Kovář: Politika k olympiádě patří odjakživa. Zakázat helmu se zabitými Ukrajinci je čiré pokrytectví

Zpočátku se zdálo, že nadcházející zimní olympijské hry v Miláně a Cortině d'Ampezzo zůstanou – navzdory dramatickému světovému dění v posledních letech – politiky do značné míry ušetřeny. Hlavním tématem byl zákaz účasti ruských a běloruských sportovců, s výjimkou několika jednotlivců startujících pod neutrální vlajkou. K tomuto kroku došlo i přes zjevnou nevoli řady funkcionářů Mezinárodního olympijského výboru (MOV). Ti se nejčastěji hájili tvrzením, že trestání sportovců za politiku jejich státu je nepřípustné, a objevovaly se i hlasy, že hokejový turnaj bez ruské účasti nemá „váhu“, jakou by si zasloužil.

Skutečnost je dramaticky odlišná. Nejlepším hokejistům světa z Kanady, USA, Finska či Česka Rusové na turnaji zjevně nechybí a prestiž akce tím nijak netrpí. Kromě zmíněného Ruska a Běloruska totiž na hrách startují všechny hvězdy NHL. Rusové se ale cítí silně dotčeni. Zákaz účasti na hrách v kolektivních sportech, hlavně v hokeji, je totiž opravdu bolí – snad v žádném jiném sportovním odvětví jim na úspěchu nezáleží tolik. Zákaz je přitom zcela na místě. Například přední klub CSKA Moskva je přímo propojen s ruskou armádou a režimem a slouží jako výkladní skříň válečné propagandy. Takoví sportovci nemají na olympiádě co dělat.

Vše, co se kolem ruských a běloruských hokejistů dělo a děje, působí tak trochu jako „obehraná písnička“. S jejich neúčastí na olympijském turnaji se – podobně jako na každoročních světových šampionátech – dlouho počítalo, takže vlastně o žádný velký skandál nejde. 

Dnes ovšem vybuchla na olympijských hrách tak říkajíc „politická bomba“. Skeletonista a vlajkonoš ukrajinské výpravy Vladyslav Heraskevyč byl MOV diskvalifikován za to, že chtěl na start svého závodu nastoupit v helmě s portréty sportovců své země zabitých během ruské invaze. 

Zatímco v kvalifikaci MOV použití helmy ještě toleroval, pro závod samotný byl nekompromisní a vysvětlil své rozhodnutí slovy, že nechce, aby se ze sportovního zápolení stalo politikum. 

MOV si byl zjevně vědom toho, že jeho krok vyvolá přinejmenším mediální bouři, a proto se jeho předsedkyně Kirsty Leigh Coventryová, rodačka ze zimbabwského Harare (* 1983, ve funkci od června 2025) snažila Heraskevyče do poslední chvíle přesvědčit, aby se použití helmy vzdal, a nabízela mu, že ji může ukazovat v tzv. mix zóně bez prostředně po závodě; na trať jej ale v helmě nepustila.

Následně už politický skandál nešlo odvrátit. Mezinárodní olympijský výbor je svou striktností a snahou o domnělou neutralitu pověstný, tentokrát však jeho postup hraničí s čirým pokrytectvím.

Celý svět v přímém přenosu sleduje, jak pod útoky ruských raket a dronů noc co noc hoří ukrajinská města a umírají nejen vojáci (na obou stranách), ale i nevinní civilisté včetně dětí. Když už svět nedokáže jejich zabíjení zabránit, není nejmenší důvod, proč by na to sportovci napadené země nemohli nenásilně upozornit. Dělat rozdíl mezi sportovní dráhou a prostorem v jejím bezprostředním sousedství je čirý formalismus, nic víc.

V zemích, jež mají s ruskou agresí přímou historickou zkušenost, jako je třeba Česká republika, vyvolal tento krok vlnu solidarity. Ostrou kritikou nešetří ani osobnosti jako Dominik Hašek či Mirek Topolánek, kteří dlouhodobě upozorňují na to, že v kontextu války čistý sport neexistuje.

Vladyslav Heraskevyč si rozhodnutí MOV nehodlá nechat líbit. Za prvé se odvolává proti zákazu startovat s dotyčnou helmou, za druhé požaduje omluvu za tlak, jemuž jej MOV v posledních dnech vystavil, a za třetí žádá o poskytnutí elektrických generátorů pro ukrajinská sportoviště, která jsou záměrným cílem ruských útoků. Já sám si o úspěchu těchto protestů a žádostí nedělám nejmenší iluze; že ale Heraskevyč na zákaz účasti v závodě trpně nerezignoval, je nicméně nejen mně nanejvýš sympatické.

Kdo by se snad domníval, že olympijské hnutí bylo díky svým ušlechtilým ideálům v minulosti ušetřeno politických střetů, hluboce by se mýlil. Už v dobách před první světovou válkou, během londýnských her v roce 1908 – které lze považovat za první skutečně moderní olympiádu v dnešním slova smyslu – dosáhla rivalita mezi domácími Brity a Američany takové intenzity, že do ní za oceánem zasáhli i nejvyšší politici. 

Do sporů se tehdy vložil dokonce i sám prezident Theodore Roosevelt. Právě těmto dramatickým okolnostem a zákulisním bojům se věnujeme v knize Londýn 1908: Jak Angličané zachránili olympijské hry, kterou jsme napsali společně se Zdeňkem Škodou.

Zatímco ve dvacátých letech 20. století zasahovala politika do olympijského hnutí ještě relativně málo – pomineme-li vyloučení států poražených v první světové válce (Německa, Rakouska, Maďarska, Bulharska a Turecka) z her v Antverpách roku 1920 – o dekádu později se situace změnila. 

MOV přidělil zimní i letní hry pro rok 1936 nacistickému Německu. Poté, co mezinárodní snahy o bojkot ztroskotaly, využil režim Garmisch-Partenkirchen i Berlín k bezskrupulózní propagandě své ideologie. Olympiáda posloužila k vytvoření falešné iluze o mírumilovném státě a k popření zpráv o brutálních represích a antisemitismu, které nacisté označovali za pouhé lži svých odpůrců. Šlo o do té doby nejzjevnější zneužití olympijských ideálů v historii – zdaleka však ne o poslední.

Po druhé světové válce se olympijské hry, které začaly vpravdě senzačními setkáními sportovců v Londýně (1948) a v Helsinkách (1952), nesly docela logicky v konfrontačním duchu studené války. 

Prvních poválečných „Her naděje“ v rozbombardovaném Londýně se nesměli účastnit sportovci z Německa a Japonska. Samotná volba britské metropole byla ze strany MOV symbolickým oceněním města, které se stalo světovým symbolem vzdoru proti nacismu. Kvůli sporům o víza a akreditace nakonec na hry nedorazila ani sovětská výprava, která akci označila za nástroj amerického imperialismu“. To jasně předznamenalo éru, v níž supervelmoci soupeřily nejen na poli politiky a ekonomiky, ale i v kultuře a sportu.

Skutečně zásadní politický otisk však přinesl konec šedesátých let. Na olympiádě v Mexico City v roce 1968 si velké sympatie získali českoslovenští reprezentanti, jejichž vlast byla krátce předtím obsazena armádami Varšavské smlouvy. Tichý, ale nesmírně výmluvný protest gymnastky Věry Čáslavské, která na stupních vítězů při sovětské hymně sklonila hlavu, se stal emotivní obžalobou sovětské agrese. 

Hry v Mexiku však nebyly jen o střední Evropě. Obrovský rozruch vyvolala diskvalifikace amerických sprinterů Tommieho Smithe a Johna Carlose, kteří na stupních vítězů demonstrovali své sympatie s organizací Black Power ve snaze upozornit na rasovou nerovnost ve Spojených státech.

Letní hry v Mnichově o čtyři roky později (1972) fatálně zasáhl teroristický útok palestinské skupiny Černé září, kterému padlo za oběť jedenáct izraelských sportovců a funkcionářů. Stejně hlubokou jizvu v olympijském hnutí zanechal masivní bojkot her v Moskvě (1980), jímž západní svět protestoval proti sovětské invazi do Afghánistánu, stejně jako následná odveta v podobě bojkotu her v Los Angeles (1984) ze strany Sovětského svazu a většiny jeho spojenců.

Pro československé sportovce, kteří tehdy byli na vrcholu svých sil – včetně hvězd jako Helena Fibingerová či Jarmila Kratochvílová – to byla bez nadsázky osobní tragédie. O to trpčí byl fakt, že je komunistický režim přinutil k potupnému veřejnému prohlášení, v němž museli svou neúčast v „imperialistických a rasistických USA“ schvalovat. 

Politika se olympijskému hnutí nevyhýbá ani v 21. století. Jasným příkladem je pořádání her autoritářskými či (proto) totalitními režimy – ať už jde o letní hry v Pekingu (2008), zimní v Soči (2014), nebo opětovně Peking (2022). 

Vládci těchto zemí se rádi vyhřívají v záři reflektorů, nebo – řečeno s Charliem Chaplinem – „ve světlech ramp“, zejména po boku světových sportovních hvězd a dalších celebrit. V takových okamžicích se jejich represivní režimy jeví světu v lepším a laskavějším světle, než jaká je jejich skutečná podstata.

Ruská agrese na ukrajinském Krymu, která následovala bezprostředně po skončení her v Soči v roce 2014, představuje jedno z nejodpornějších zneužití olympijských ideálů a olympijského hnutí v historii. Současné politické sváry kolem her v Miláně a Cortině d’Ampezzo, o nichž jsem psal v úvodu, tedy bohužel nejsou žádnou výjimkou, ale spíše pokračováním dlouhodobého trendu.

Milí přátelé, dnešní text nebyl úplně radostným čtením. Jako celoživotní sportovní fanoušek, a v dobrém slova smyslu až fanatik, jsem však považoval za důležité se k tomuto tématu vyjádřit. I proto se ve svém druhém textu, věnovaném olympiádám, rád zaměřím naopak na ty nejhezčí a nejinspirativnější okamžiky zimních olympiád. Tak se můžete těšit.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.