Je válka na Blízkém východě „naše“? Evropa riskuje rozchod s USA v nejhorší možnou chvíli

Návrat republikána Donalda Trumpa do Bílého domu v lednu 2025, po čtyřech letech v „politické pustině“ a po vítězství ve volbách nad demokratkou Kamalou Harrisovou v listopadu 2024, byl – bez ohledu na to – jak Trumpa hodnotíte, největším politickým comebackem amerických moderních dějin. 

Srovnávat s tím lze snad jen „vzkříšení“ Richarda Nixona v roce 1968, k němuž došlo po volebních porážkách v boji o úřad prezidenta v roce 1960 a kalifornského guvernéra v roce 1962. Také Trumpův nástup do úřadu byl dechberoucí (opět, aniž bych ho teď hodnotil, o tom tento článek není): horečná aktivita staronového prezidenta ukázala, že se vrátil, přinejmenším pokud jde o vědomí toho, co by chtěl udělat, mnohem odhodlanější a lépe připravený než v roce 2017.

Nakolik se Trumpovi jeho plány daří či spíše nedaří (ekonomika), teď nechme stranou a podívejme se na jeho vztahy vůči Evropě. Ty totiž začaly skřípat, což možná není dostatečně výstižné slovo, hned od začátku. Evropské politiky, z nichž přinejmenším někteří vnímají Rusko jako vážnou bezpečnostní hrozbu, Trump konsternuje příliš velkým pochopením pro Vladimira Putina, a naopak relativním nepochopením pro Volodymyra Zelenského. 

Jiné rozhořčil Trumpův neomalený nátlak na Dánsko ohledně Grónska, další, hlavně v Bruselu a ve Štrasburku, Trump naštval svojí podporou maďarského premiéra Viktora Orbána. Staronový šéf Bílého domu si nebere servítky vůči nikomu, ani ani vůči dlouholetému spojenci – Velké Británii, jejíhož premiéra Keira Starmera nezřídka kritizuje jako nezbedného školáka.

Po izraelsko-americkém útoku na Írán se vztahy mezi Spojenými státy a Evropou vyhrotily. Já osobně motivům leteckých úderů zejména ze strany Izraele rozumím a ztotožňuji se s nimi. Můj postoj podpořili někteří diplomaté, kteří mi víceméně potvrdili, že Teherán byl blízko výrobě jaderné zbraně, nebo přinejmenším tzv. „špinavé bomby“. Ta by mohla režimu ajatolláhů poskytnout podobnou (byť ne jistě tak velkou) ochranu před vnějším útokem, nemluvě o masové výrobě dronů, raket a dalších zbraní, které by i mimořádně dobře připravenému Izraeli výrazně ztížily jeho obranu.

Pokud jde o útok na Írán, osobně rozhodnutí Donalda Trumpa neinformovat o něm své evropské spojence z NATO předem, chápu. Vyhovuje to jeho naturelu, jeho „narcismu“ a jeho touze šokovat svými činy svět, nejde však jenom o to. Trumpovy obavy, že by se tajná informace mohla dostat k nepovolaným uším, byly naprosto oprávněné a racionální. Umíte si představit, jak by s nimi naložili třeba Španělé, Turci, možná, kdo ví, i Francouzi a Britové, konkrétně Pedro Sánchez, ten zejména, Recep Erdoğan, Emmanuel Macron a již zmíněný Keir Starmer? Za to bych Trumpa rozhodně nekritizoval.

Mnohem horší je, že v průběhu vojenské operace Trump, jeho státní tajemník Marco Rubio, ministr války Pete Hegseth i někteří další američtí politikové nedostatečně vysvětlují její cíle, krátkodobé i dlouhodobé. A že čas od času (ne-li po celou dobu) působí poněkud zmateně, nekoordinovaně, nemluvě o velkohubých prohlášeních o dosaženém vítězství, které se navzdory tomu doposud nekonalo a zřejmě se hned tak konat nebude. Mimo jiné proto, že nebylo – přinejmenším veřejně – jasně řečeno, jak by mělo takové vítězství vypadat.

S prohlášením o vítězství navíc kontrastuje Trumpova žádost o pomoc u evropských spojenců z NATO při zajištění bezpečnosti v Hormuzském průlivu a jeho otevření pro obchodní plavidla, čímž se dostáváme k meritu věci.

Reakce drtivé většiny evropských politiků na žádost Američanů o pomoc v Hormuzském průlivu, jednom z neuralgických bodů světové politiky a ekonomiky, konkrétně její – až na výjimky – jednoznačné odmítnutí, Trumpa rozhněvaly či spíše rozzuřily. 

Zejména vyjádření eurokomisařky pro zahraniční záležitosti a pro bezpečnostní politiku Kaji Kallasové, někdejší estonské premiérky (2021–2024), podle níž se nejedná o válku Evropanů, se Trumpa a zdaleka nejen jeho silně dotklo, a to tím spíš, že se podobně vyjádřili i spolkový kancléř Friedrich Merz, francouzský prezident Emmanuel Macron, o Pedru Sánchezovi nemá smysl ani mluvit.

Někteří evropští politikové reagovali – oficiálně, v médiích a na sociálních sítích – naštěstí jinak. Například někdejší dlouholetý nizozemský premiér a od října 2024 generální tajemník NATO Mark Rutte (v čele vlády 2010–2024) řekl, že pokud se někdo domnívá, že je Evropa schopná (u)bránit se případnému útoku bez pomoci USA, ať klidně sní dál, ale že je to nesmírně naivní. 

Také finský prezident Alexander Stubb (ve funkci od března 2024) se vyjádřil v tom smyslu, že by Evropané měli Američanům v rámci svých možností pomoci; následně pak naznačil, že by Američané na oplátku mohli efektivněji než dosud pomoci Ukrajině ve válce s Ruskem, na jehož agresivní politiku je Finsko vzhledem ke svým zkušenostem s „říší zla“ logicky velmi citlivé.

Vraťme se ale k paní Kallasové. Její výrok o tom, že válka na Blízkém východě není evropskou válkou, je směsicí totálního nerozhledu, frapantního nepochopení toho, oč v tomto konfliktu jde, a navíc, zvláštní směsí naivity a arogance. 

Postoj Kallasové je o to absurdnější, že se jedná o bývalou šéfku vlády Estonska – tedy země, která má, podobně jako výše zmíněné Finsko, s agresivní zahraniční politikou Ruska trpké zkušenosti a která by byla, pokud by se Vladimir Putin či někdo z jeho nástupců rozhodl „otestovat“ vůli NATO bránit své východní křídlo, na řadě jako jedna z prvních.

Otázka, která se vysloveně nabízí, zní: Mluvila by Kaja Kallasová stejně, kdyby byla stále ještě předsedkyní estonské vlády a kdyby byla bývala „nepřestoupila“ do Bruselu, kde zjevně velmi rychle „načichla“ tamním bizarním newspeakem? Nemyslím si to; doma, v Estonsku, by si totiž uvědomovala nezbytnost zachování co nejlepších vztahů s USA mnohem naléhavěji než v evropské úřednické centrále, která je, shodou okolností, formálně, i hlavním sídlem NATO. Jako estonská politička by si Kallasová takový slovník po mém soudu nemohla dovolit.

Abychom si rozuměli: Nikdo po „Bruselu“ nežádá, aby byl vůči Washingtonu servilní, to vůbec ne; naopak, taková submisivnost Trumpa jen dráždí, popuzuje a vede ke stupňování požadavků. To by opravdu nebyla ta správná cesta. Naštvat amerického „narcise“ fanfarónským, velkohubým prohlášením je ale stejně hloupé, možná ještě hloupější a k tomu nebezpečné, velmi nebezpečné.

Navíc nejde zdaleka jenom o Trumpa. Jak mi potvrdil kamarád, jenž pracuje ve Washingtonu v širokém týmu jednoho z demokratických kongresmanů – jeho šéfa vyjádření Kaji Kallasové „rozpálilo do běla“. Bylo tomu tak přesto, že je ostrým oponentem Trumpa a že je ostře proti válce, kterou prezident s Izraelci rozpoutal na Blízkém východě. Jeho rodina má totiž – v mužské i ženské linii – padlé v první i druhé světové válce, na „polích flanderských“ i v Normandii. 

Výrok Kallasové o tom, že válka na Blízkém východě není evropská válka, vnímá tento americký politik, který není zdaleka sám, jako projev nevděku a nedostatku respektu vůči zemi, která Evropu zachránila ve dvou světových válkách (poprvé před císařským Německem a jeho spojenci, podruhé před nacistickým Německem a jeho spojenci), poskytla jí po roce 1945 rozsáhlou humanitární a ekonomickou pomoc, a navíc ji ochránila před rozpínavostí sovětského komunismu.

A právě o to jde. Bez ohledu na to, jak se Trump vůči Evropě chová, je nesrovnatelně chytřejší reakce Marka Rutteho a Alexandera Stubba než Kaji Kallasové. Nezřídka je moudřejší překousnout nějakou tu neomalenost v zájmu důležitějších věcí, dokonce i kdyby se jednalo o opravdovou nehoráznost; pro politiky by to měla být skoro povinnost. 

Donald Trump, který bude Bílý dům řídit skoro ještě tři roky, se na „stará kolena“ nezmění, a pokud, tak spíš k horšímu. A kdo ví, zda se jeho nástupcem nestane nějaký další republikán z jeho „stáje – James D. Vance či Marco Rubio. Pokud dnes někdo říká, že to není možné, neví nic o politice.

Vzít tohle všechno v potaz, nenechat se ovládnout v některých případech téměř animální a iracionální nenávistí vůči Trumpovi, umět si s jeho velkohubou nadutostí a arogancí poradit tak, aby neutrpěly naše (evropské) zájmy, tomu se říká vědomí zodpovědnosti, politika a diplomacie. Platí se za výsledky, nikoli za projevy nedospělého, uraženého ega. 

To je to, co bude historie soudit především; cesta, jakou k nim evropští politikové dospěli, bude ve srovnání s tím vedlejší. Namíchnout fatálně Američany (opakuji, nejen Donalda Trumpa a jeho lidi) je to nejhorší, co pro Evropu mohou evropští politikové udělat.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.