KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jenom málokdo ví, že se zimní paralympijské hry poprvé konaly před padesáti lety ve švédském Örnsköldsviku v únoru 1976. Stejně tak málokdo ví, že první sportovní hry handicapovaných sportovců proběhly v britském Stoke Mandeville již v létě 1948, kdy Londýn hostil Hry XIV. olympiády, a že až (či již, záleží na úhlu pohledu) v roce 1960 získaly v Římě status skutečných paralympijských her. K velkým letním i zimním olympiádám patří, jak jsem pro INFO.CZ nedávno psal, neodmyslitelně politika. Jak ukazují letošní hry v Miláně a v Cortině d’Ampezzo, nejsou jí ušetřeny ani hry paralympijské.
Politika na paralympiádě v Miláně a Cortině
Jádrem ostrého politického střetu na letošních paralympijských hrách (které proběhnou ve dnech 6. – 15. března 2026) je otázka ruských a běloruských sportovců v čase ruské agrese na Ukrajině. Na klasické olympiádě došlo nakonec mezi Mezinárodním olympijským výborem a odpůrci ruské a běloruské účasti na hrách k jakémusi těžko vyladěnému kompromisu – na start se postavilo jen několik málo ruských a běloruských sportovců, soutěžících ale bez státní příslušnosti jako tzv. neutrálové. Ke konfliktům i přesto docházelo, například v souvislosti s diskvalifikací ukrajinského skeletonisty Vladyslava Heraskevyče, o které jsem už psal.
Paralympijské hry mají problém ještě před svým začátkem. Jak se podle agentury Reuters vyjádřil ministr sportu Matvěj Bidnyj, ukrajinští sportovní funkcionáři na hry nejspíš vůbec nepřijedou, deset ruských a běloruských sportovců má totiž na paralympiádě soutěžit pod svými národními vlajkami.
Her se zřejmě z téhož důvodu nezúčastní ani eurokomisař pro mezigenerační rovnost, spravedlnost, mládež, kulturu a sport, Malťan Glenn Micallef
Ještě před zahájením her 6. března oznámily bojkot zahajovacího ceremoniálu některé další země, včetně České republiky.
”Sport není jen o výkonech, ale i o hodnotách, které ruská agrese na Ukrajině naprosto popírá. K ukrajinskému týmu se proto připojíme s bojkotem zahajovacího ceremoniálu. To znamená, že naši zástupci nebudou na zahájení her ve Veroně, nebudeme mít vlajkonoše v Cortině a nebudeme natáčet vzkazy sportovců, které se měly na ceremoniálu promítat,” uvedl Český paralympijský výbor.
Čeští sportovci ve svých disciplínách ale budou startovat.
Český paralympijský výbor zásadně nesouhlasí s účastí Rusů a Bělorusů na paralympiádě. Kvůli agresi na Ukrajině tam nemají co dělat, uvedl šéf Sýkora.
— ČT24 (@CT24zive) February 19, 2026
Muž jménem Ludwig Guttmann
Tolik k aktuální současnosti. Nyní se pojďme podívat, jak se mezinárodní paralympijské hnutí zrodilo a kdo stál na jeho počátku. Jak jsem již uvedl v perexu, 29. července 1948 začaly v Londýně nejen „klasické“ olympijské hry. Téhož dne zahájil doktor Ludwig Guttmann ve Stoke Mandeville v Buckinghamském hrabství sportovní hry pro bývalé vojáky a pro ženy se zraněním páteře.
Stalo se tak v areálu Stoke Mandeville Hospital, kde Guttmann roku 1944 založil The National Spinal Injuries Centre, neboť byl přesvědčen o tom, že zejména mladým lidem, kteří utrpěli vážná zranění, může sportování prospět nejen po fyzické stránce, ale především jim může vrátit chuť do života, optimismus, víru v sebe sama a sebeúctu.
Závody, jež se konaly v létě 1948, nebyly nijak rozsáhlé co do programu – soutěžilo se vlastně jenom v lukostřelbě na kolečkových křeslech – jejich význam byl ale přesto mimořádný: právě tehdy se ve Stoke Mandeville de facto zrodily moderní paralympijské hry.
Co všechno tomuto mimořádnému okamžiku v dějinách celého olympijského hnutí předcházelo a kdo vlastně zakladatel paralympijských her byl? Ludwig Guttmann (1899–1980) se narodil do ortodoxní židovské rodiny 3. července 1899 v městečku Tost v Horním Slezsku, bývalém Německu, dnešní Polské republice. Jako chlapec ve škole příliš dobře neprospíval, mnohem více jej lákal sport. Zásadní vliv měla na Guttmanna první světová válka, respektive její důsledky – obrovský počet mrtvých a zmrzačených. Již během válečných bojů se staral především o paraplegiky.
Today is the birthday of Professor Sir Ludwig Guttmann, the father of the Paralympic movement!
— Buckinghamshire Archives (@BucksArchives) July 3, 2025
Here's a photo of him alongside a wheelchair archer, likely from his time in Stoke Mandeville where his work rehabilitating people through sport truly began. pic.twitter.com/5vDM19h4hR
Po válce začal studovat medicínu a v roce 1923 získal lékařský diplom. Původně toužil léčit děti, ale nakonec nastoupil na neurologické a neurochirurgické oddělení do nemocnice. Na přelomu dvacátých a třicátých let již patřil mezi nejlepší v oboru, nástup nacistů k moci však jeho kariéru v Německu přerušil.
V Británii, kam díky konexím svých bývalých vděčných pacientů před Hitlerem a „konečným řešením“ židovské otázky uprchl, se uchýlil do Oxfordu, kde působil jako výzkumný pracovník. Za druhé světové války si Guttmannových výsledků povšiml brigádní generál a veterán z první světové války doktor George Riddoch, toho času hlavní neurochirurg Londýnské nemocnice (London Hospital), a jmenoval jej vedoucím lékařem nového pracoviště, jež mělo mít na starosti válečné oběti a nacházelo se ve výše zmíněném Stoke Mandeville v Aylesbury v Buckinghamshire. S ohledem na Guttmannův německý původ a dosti radikální názory na léčbu to byla odvážná volba, budoucnost ale prokázala její oprávněnost.
Když přijel do Stoke Mandeville poprvé, byli muži s nevratně zraněnou páteří pokládáni za beznadějné případy, mrzáky. Guttmann se ovšem s tímto přístupem nehodlal za žádnou cenu smířit. Problémem, srovnatelným s fyzickým handicapem, podle něj byla totální ztráta sebeúcty a sebevědomí zraněných, jejich naprosté vyřazení ze společnosti. Proto okamžitě začal s inovativním programem, jenž spočíval v tom, že připravil všem pacientům na každý den nějakou činnost. Cílem bylo vrátit je v maximální možné míře do „normálního“ života.
Vzhledem k tomu, že většinu jeho pacientů tvořili mladí muži, pro které sport znamenal důležitou součást života, musel Guttmann překonat jejich odpor vůči závislosti na druhých, současně ale mohl počítat s tím, že mají touhu se uplatnit stejně jako zdraví lidé. Z dnešní perspektivy, kdy jsou handicapovaní lidé do společnosti integrováni (nebo se o to v demokratických zemích alespoň snaží) a kdy jsou paralympijské hry celosvětově sledovanou záležitostí, není snadné pochopit, jak „revoluční“ Guttmannův přístup ve své době byl.
Jeho nepsané heslo, které znělo „cílem není zbavit lidi bolesti, ale vrátit je do života“, znělo mnohým až nepatřičně, dokonce nezákonně. Tým, který ve Stoke Mandeville vytvořil – podřízení lékaři, fyzioterapeuti a zdravotní sestry – byl ve čtyřicátých letech naprosto unikátní.
Skutečným průkopníkem sportu pro fyzicky handicapované byl Charlie Atkinson, šéf Guttmannových fyzioterapeutů. Stejně jako Guttmann, i on viděl sport jako zcela přirozenou součást lidského života, a proto nutil pacienty k prvním „sportovním výkonům“, ve skutečnosti často zdánlivě nepatrnému pokroku, uprostřed ostatních, nikoli na uzavřeném oddělení, aby je povzbudil.
Společně se svým šéfem byl také prvním, kdo zavedl pro handicapované sportovní hry – šipky, lukostřelbu, kulečník a stolní tenis; brzy následovaly i týmové sporty jako pólo na kolečkových křeslech a basketbal. Naděje, kterou Guttmann a jeho lidé rozdávali (často i proti vůli těch, o něž jim šlo), byla doslova životadárná.
