KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Tvrdý zákon, ale zákon! Civilizace povstala z úcty k právu. Přičemž soudci nemají nalézat pravdu a morálku (od toho máme filosofy a teology), ale vynášet rozsudky na základě pravidel, jež vládnou lidem a nikoli lidé pravidlům. K tomu musejí být nezávislí, mezi nimi a politikou má stát „čínská zeď“. Jenže co když zruší volby, vyškrtnou z nich favorita, suspendují rozhodnutí vlády? Komu a čemu pak lidé uvěří?
Respektujeme, že Calin Georgescu a Marine Le Penová nesmějí kandidovat na hlavu státu, neboť jim to zakázaly soudy? Otázka nezní, zda s tím souhlasíme, ale jestli vůbec uznáváme zmocnění justice vydat takový verdikt. Tohle je totiž podstatné. Nakonec se smíříme s určitým rozsudkem, který považujeme za špatný. Ne však s apriorní svévolí, ať už spočívá v samotném základu práva, nebo v tom, že je možné ho účelově překroutit.
Byť máme sklon na to zapomínat, společnost stojí na tom, že lidé mají důvěru v její instituce. Nemusejí každé rozhodnutí nutně považovat za správné, leč je třeba, aby chyby vnímali coby důsledek omylu, nebo i zlé vůle jedince, ne za systémové selhání. Protože to první lze napravit, to druhé nikoli. Můžeme žít s rizikem, že nám spadne na hlavu meteorit nebo nás jím trefí zelený mužíček, ne ovšem s tím, že planeta neodvratně směřuje do roje meteoroidů.
Lidé nejsou dokonalí, ať jde o soudce, politiky, či ostatní občany. Není možné, aby vše bylo správné, leč nesmí to být tak, že možné je vše. Zvláště když jde o případy, kde se střetávají demokratická a justiční moc a mnozí mohou mít pocit, že jedna diktuje druhé. Musíme mít důvod věřit, že jsou na sobě navzájem nezávislé. O vině a nevině se nehlasuje a na druhé straně by výrok o vině neměl být překážkou účastnit se boje o hlasy.
Rumunské a francouzské soudy chtě nechtě tohle tabu zbořily, když spolu s rozhodováním o kriminálních činech vyřadily z voleb dva kandidáty (navíc jejich favority, což sice nemění nic na podstatě věci, na brizanci obou kauz ovšem ano). V Česku a ve Spojených státech se pak dilema dělby moci diskutovalo v opačném gardu, když obžalovaní Andrej Babiš a Donald Trump suverénně prohlašovali, že verdikt o jejich (ne)vině vynesou voliči, ne soudci.
Za sebe myslím, že soudy a politika se mají od sebe oddělit. Voličům nemůže nikdo bránit, aby si volili lumpy, lháře a zločince a stejně tak lumpům, lhářům a zločincům nemůže nikdo bránit být volen. U nás to i platí a mělo by to tak zůstat. Chráníme úřady, takže když jsou starosta, hejtman či ministr odsouzeni za korupci, mohou být potrestáni zákazem práce ve veřejné správě. Ale nelze chránit demokracii před demokracií.
Praktiky, kdy se trestní právo zneužívá k vyřazování kandidátů, jsou typické pro země jako Rusko či Turecko. Justice ale není prostředníkem dobra, jak někteří doufají, ani nástrojem zla, jak se jiní obávají. A je vskutku znepokojivé, jak výsostně „politické“ argumenty užívají jak ti, kteří vyřazení Georgeska a Le Penové tleskají, tak ti, kteří se nad ním rozčilují. Dle těch prvních rozsudky „zachraňují demokracii“, dle těch druhých odrážejí „strach z voličů“.
Ani v Evropské unii nepůjde jen tak zahladit jizvy, jež po sobě zanechává rušení prezidentských voleb a škrtání kandidátů.
Tyto dva příklady tvrdého střetu dvou výsostných ústavních principů – spravedlnosti a volebního práva – jsou momentálně asi nejvíce kontroverzní a diskutované. Nikoli však jediné. Prezident Trump válčí se soudci o platnost svých exekutivních příkazů, ať se týkají třeba rozpočtových škrtů, či deportací. Rozhodnutí vlády o vyhoštění ruší justice i ve Velké Británii. Polsko nejspíše čeká přezkum omezení práva nelegálních migrantů žádat o azyl.
V Česku jsme kromě soudu s Babišem (kdy by na odpor narazil jakýkoli verdikt, nejen zprošťující, ale i odsuzující) zažili zrušení voleb Ústavním soudem, které tvrdě zasáhlo do demokracie. Přesto u nás pořád platí, že se neztrácí víra v nestrannost soudů a v jejich oddělení od politiky. Je to díky tomu, že už v 90. letech jsme si vypěstovali zdravou kulturu, že demokraté rozsudky nekomentují a už vůbec nezpochybňují, ale prostě respektují.
Jistěže tato důvěra a úcta není jednosměrnou ulicí. Pokud se i u nás po nechvalně známém západním vzoru začnou prosazovat aktivističtí soudci, kteří si začnou osobovat právo rušit či měnit rozhodnutí vlády učiněná v její výlučné kompetenci, nařizovat přitvrzení války s uhlíkem, zavedení vícero pohlaví, popřípadě zakazovat export zbrojních technologií do Izraele, důvěra v jejich nestrannost a apolitičnost se rozplyne.
V USA žádná „čínská zeď“ mezi vládou a justicí de facto neexistuje. Spíše jde o barikádu, na níž probíhá rozhořčený boj „kdo s koho“. Ani v Evropské unii nepůjde jen tak zahladit jizvy, jež po sobě zanechává rušení prezidentských voleb a škrtání kandidátů. Džin byl vypuštěn z láhve. Radikálové už zneužívají verdikty k tvrzení, že „režim“ či Evropská unie se „zbavují svých oponentů a konkurentů“. Což je věcný nesmysl, ale padá na úrodnou půdu.
Prokurátoři a soudci se brání, že rozsudky vycházejí z litery zákona, případně z ústavy. Mohou mít i formálně pravdu, ale věcně jsou ta rozhodnutí tak brutální, že přímo nahrávají konspiračním teoriím. Ničemu neprospívají ani „nadšenci“, kteří se radují z toho, že „exponenti krajní pravice“ jsou z kola ven. Ti spolu se svými stejně extremistickými protivníky vedou emocionálně vypjatou a devastující debatu.
Nejhorší je, že jak Georgesku, tak Le Penová byli z voleb vyřazeni „preventivně“, aniž by byl na stole pravomocný rozsudek. Rumunský kandidát není ani obžalován, francouzská uchazečka o úřad prezidenta je odsouzena pouze prvoinstančně, nicméně odvolání nebude mít na předběžné opatření odkladný účinek. Což dále povzbuzuje spekulace o politické účelovosti, jakkoli verdikty byly vyneseny nezávislými soudními autoritami.
Vytratí-li se respekt k celému systému, pak neplatí nic.
Pokud se v hlavách občanů usídlí podezření, že soudy zasahují do politiky, či přímo plní zadání likvidovat „nepohodlné“, zničí to respekt k právnímu státu a demokracii. Důvěra, že pravidla platí nejen na papíře, ale i v praxi a instituce se jimi řídí, je opravdu základním tmelem společnosti. Bez této jistoty jsou lidé schopni uvěřit úplně všemu, podléhat panice, strachu, frustraci. Asi si umíme představit, jaké by to mělo dalekosáhlé negativní dopady.
Těžko uvěřit, že rumunské a francouzské soudy jednaly přísně apoliticky. Což nemůže nepodlomit víru ve spravedlnost našeho světa. Když padnou čínské zdi mezi justicí a demokracií, mohou soudci spustit čarodějnické procesy s politiky a ti zase mohou proti nim štvát své příznivce, aby se vyhnuli trestu. V každém případě posílí extremisté. Chyby dělá každý. Mají se napravovat, případně trestat. Ale vytratí-li se respekt k celému systému, pak neplatí nic.
Albert Einstein formuloval otázku, na níž závisí naše chování k okolí: „Je vesmír přátelský?“ Když věříme, že ano, jednáme slušně a ctíme pravidla. Společnost nedůvěry je naopak rozvrácenou společností bez řádu.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
