GLOSA MARTINA KOVÁŘE I Po drtivém vítězství Alternativy pro Německo v Sasku–Anhaltsku před čtrnácti dny se o tomto víkendu budou konat další zemské volby v Meklenbursku–Předním Pomořansku a v hlavním městě Berlíně. Zatímco v první zmíněné zemi vede v průzkumech AfD následovaná sociálními demokraty, v Berlíně je hlavním favoritem na vítězství post-komunistická strana Levice (Die Linke), s nadsázkou řečeno „Honeckerovy děti“, političtí nástupci někdejšího vládce komunistické NDR. Jakkoli to zní neuvěřitelně. Co je to za lidi a jak si představují budoucnost Berlína a v ideálním případě celého Německa?
Jak to vypadá v Berlíně
Podle průzkumů by měli v Berlíně vyhrát post-komunisté z Levice (Die Linke), jejichž stranu bude volit mezi 21 až 23 procent občanů. To je jako kdyby v Praze každý čtvrtý občan, který přijde k volbám, dal hlas Kateřině Konečné a jejím komunistickým soudruhům. Že je to „neuvěřitelné“? To jen na první pohled. Jediný, kdo může Levici porazit, jsou zřejmě křesťanští demokraté (19 až 21 procent).
AfD v Berlíně takřka jistě nevyhraje, její preference se pohybují kolem mezi sedmnácti a devatenácti procenty. Zelené hodlá v metropoli volit kolem pátnácti až šestnácti procent, sociální demokraty (SPD) přibližně deset až třináct procent, krajně levicový Svaz Sahry Wagenknechtové má preference mezi třemi a pěti procenty a liberálové z FDP jsou zcela bez šance, průzkumy ukazují jen tři procenta preferencí.
Co to pro budoucnost Berlína znamená? Takřka jistě – nevyhraje-li CDU, na což bych si ale v žádném případě nevsadil – levicovou, spíš krajně levicovou vládu, kterou bude pravděpodobně skládat Levice, Zelení, SPD a možná i Svaz Sahry Wagenknechtové. Široká koalice ve složení CDU, Zelení a SPD je mnohem méně pravděpodobná. Současná „černo-červená koalice“ složená z CDU a SPD (starostou je Kai Wegner z CDU, místostarostkou Franziska Giffeyová z SDP) skončí docela jistě a hlavní město, už tak dost levicové, se posune ještě výrazněji doleva, i pokud jde o jeho politické vedení.
Pokud současně s tím vyhraje AfD v Meklenbursku – Předním Pomořansku, mohlo by to znamenat pád kancléře Friedricha Merze (CDU), a to tím spíš, že v celoněmeckých preferencích klesly sesterské strany CDU-CSU pod jeho vedením pod 20 procent, zatímco AfD poprvé dosáhla 30 procent. Merzovi spolustraníci tak propadají panice a není se co divit.
Erich Honecker a jeho „děti“
Členové Die Linke (Levice) bývají nezřídka označováni za tzv. „Honeckerovy děti“. Erich Honecker (1912–1994) vládl coby generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa (Sozialistische Einheitspartei Deitschlands; SED), což byl oficiální název východoněmeckých komunistů, od roku 1971 do roku 1989. Právě s Honeckerovým jménem je spojena brutální vláda jedné strany v někdejší NDR, všemocná státní bezpečnost (Stasi), mrtví – zastřelení či roztrhaní speciálně vycvičenými psy – u Berlínské zdi, ekonomický úpadek či spíše bankrot a totální morální rozvrat a kolaps východního Německa.
Po vzniku Die Linke v roce 2007 se v jejích řadách soustředili takřka všichni sympatizanti krajní či radikální, jak chcete, levice. K jejím zakladatelům patřil i Oskar Lafontaine (* 1943), někdejší prominentní politik SPD (v letech 1995–1999 její předseda) a v letech 1998–1999 spolkový ministr financí (v letech 1995–1998 byl rovněž předsedou vlády spolkové země Sársko), jenž Die Linke vedl od založení v roce 2007 do roku 2013.
Lafontaine i celá strana jsou přesvědčeni o tom, že „kapitalismus selhal“, je třeba „demokratizovat ekonomiku“ a že pracující musí mít ve firmách mnohem větší slovo než dosud. Lafontaine je také od roku 2014 manželem krajně levicové političky, již zmíněné Sahry Wagenknechtové.
Elif Eralpová a její „bitva o Berlín“
Pokud chcete od Berlíňanů konkrétní odpověď na otázku, proč je jejich volbou Die Linke, odkážou vás nezřídka na charismatickou šéfku kandidátky, Elif Eralpovou (* 1981). Tato právnička a dlouholetá členka strany (od roku 2017), jejíž rodiče pocházeli z Turecka a do Spolkové republiky emigrovali v roce 1980, se již narodila v bavorském Mnichově, vyrůstala v Dortmundu a poté v Altoně-Hamburku, na tamníž univerzitě vystudovala. O velkou politickou kariéru se ale pokouší až v metropoli.
Program Elif Eralpové a celé její strany v Berlíně je jasný: boj proti vysokým nájmům a drahému bydlení cestou zmrazení cen nájemného, vyvlastnění velkých soukromých realitních korporací a posílení podílu městských bytů – právě tohle je na prvním místě. Bezprostředně před volbami sice Eralpová poněkud zmírnila rétoriku (například pokud jde o vyvlastnění velkých developerských firem), o tom, co by pod jejím vedením Berlín čekalo, ale není pochyb.
Dalšími tématy Die Linke jsou kvalitní, a hlavně dostupná lékařská péče a městská hromadná doprava, tedy témata, která v řadě ohledů rezonují i v mnoha dalších velkých evropských městech včetně Prahy.
Část mladé německé generace a té berlínská zvlášť na tato slova slyší, což je do jisté míry pochopitelné. Méně pochopitelné, ba přímo šílené, ale je, že nemálo členů a sympatizantů strany Die Linke přímo adoruje komunismus, jeho ideologii, někdejší sovětské (Lenin a Stalin) i východoněmecké, respektive německé komunistické vůdce (zejména již zmíněného Honeckera, ale i „zdivočelé bolševické kádry“ ze starých časů, jakými byli Karl Liebknecht či Rosa Luxeburgová) a jejich program, stejně jako to, že záměrně přehlížejí či bagatelizují desítky miliónů mrtvých, kteří po komunistických experimentech ve světě zůstaly.
Stejně děsivé je, že na jejich setkáních vidíme nezřídka a zcela nezastřeně komunistické symboly i v řadě případů antisemitské vymezování vůči Izraeli. To se jen těžko dá považovat za normální a svědčí to, podobně jako vysoká podpora AfD, o opravdu velkém problému Spolkové republiky Německo.
Tohle totiž nemá se svým způsobem úsměvnou (i tak, pozor, pouze na první pohled) nostalgií po NDR nic společného. Tohle nejsou sentimentální nostalgici, to jsou, přinejmenším mentálně, soudružky a soudruzi „ze železa“, kteří by ani v náznaku neváhali „zakroutit kapitalistům (a jejich sympatizantům a „posluhovačům“) krkem“, ostatně to už v historii nejednou (v rudé či hnědé variantě) předvedli.
Nezapomeňme na „Sáru“
Ještě jedna věc je důležitá: nezapomenout na výše zmíněnou Sahru Wagenknechtovou (* 1969), šéfku Aliance či Spojenectví SW – Rozum a spravedlnost (Bündnis Sahra Wagenknecht – Vernunft und Gerechtigkeit; BSW).
O této ekonomce a novinářce vypovídá již to, že v pouhých dvaceti letech, kdy už se v NDR „na všech frontách“ projevovala latentní hospodářská a politická krize, vstoupila do vládnoucí SED. V letech 2010–2014 byla místopředsedkyní Die Linke, ale v roce 2023 z ní odešla, protože byla „málo levicová a málo zásadová, pokud jde o třídní boj“ a založila výše zmíněný svaz – BSW, označovaný nezřídka za „partu nepřiznaných neo-stalinistů“.
Zda tomu tak skutečně je, případně do jaké míry, to by bylo na samostatnou analýzu. Takovému označení nicméně napovídají jak některá vyjádření členů svazu, tak skutečnost, že Sahra Wageknechtová a její BSW ostře kritizují Severoatlantickou alianci (NATO) a stejně ostře vystupují proti sankcím vůči Rusku či odmítají dodávky zbraní na Ukrajinu. Skutečnost, že v posledních volbách do Spolkového sněmu BSW překročil pětiprocentní hranici, je podobně „fascinující“ jako úspěch Die Linke, možná ještě více.
Jak volby v Berlíně nakonec dopadnou, teprve uvidíme. Jedna věc je ale jasná: Jakkoli německé vládní strany kritizují a někdy i „démonizují“ především AfD, německá krajní levice v podobě Die Linke a Bündnis Sahra Wagenknecht není nebezpečná o nic méně, možná dokonce více. Německý establishment by je měl začít brát „sakra vážně“.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
