VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I Většina lidí si trojnásobného mistra světa F1 Nikiho Laudu pamatuje jako muže s červenou kšiltovkou a pěkně prořízlou pusou, který v roce 1976 vstal z mrtvých v plamenech Nürburgringu. Neméně skutečný a syrový příběh Nikiho Laudy se ale neodehrál na asfaltu závodních okruhů, ale v dusném tichu thajské džungle a v klimatizovaných kancelářích leteckého gigantu Boeing. Tragédie letu Lauda Air 004 je příběh o aroganci moci a tvrdohlavém muži, který se odmítl nechat umlčet korporátní mašinérií.
Při jedné cestě do Asie před více než dvaceti lety jsem naslouchal rutinnímu hlášení rozhlasu na palubě letadla, když jsem ve stručné zprávě o průběhu letu rozkódoval jméno kapitána velkého Boeingu - Niki Lauda. Legendární mistr volantu pak prošel celým strojem, prohodil s lidmi pár slov a kdo chtěl, tomu se podepsal nebo se s ním vyfotil. Prý to tak dělával vždycky. Ano, snad ještě větší vášní než auta byly sveřepému Rakušanovi letadla, takže když napodruhé pověsil helmu na hřebík, doslova ze země vydupal vlastní aerolinky, které musely po celou dobu existence tvrdě bojovat o chléb s národními i nadnárodními giganty. Tenhle chlap za ně byl ale ochoten položit život. Doslova.
Nesprávný tah
Psal se 26. květen 1991. Nad severním Thajskem v oblasti Suphan Buri panovala noc, která měla být pro let Lauda Air 004 jen rutinním spojením mezi Bangkokem a Vídní. Na palubě zánovního Boeingu 767-300ER sedělo 223 lidí, mimo jiné i člen thajské královské rodiny, guvernér provincie Chiang Mai nebo rakouský profesor ekonomie se svými studenty. Ve výšce 24 700 stop, v momentě, kdy stroj stoupal k hladině 30 000 (9140 m), se však stalo něco, co tabulky výrobce označovaly za „nepravděpodobné až nemožné“.
Levý motor číslo jedna náhle aktivoval obraceč tahu, mechanismus proudového motoru, který má letadlo brzdit na ranveji, se vysunul v plné rychlosti uprostřed letu - laicky řečeno taková ruční brzda. Fyzika byla samozřejmě neúprosná. Aniž by piloti zvládli jakkoliv reagovat, letadlo se enormním nepoměrem ve směru tahu motorů stočilo prudce doleva a běhěm několika vteřin došlo ke ztrátě vztlaku. Stroj se nekontrolovaně řítil vývrtkou k zemi a působením extrémních sil se začal se trhat na kusy ještě dříve, než dopadl do neprostupné džungle. Všichni byli na místě mrtví.
Když Laudovi zprávu volali z rakouské televize, nechtěl zprvu uvěřit, jakmile byla ale neblahá zvěst potvrzena, jednal pro něj zcela typicky. Ne, Niki Lauda opravdu nebyl typickým majitelem aerolinek, který by tragédii sledoval z bezpečí vídeňského ředitelství a takticky komunikoval s médii, jak si přáli jeho manažeři.
Spolu s technikem firmy Boeing dorazil na místo neštěstí mezi prvními. Obraz, který se mu naskytl, byl jako z Dantova Pekla. Trosky rozseté na ploše čtverečního kilometru, odlehlý terén, kde se thajští vesničané proplétali mezi mrtvými a sbírali šrot, aby ho zpeněžili. K vidění byly prý i takové scény jako stahování snubních prstenů z prstů mrtvých. Atmosféru totálního zmaru dokonal kolaps chladicího systému v bangkocké márnici, kde se těla obětí začala v tropickém žáru rozkládat dříve, než mohla být identifikována. Následkem toho jich asi 25 muselo být pohřbeno v hromadném hrobě.
Laudův přítel a někdejší všemocný šéf formule 1 Bernie Ecclestone o tom v závodníkově autobiografii „Do pekla a zpět“ vyprávěl takto: „Cítil se osobně odpovědný i když do toho nebyl zapojený a nebyl tam. Hluboce ho to ovlivnilo do konce života. Nikdy nemohl zapomenout na posádku a cestující a na zoufalou spoušť, jakou viděl v Thajsku na zemi.“
Pro Laudu byla katastrofa letu 004 i velká osobní rána. Jeho firma měla tehdy jen čtyři dálkové stroje a ztráta jednoho z nich znamenala existenční ohrožení. Nikiho ale stejně jako při závodech v F1 hnala jiná síla: posedlost detailem a odpovědnost k mrtvým zákazníkům a jejich rodinám.
Když se vyšetřovatelé z americké NTSB a thajských úřadů dostali k černým skříňkám, zjistili, že záznamník dat (FDR) je nepoužitelný. Zbýval jen hlasový záznam z kokpitu. Ten sice potvrdil zmatení pilotů v posledních vteřinách, ale nedával jasnou odpověď na otázku „proč“.
Boeing, tehdy neotřesitelný král nebes, měl jasno: šlo o shodu nešťastných náhod, kterou by vycvičený pilot měl zvládnout. Odkazovali na své simulace z roku 1982. Jenže Lauda, sám zkušený kapitán, cítil, že korporátní verze příběhu poněkud „smrdí“.
Tak si to pojďte zkusit
Vyšetřování nehody thajskými úřady a největším světovým výrobcem letadel bylo pracné. V sázce bylo hodně, v neposlední řadě pověst masově rozšířeného Boeingu 767 coby bezpečného letadla. Lauda mezitím absolvoval vyčerpávající sérii pohřbů obětí i návštěvy jejich rodin.
Potom se sám vydal do anglického Gatwicku, kde se tehdy nacházely simulátory Boeingu. Chtěl jediné – aby do počítače nahráli přesná data z osudného letu: rychlost 400 uzlů, výška 24 tisíc stop, stoupání. Boeing se zdráhal. Tvrdili, že aktivace obraceče tahu v této fázi letu je „přežitelný incident“.
Lauda je donutil k patnácti testům. Výsledek? Patnáctkrát smrt. V každém z pokusů se letadlo stalo neovladatelným během zlomku sekundy. Žádný člověk na světě nemohl takovou situaci vybrat. Lauda měl důkaz, ale Boeing se dál schovával za právní kličky. Jejich právníci tvrdili, že vydání prohlášení o chybě systému potrvá tři měsíce kvůli „úpravám terminologie“.
V ten moment Niki Lauda udělal to, co by žádný jiný byznysmen neudělal. Svolal tiskovou konferenci a veřejně prohlásil: „Pokud si Boeing myslí, že je to přežitelné, jsem ochoten s jejich 767 vzlétnout se dvěma piloty a nechat si ten obraceč tahu za letu aktivovat. Schválně, jestli přistaneme.“
Teprve tenhle brutální hazard s vlastní existencí přiměl amerického giganta k rozumu. Boeing kapituloval a vydal prohlášení, v němž uznal konstrukční vadu a následně upravil systém mechanickými zámky, které dnes najdeme v každém dopravním letadle. Niki Lauda zachránil tisíce životů tím, že přitlačil největšího výrobce letadel ke zdi.
Niki Lauda zemřel v roce 2019. Jeho letecká společnost je dávno minulostí, stejně jako jeho éra ve Formuli 1. Přesto let Lauda Air 004 zůstává milníkem v dějinách letectví. Byl to moment, kdy jednotlivec, vyzbrojený logikou a technickými zkušenostmi, dokázal porazit globální korporaci v její vlastní hře na schovávanou. Lauda tak vyhrál svůj možná nejtěžší závod v kariéře. Asi znáte film Rush o jeho závodnické rivalitě s Jamesem Huntem. Myslím, že film „Let 004“ by byl neméně úspěšný.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
