KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Francouzský prezident Emmanuel Macron již odkrajuje poslední rok své vlády; od konce dubna, nejpozději od začátku května 2027 bude v Elysejském paláci úřadovat nový pán. Hlavním favoritem je formální šéf Národního sdružení Jordan Bardella; konkurovat mu bude řada více či méně centristických kandidátů. Těch je ale tolik, že do druhého kola může proklouznout kandidát radikální levice Jean-Luc Mélenchon. A právě díky tomu může lepenista Bardella uspět.
Když devětatřicetiletý Emmanuel Macron (* 1977) na jaře 2017 ve druhém kole prezidentských voleb přesvědčivě porazil (66,1 % : 33,9 %) šéfku Národního sdružení (NS) Marine Le Penovou (* 1968), vyšla na francouzském politickém nebi „hvězda“, která svítila velmi jasně.
Mladý ambiciózní prezident se netajil touhou zreformovat neúnosně zbytnělý sociální stát a zmodernizovat zemi, aby „konečně vstoupila do 21. století“, jak sám řekl. V prvních pěti letech vlády o to Macron skutečně usiloval, a i když se musel potýkat se silným odporem, například s hnutím tzv. Žlutých vest, rozhodně nebylo možné jeho prezidentství označit za neúspěšné.
Na jaře 2022 Macron znovu, stále ještě přesvědčivě (58,5 % : 41,5 %), porazil Le Penovou, nálada v zemi se ale měnila. Odpor vůči Macronově vládě postupně sílil, což potvrdil výsledek voleb do Evropského parlamentu v červnu 2024. Jeho strana Obnova či Renesance (Renaissance) drtivě prohrála volby s Národním sdružením. NS získalo 31,4 %, zatímco Macronova koalice v čele se stranou Renesance jen 14,6 %.
Bezprostředně poté se prezident dopustil osudové chyby, když se rozhodl rozpustit Národní shromáždění. V následných volbách sice ještě Macron emotivní mobilizací zabránil vítězství NS, ani jedna z mnoha vlád, které jím pověření premiéři od té doby sestavili, ale nebyla stabilní a země se propadla do hluboké vnitropolitické a ekonomické krize. Řada komentátorů proto Macrona nemilosrdně označuje za „hrobaře“ de Gaullovy páté republiky.
V současné době je navzdory vší kritice téměř jisté, že Emmanuel Macron nerezignuje a že své druhé prezidentské období dokončí. Jeho „odkaz“ však bude přinejlepším, opakuji, přinejlepším kontroverzní, spíš mnohem horší. Muž, jenž dvakrát zabránil Národnímu sdružení v uchopení moci, mu k nejvyšší politické funkci v zemi ve finále pravděpodobně pomůže. Jordan Bardella, třicetiletý šéf NS, má totiž necelý rok před volbami do Elysejského paláce mnohem blíž než všichni ostatní.
Stoupající hvězda Bardella
Co všechno Jordanu Bardellovi v jeho cestě za prezidentstvím nahrává? Za prvé je to skutečnost, že zakladatelka Národního sdružení a jeho politická mentorka Marine Le Penová nesmí ve volbách kandidovat kvůli rozhodnutí soudu, že zneužívala evropské peníze.
Pokud by situaci ještě změnil odvolací tribunál, je Bardella ochoten ustoupit a uvolnit jí místo; tento scénář však není příliš pravděpodobný. Pro NS je to dobře, Bardella má zjevně schopnost oslovit širší elektorát než Le Penová, jejíž jméno nese nemalou „historickou zátěž“.
Druhým důležitým faktorem, jenž mluví v Bardellův prospěch, je silné znechucení velké části Francouzů z politiky tradičních či zavedených stran, ať už se jedná o Republikány, socialisty či macronisty. S tímto znechucením jde ruku v ruce strach z totálně nezvládnuté migrace a z nejisté ekonomické budoucnosti.
Kořeny problémů s migrací jistě nemá na triku Macron. V tomto ohledu bychom se museli vracet do doby dlouho, dlouho před Macronem, až k Mitterrandovu čtrnáctiletému prezidentství (1981–1995) a možná ještě dál. O vykročení ke kolapsu sociálního státu platí totéž.
Na stranu druhou dělá současný prezident velké chyby. Naposledy jsme je v přímém přenosu viděli po vítězství fotbalového týmu Paris Saint Germain v Lize mistrů před pár dny, kdy zdivočelý dav imigrantů a Francouzů s migračními kořeny (převážně, jistě ne výhradně) řádil na luxusní Avenue des Champs-Élysées.
Macronův komentář o tom, jak nad Paříží vyšla jasná hvězda (míněno vítězství PSG), působil v danou chvíli jako nepovedený vtip, jako výsměch a jako, s prominutím, „plivnutí do tváře všem slušným francouzským občanům“.
Výsledky průzkumů veřejného mínění jasně ukazují, že Francouzi už mají faktické tolerance tohoto typu násilí ze strany vládních úřadů a slabé policie dost. Bardella, jenž Francouze klidným hlasem přesvědčuje, že jeho strana není extremistická a že si zaslouží dostat poprvé šanci, toho znamenitě využívá a jeho preference stále rostou, nedávno u některých agentur dosáhly až 47 %.
Roztříštěný střed a hrozba na levici
Třetím faktorem, který může v prezidentských volbách hrát v Bardellův prospěch, je již naznačená roztříštěnost tzv. centristických kandidátů.
Do boje o prezidentský úřad se zatím chystají bývalý premiér Gabriel Attal (* 1989; oblíbenec a favorit Emmanuela Macrona), další bývalý předseda vlády Édouard Philippe, současný starosta Le Havru (* 1970), bývalý ministr vnitra Bruno Retailleau (* 1960), bývalý šéf Republikánů a dnešní starosta Nice Éric Ciotti (* 1965) a socialista Raphaël Glucksmann (* 1979).
Připočteme-li k tomu krajně pravicového nacionalistu Érika Zemmoura (* 1958), který má rovněž potenciál získat některé „středové hlasy“, je zjevné, že v této části politického spektra bude příští jaro velmi těsno.
Muž, který na roztříštěnosti „středových hlasů“ může vydělat jako první, je kandidát radikální levice Jean-Luc Mélenchon (* 1951). Rodák z marockého Tangeru, někdejší člen Socialistické strany a poslanec Evropského parlamentu (2009–2017) bude na hlavu státu kandidovat už počtvrté.
V roce 2022 skončil v prvním kole těsně třetí za Le Penovou. Tento levicový fanatik, pohybující se na pomezí marxismu a trockismu, neskrývaný antisemita hrající bezskrupulózně „palestinskou kartu“ a volající po pro-imigrační politice, o rozhazovačném populistickém programu nemluvě, je ale zároveň velkou nadějí pro Jordana Bardellu.
Vzhledem k výše popsané roztříštěnosti středu se na jaře 2027 může docela klidně stát, že s předpokládaným vítězem prvního kola Bardellou postoupí do kola druhého právě Mélenchon. V takovém případě by měl Bardella pravděpodobně vyhráno.
Většina Francouzů se totiž děsí Mélenchona mnohem víc než jeho. Zatímco Bardella je, jakkoli si to česká veřejnoprávní (ČT, ČRo) a progresivistická (A2larm, Deník Referendum, Respekt a další) média nechtějí přiznat, už dávno mainstream, který volí či se chystá volit významná část státotvorných středních vrstev. Mélenchon pro tyto lidi představuje akutní bezpečností a ekonomickou hrozbu.
Šéf Nepoddajné Francie je zkrátka Bardellův největší triumf a zbytnělá ega středových kandidátů, neschopných vnímat víc než sebe samotné jako potenciální vládce Elysejského paláce, mohou tento jeho zatím jen vysněný triumf na jaře příštího roku zhmotnit.
Shrnuto a podtrženo, pokud by se Jordan Bardella stal v dubnu či v květnu novým, drtivě nejmladším prezidentem Francie, nebylo by to pro mě žádné překvapení.
Kdo může Bardellu zastavit?
Stejně jako před parlamentními volbami v létě 2024 bude v dubnu 2027 nejen Emmanuel Macron, ale i velká část establishmentu znovu přemýšlet, jak Bardellovi ve vítězství zabránit. Kromě obvyklých apelů na občany, aby zastavili „krajně pravicového“ kandidáta (dost možná dojde i na „fašistu“), jsem od svého přítele, francouzského novináře, slyšel jednu zajímavou konspirační teorii.
Tento dlouholetý volič Republikánů mi před nedávnem řekl zhruba toto: Vzhledem k tomu, že velká část francouzské justice je na straně establishmentu, jak to ostatně ve svých vězeňských zápiscích naznačoval bývalý prezident Nicolas Sarkozy, umožní odvolací soud kandidaturu Marine Le Penové, která je pro řadu Francouzů – nejen, ale především s ohledem na jejího otce – stále ještě nevolitelná…
Problém této konspirační teorie je, že pokud by platila beze zbytku, mohl by nakonec volby vyhrát právě Mélenchon. Že něco takového není možné? Ale jděte! Jen si to představte: první kolo vyhraje Le Penová s 22 %, druhý bude Mélenchon s 19 % a teprve za ním se seřadí zástupci politického středu. Ve druhém kole pak, podobně jako třeba v Houellebecqově románu Podvolení bude celá levice a většina středu, zmasírovaná médii a strachem z „hnědé hrozby“, volit levicového kandidáta, navzdory všemu špatnému, co je s ním spojeno.
Mélenchon proto nakonec těsně vyhraje (50,5 % : 49,5 %) a Francie se následně bude divit. Osobně si nemyslím, že na tento scénář dojde, proto také píšu o konspirační teorii, stejně jako o ní mluvil můj francouzský kamarád. V politice ale není nemožné vůbec nic, to víme všichni.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
