Konec jedné éry? Orbán čelí největší výzvě své kariéry

Za pár dní se v Maďarsku budou konat mimořádně důležité parlamentní volby. Dlouholetý premiér Viktor Orbán v nich poprvé bude čelit vážné výzvě a jeho vítězství není zdaleka jisté. Jak maďarská opozice, tak většina zemí Evropské unie vkládá naděje do předsedy strany Tisza, bývalého Orbánova blízkého spolupracovníka Pétera Magyara. O co všechno se v Maďarsku bude hrát a co všechno o zemi, s níž sice Česká republika nesousedí, ale která je pro nás i tak velmi důležitá, víme? Pojďme se na to ve stručnosti podívat.

Maďarsko je země, na jejíchž dějinách by bylo možné dobře odvyprávět starou i moderní historii střední Evropy, podobně jako na osudech Rakouska, respektive českých zemí. Ponecháme-li stranou starší dějiny, rád bych připomněl třeba bitvu u Moháče. V ní na konci srpna 1526 mladičký český, uherský a chorvatský král a markrabě moravský Ludvík Jagellonský zahynul při útěku z bojiště. Byla to porážka, jež stála na počátku turecké expanze do střední Evropy (v roce 1529 Turci poprvé obléhali Vídeň) a na počátku habsburské (nad)vlády v Českém království.

V polovině 19. století, v letech 1848–1849, znamenala maďarská či uherská, jak chcete, revoluce zdaleka největší ohrožení habsburské dominance ve střední Evropě. Nebýt vojenské pomoci ruského cara Mikuláše I., mohl se mladý rakouský císař František Josef I. (na trůnu v letech 1848–1916) s uherskou částí monarchie nejspíš rozloučit. I proto byly následné represe ze strany Vídně tak tvrdé, a i proto příslušníci maďarského / uherského „politického národa“ mysleli na odplatu. Jejich čas přišel v roce 1866, po překvapivé porážce Rakouska ve válce s Pruskem, kdy „Budapešť“ využila slabosti „Vídně“ a vynutila si rakousko-uherské vyrovnání, tj. vznik tzv. duální monarchie, Rakouska-Uherska. V jejím rámci a nezřídka i nad její rámec (například zahraniční politika habsburského soustátí byla nezřídka více „uherská“ než „rakouská“, a to nejen v době, kdy ji řídil hrabě Gyula Andrássy starší [1871–1879]) pak „Budapešť“ realizovala maďarizaci „poddaných národů“. Především Slováků a Chorvatů, ale také uherských Němců. Tlak to byl mnohem silnější, než jaký byl vyvíjen v případě byrokratické „germanizace“ českých zemí ze strany „Vídně“ nebo „slavizace“ na chorvatské Istrii vůči italské menšině . Zatímco Maďaři si počínali při prosazování své národní / národnostní hegemonie velmi nemilosrdně až brutálně, pro české země byla poslední třetina 19. a počátek 20. století „zlatým věkem“ národní samosprávy a moderní občanské společnosti, jen aby bylo jasno.

Myslím, že neexistuje národ, jenž by, řečeno s britským marxistickým historikem Erikem Hobsbawmem, neprošel „krátkým 20. stoletím extrémů“ bez vážnějších traumat s dalekosáhlými důsledky. Zatímco pro většinu evropských národů jsou těmito traumaty první a druhá světové válka, včetně pekla holocaustu, pro Američany jimi jsou Velká hospodářská krize z přelomu dvacátých a třicátých let a vietnamská válka z přelomu let šedesátých a sedmdesátých; jiný kontinent, jiné, alespoň zčásti, dějiny, jiné vzpomínky a jiná reflexe historických událostí, tak to prostě je…

V případě Maďarska je to poněkud složitější, podobně, mimochodem, jako u českých zemí. Pro většinu Čechů jsou fatálními traumaty 20. století, aniž bych byť jen sebeméně snižoval význam a dopad Velké války (1914–1918) a druhé světové války (1939–1945), včetně tzv. (druhé) heydrichiády (1942), především tzv. „Mnichov“ (Mnichovská konference / dohoda z konce září 1938), jenž znamenal konec Masarykovy a Benešovy první republiky, a srpen 1968, tj. invaze vojsk Varšavské smlouvy v čele s těmi sovětskými a následná husákovská normalizace.

Také maďarská moderní národní traumata jsou specifická. Prvním je, nejspíš tím vůbec největším, Trianonská mírová smlouva z června 1920 (v platnost vstoupila v červenci 1921) mezi Maďarským královským a dohodovými mocnostmi, jež připravila Maďarsko, jeden z nástupnických států Rakouska-Uherska, o velkou část území a s konečnou platností skoncovala se snem o tzv. „velkém Maďarsku“. Nic na tom nezměnily ani první a druhá vídeňská arbitráž z let 1938 a 1940, které velkou část trianonské smlouvy sice revidovaly, po skončení druhé světové války ale byly pařížskou mírovou smlouvu z roku 1947 zrušeny, a tak trianonská mírová smlouva platí dodnes. Osobně jsem přesvědčen o tom, že současná maďarská politická reprezentace se k Trianonu otevřeně kriticky nevyjadřuje pouze proto, že si je vědoma nepřijatelnosti diskuse na toto téma, nikoli proto, že by jej pokládala za „jednou provždy platný“.

Druhým největším maďarským traumatem 20. století je sovětská invaze z roku 1956, jež zastavila proces destalinizace a dost možná i dekomunizace v zemi. Revolta proti Moskvě, vedená formálně reformním komunistickým ministerským předsedou Imrem Nagym, byla na podzim toho roku brutálně potlačena Sovětskou armádou v čele s maršálem Koněvem. Do čela země byla dosazena promoskevská vláda vedená Jánosem Kádárem, jenž zůstal u moci až do konce osmdesátých let . Způsob, jakým Kádár Maďarsko vedl, tzv. „kádárovský“ či „gulášový“ socialismus by byl na zvláštní pojednání. Velký počet mrtvých z podzimu 1956, následné deportace do Sovětského svazu, proces s Imrem Nagym a jeho poprava a maďarská „normalizace“ národ hluboce poznamenaly, podobně jako Čechy a zčásti i Slováky v roce 1968; mimochodem, o to pozoruhodnější je podpora, kterou stále má premiér Orbán, se svou proruskou / proputinovskou zahraniční politikou.

Poslední větou se dostáváme do horké maďarské současnosti. O co všechno v Maďarsku ve víkendových volbách do parlamentu půjde? V první řadě o ukončení vlády Viktora Orbána (* 1963) který je ministerským předsedou již popáté, kromě let 1998–2002 nepřetržitě od roku 2010. To je pro každou demokratickou společnost krajně nezdravé, i kdyby byl dotyčný sebelepším premiérem – mimochodem, výtečně se to ukázalo i v případě německé kancléřky Angely Merkelové (v čele vlády 2005–2021). Jeho kleptokratický režim má řadu autokratických rysů, je zkorumpovaný až běda, nemluvě o tom, že jeho identifikace s Evropskou unií a s její politikou, s jejími hodnotami, ať už si o ní / o nich každý myslí cokoli, se limitně blíží nule, o již zmíněných proruských postojích nemluvě. Logicky se tudíž nabízí otázka, proč Orbán v jednotné Evropě vlastně zůstává; odpověď je nicméně velmi prostá: jde mu, nikoli překvapivě, o peníze, jakkoli jejich čerpání není pro Maďarsko zdaleka tak snadné jako dříve.

Zda Viktor Orbán po víkendu zůstane u moci či nikoli, si netroufám odhadnout, vládní a opoziční volební preference se od sebe hodně liší. Můj opatrný názor vyplývá i z toho, že před posledními volbami vypadaly pro opozici předvolební prognózy velmi slibně, ale Orbán si nakonec udržel výraznou většinu. Jeho strana Fidesz-MPSZ je navíc u moci velmi silně „zabudovaná“, takže její odstavení od ní nebude snadné, ani pokud by opoziční lídr Péter Magyar (* 1981), mimochodem dlouholetý Orbánův spolupracovník, jenž stojí v čele strany Tisza, vyhrál.

I kdyby se tak ale stalo, nejsem si jist, zda si většina protiorbánovských maďarských i evropských politiků a novinářů nedělá ohledně výrazné změny politického kurzu Maďarska iluze. Nejde jen o to, že Magyar byl dlouho nedílnou součástí toho, čemu se říká „orbánismus“, ale i o jeho politické názory. Vůči Evropské unii by nepochybně zastával vstřícnější postoj, stejně jako by zcela téměř jistě ubral na orbánovské vstřícnosti vůči Rusku; očekávat od něj ale, například, pro-ukrajinskou politiku, mi přijde poněkud naivní, stejně jako třeba přátelský postoj vůči Slovensku. Tohle všechno se ale teprve ukáže. Nejprve musí Péter Magyar vyhrát volby, a to nebude mít ani trochu snadné. Tak si na výsledek společně počkejme a teprve potom bude čas na všechno ostatní.

Na závěr už jen jedna poznámka. Pokud byste se mě zeptali, co si k moderním dějinám Maďarska přečíst, neváhal bych ani vteřinu, a doporučil bych Vám prakticky cokoli od Sándora Máraie (1900–1989), zejména jeho dvojdílné Deníky, které vydalo nakladatelství Academia. Přečtete-li si je pozorně (jedná se o skutečný literární majstrštyk, nemluvě o jejich „informační hodnotě“), budete, řekl bych, o moderním Maďarsku (do konce komunistické vlády) vědět skoro všechno, co potřebujete.