Výročí ponížení, zmaru a beznaděje. Co pro nás znamená 21. srpen 1968

V první řadě znamenal 21. srpen 1968 konec nadějí jedné generace obyvatel Československa na slušný život v zemi, svírané od roku 1948 komunisty řízenými z Moskvy. Po letech stalinského a gottwaldovského běsnění (1948–1953), kdy u nás řádili sadistické estébácké zrůdy, a k nebi se tyčících šibenic (na kterých v některých případech viseli i strůjci teroru, například generální/první tajemník strany Rudolf Slánský) a po letech jen lehkého uvolnění za vlády Antonína Zápotockého (1953–1957) se od šedesátých let začalo Československo pozvolna měnit.

Bylo tomu tak, přinejmenším zčásti, proti vůli rigidního post-stalinisty Antonína Novotného (1953/1957–1968; prosím o fotografii); „vítr změn“ vanoucí z Chruščovova Sovětského svazu se – navzdory vzpomínkám na krvavé potlačení maďarské vzpoury z roku 1956 (mimochodem, zajděte si do kina na fenomenální film Budapešť 1957) – nedal zastavit.

Československá, hlavně česká společnost se během několika let pronikavě změnila. Místo kohoutovských častušek tu byl náhle slyšet swing, zrodil se, pars pro toto, fenomén jménem Semafor, vznikla česká filmová „nová vlna“, mladí lidé poslouchali na kotoučových magneťácích „čtyři střapaté kluky z Liverpoolu“ a živě Mikiho Volka…

Na jaře 1968 dosáhlo politické a sociokulturní „tání“ vrcholu, naděje na již zmíněný slušný život se zdála být na dosah. A potom přijely tanky. Tanky, které skoncovaly se vším, čemu minimálně jedna generace věřila. Postava komunistického důstojníka, báječně zahraného Miroslavem Donutilem, jenž se – ano, i přitroublý bolševický „kádr“ chápal, co se stalo – ráno po sovětské invazi pokouší spáchat sebevraždu v Hřebejkových Pelíšcích (1999), je charakteristická. Lidem v Československu se 21. srpna 1968 zhroutil svět. Tolik za prvé.

Za druhé: Mnohonásobný „zlatý slavík“ Karel Gott byl bezmála šedesát let pro mnoho lidí v naší zemi ztělesněním skvělé popové zábavy a dokonalé profesionality, pro jiné pak – zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech – ztělesněním poddajnosti či zaprodanosti husákovsko-jakešovsko-bil’akovskému normalizačnímu režimu. 

Osobně jej soudit ani v náznaku nehodlám, „nechodil jsem v jeho botách“, jak říká můj kamarád Miroslav Bárta; pravda je ostatně jen zřídkakdy černobílá, jak napsal Karel Durman v závěru svých Popelů ještě žhavých, ale spíš šedivá, šmouhatá a složitější, než se zdá.

Některé Gottovy písničky nicméně – spíš mimoděk než záměrně, vyjadřovaly atmosféru a náladu normalizačních let téměř kongeniálně. Nešlo jen o legendární song Kávu si osladím o něco víc, ale i o dnes už úplně neznámé skladby jako třeba Kufr iluzí bratrů Ladislava a Jiřího Štaidlových z roku 1974, která zazněla také ve filmu Hvězda padá vzhůru režiséra Ladislava Rychmana z téhož roku. Písnička byla, aniž to měl autor textu (Jiří Štaidl) v úmyslu, pro daný rok téměř příznačná, posuďte ostatně sami:

Nejen normalizační cenzory a dohlížitele, ale ani posluchače samozřejmě – zejména proto, že ji zpíval chlapík, který se rozhodl s režimem „souznít“ – nenapadlo, že text dokonale vystihuje pocity lidí uprostřed osmé dekády minulého století v Československu. „Kufr bolestí ukrytých“, které „už nikdo nezhojí“ – přesnější vyjádření pocitů Čechů a Slováků v době, kdy už strana, „poučená z krizového vývoje“, „vyčistila“ své řady a donutila k tupé poslušnosti drtivou většinu obyvatel, snad ani nebylo možné, byť to tak autoři písničky, ani národem milovaný interpret nemysleli; nenapadlo to ostatně, jak jsem už řekl, ani ty nejpodezíravější soudruhy cenzory…

A právě v tom spočívá druhý zásadní dopad 21. srpna 1968: okupace Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy v čele se Sověty udělala z relativně bezstarostných, optimistických a sebevědomých mladých lidí – jakými byli v nadějeplném jaře 1968 i moji rodiče (táta *1937 a maminka *1940, kteří oba pokládali roky od 1965, kdy jsem se narodil, až do 1968 za nejlepší léta svých životů) – otroky odporných poskoků Moskvy. 

Otroky přitroublých „stranických tajemníků Pláteníků“, o nichž psal seriály Jaroslav Dietl, otroky umaštěných fízlů v komických tesilkách a krátkých kravatách, otroky svazáků „navoněných“ lacinými napodobeninami západních parfémů z NDR… Fuj. A ještě jednou: FUJ!

Není divu, že nemalá část znormalizovaných, ponížených a za dráty držených Čechů a Slováků „zparchantěla“ – poddala se, rezignovala, smířila se s tím, že nikdy nebudou žít skutečný život, báječný i složitý, se spoustou problémů a těžkostí, ale svobodný život, jako žili lidé na západ od nás. 

Ta rezignace, to – nikoli ještě houellebecqovské, to čeká teprve nás, možná – podvolení, ten zmar a ta bezvýhlednost: to všechno bylo srovnatelně strašné s „tankovým šokem“ z 21. srpna 1968. Důsledky pociťujeme dodnes, nejen v politice.

Za třetí: Není žádnou náhodou, že se dnešní levice – nemyslím pouze komickou, vymírající KSČM a bizarní idioty ze Stačilo!, ale i tzv. moderní progresivistickou levici (všechny ty A2larmy, Deníky Referenda atd.) – usilovně snaží o přepisování nedávné historie, a to jak v médiích, tak na univerzitách a v některých vědeckých institucích. 

Někdy je tato snaha na první pohled tupá, bezduchá, primitivní, a tedy na většinu lidí nezabírající (proto také prvoplánoví „komouši“ vypadli z parlamentu). Jindy je naopak sofistikovaná, inteligentní, protože nenápadná, pro řadu lidí téměř nepostřehnutelná.

Jedná se o relativizaci, která připouští, že se „tenkrát“ stala řada chyb, ale že – navzdory tomu – nebyl život za zadrátovanými hranicemi, kvůli jejichž „nezákonnému překročení“ vás mohli roztrhat psi pohraničníků nebo zabít střely z jejich samopalů, vlastně tak zlý. Jak píše například německá historička Katja Hoyer (* 1985) ve své knize Za zdí: Východní Německo v letech 1949–1990 (2023, česky 2026) o životě v Honeckerově NDR v osmdesátých letech minulého století:

„Díky minimálním existenčním starostem a vyváženému poměru práce a osobního života měli východní Němci relativně dost času a peněz – a nemuseli příliš řešit, jak s nimi naložit. Společenský život vzkvétal. Přátelé, kolegové i sousedé se s oblibou scházeli v sousedských klubovnách, na zahrádkách, v restauracích nebo u společných grilů na sídlištích. S tím souvisel i výrazný nárůst konzumace alkoholu… Většina lidí nicméně nepila proto, aby zapomněla na své starosti, ale proto, že jich měla málo…“ (s. 412–413).

Kdyby člověk o životě v NDR nic nevěděl, skoro by se tam chtěl přestěhovat, viďte? Ve skutečnosti se z této země snažily rok co rok utéct za svobodou, na Západ, spousty lidí. Dokonce i Katja Hoyer ve své – brilantně a mimořádně čtivě napsané, to je nesporný fakt – knize uvádí, že „počet žádostí o legální a trvalou imigraci každým rokem stoupal… V letech 1984–1988 úřady schválily celkem 113 tisíc žádostí o emigraci…“ (s. 416). Jak je to možné, když se Východní Němci měli tak skvěle, jak popisuje v odstavci výše, není úplně jasné.

Kniha Katji Hoyerové, jež měla úspěch ve Velké Británii, zatímco v samotném Německu byla přijata – logicky – mnohem rozpačitěji, je příkladem výše zmíněné inteligentní, nenápadné relativizace komunistické minulosti. Hoyerové pojmenovává prakticky všechny „chyby“ a „neduhy“ NDR a vlastně nic nezamlčuje, současně ale věnuje obrovský prostor tomu, co se soudruhům z NDR během čtyřiceti let podařilo.

Čtenář si pak má – nepochybuji o tom, z její knihy odnést, že NDR sice měla řadu chyb, ale Západ měl své chyby rovněž, takže ve finále vlastně co… (mimochodem, skutečnost, že knihu česky vydalo krajně levicové nakladatelství Alarm, hovoří za vše).

Pokud na minulost budeme – v rámci „objektivity“ – nahlížet takovýma očima, budeme na nejlepší cestě k tomu si takovou minulost zopakovat. Čas od čas mám pocit, že už jsme na tuto trajektorii nastoupili… I o tomhle přemýšlím osmapadesát let po tragickém 21. srpnu 1968.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.