal předem domluvený telefonát… Zmínit, byť jedním jediným slovem politiku, to mu vůbec nepřišlo na mysl. Nestaral se o ni. Tím méně pomýšlel na možnost, že by měla politika během chvilky jeho život a život jeho okolí zpřeházet vzhůru nohama…“ (strana 9).

Hlavními aktéry Houskovy knihy ale nejsou umělci, nýbrž klíčové osobnosti evropské politiky, korunovaní vládci, premiéři, ministři zahraničí atd. – zkrátka ti, v důsledku jejichž jednání došlo mezi 28. červencem a 4. srpnem 1914 k rozpoutání světové války: rakouský císař a uherský král František Josef I., náčelník generálního štábu rakousko-uherské armády Franz Conrad von Hötzendorf, poslední německý císař Vilém II., „jeho“ kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg a jejich generálové a také ti, kteří měli na válce mnohem menší podíl, pokud vůbec nějaký jako třeba britský ministr zahraničních věcí sir Edward Grey, případně její – de facto – první oběti, jako francouzský socialista Jean Jaurès, zavražděný v předvečer válečného konfliktu.

Houska je při hledání „strůjců apokalypsy“ nemilosrdný, jeho „pitva“ je důsledná a chirurgicky přesná. Kromě toho, že správně pojmenovává hlavní viníky války – Rakousko-Uhersko a Německo, a teprve potom Rusko (s ohledem na jeho mobilizaci) a všechny ostatní –, vyvrací spoustu dlouho tradovaných mýtů, včetně sentimentální idealizace „starého Rakouska“, jež je, bůh ví proč a k tomu dost bizarně, zrovna v České republice rozšířené. Toto konstatování nemění nic na tom, že zmíněná kniha Stefana Zweiga Svět včerejška, již dopsal v brazilském exilu pouhý den předtím, než spáchal sebevraždu je skvělou vzpomínkou na fin de siècle či belle époque; je ale třeba chápat kontext, v jakém ji psal, a kontrast, jejž tato doba tvořila vůči světu z přelomu třicátých a čtyřicátých let století dvacátého; právě to totiž její podobu a vyznění vysvětluje.

Houskovi Strůjci apokalypsy mají, aby toho nebylo málo, mimořádně zajímavou závěrečnou část. Autor se nejen – v rámci tzv. kontrafaktuální historiografie – zamýšlí nad tím, jak by Evropa, zejména střední Evropa, Rakousko-Uhersko vypadala, kdyby se Gavrilo Princip v Sarajevu netrefil, jak důležité jsou, v pozitivním i negativním slova smyslu národní státy a jak důležitá je, zejména pro malé a střední země typu České republiky dnešní Evropská unie.

Jakkoli Ondrovu hodnocení EU rozumím a v řadě o hledů s ním souhlasím, včetně názoru, že o vystoupení České republiky z ní (tzv. Czexit či Cz-exit) může navzdory všem jejím těžkostech, problémům a chybám uvažovat jen člověk, který je politicky nesmírně naivní, mám za to, že by knize prospěl kritičtější náhled na ni. To by ale knížku musel psát někdo jiný než spoluautor výtečného a oblíbeného podcastu Bruselský diktát. Ani tenhle jemný „šťouchanec“ na závěr ale v náznaku nemění nic na tom, že Strůjci apokalypsy jsou výtečnou knihou, kterou bych doporučil ke čtení každému, kdo se zajímá o historii i o dramatickou současnost.

Právě v současnosti Strůjci apokalypsy kapitolou s názvem Nová bouře je blíž, než si myslíme, končí. Houska před čtenáři nevykresluje temnou budoucnost Evropy, ani světa, jak by se snad mohlo z názvu kapitoly zdát. Jen jasně upozorňuje na četná rizika, jež ve světě existují. I proto stojí jeho knížka za pozornost, zvlášť v těchto dnech, kdy si připomínáme výročí atentátu, který změnil svět jako žádný jiný.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a zastavte se na kafe v Sarajevu. Díky moc.