Každý, kdo se jen trochu zajímá o sport a o lední hokej zvlášť, ví, že 22. února 1980 došlo na XIII. zimních olympijských hrách v Lake Placid ke skutečnému zázraku. Hvězdný tým Sovětského svazu totiž toho dne prohrál ve finálové skupině s nadšenými amatéry z amerických univerzit 3:4, což byl předposlední krok USA na cestě k celkovému vítězství. Nejen hokejový svět tehdy strnul v úžasu: „nepřemožitelná rudá mašina“, která vyhrála předchozí čtyři olympijské turnaje a utrpěla na nich jedinou porážku (v roce 1968 s Československem), konečně padla. Vzhledem ke studenoválečnickému kontextu šlo navíc přirozeně o mnoho víc než jen o hokej.
Olympijské hry v těžkých časech
Jak jsem v našem seriálu již nejednou napsal, sedmdesátá léta minulého století nebyla pro Spojené státy americké takřka v žádném ohledu šťastnou dekádou.
Katastrofa jménem Watergate, rezignace prezidenta Richarda Nixona a nástup nezvoleného viceprezidenta Geralda Forda do funkce hlavy státu v roce 1974, pád Saigonu a porážka ve válce ve Vietnamu v roce 1975, reálně vzato ponižující závěry Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách, které propagandisticky zúročila Moskva, z téhož roku, ropné šoky a jejich ekonomické důsledky, íránská revoluce, uvěznění mnoha desítek amerických rukojmích a zpackaný pokus o jejich osvobození, vpád Sovětů do Afghánistánu – to všechno a řada dalších událostí vedlo k temné, depresivní náladě, k atmosféře deziluzí a defétismu, na níž měl značný podíl jeden z nejslabších prezidentů v amerických dějinách, demokrat James „Jimmy“ Carter (* 1924; v Bílém domě v letech 1977–1981).
Sověti navíc v roce 1974 (tj. ve stejném roce, kdy uspěla kandidatura Lake Placid) získali pořadatelství letních olympijských her (Moskva tehdy ve Vídni porazila Los Angeles, což má dodnes velkou vypovídací hodnotu o složení a „světonázorové většině“ v Mezinárodním olympijském výboru) a chystali se je zneužít podobným způsobem, jako to udělal Adolf Hitler v roce 1936 v Garmisch-Partenkirchenu (zimní hry) a v Berlíně (letní hry).
V zimě na počátku roku 1980 ale ještě nebylo o bojkotu letních her ze strany USA a dalších zemí definitivně rozhodnuto, a proto do Lake Placid ve státě New York přijelo celkem 1072 sportovců (840 mužů a 232 žen) z 32 zemí včetně Sovětského svazu a států tzv. východního bloku.
K vrcholům olympiády, jejíž hlavní hvězdou se stal americký rychlobruslař Eric Heiden, který získal pět zlatých medailí (v závodech na 500, 1000, 1500, 5000 a 10000 metrů), patřil tradičně hokejový turnaj. Pro Sovětský svaz se jednalo o vůbec nejprestižnější kolektivní sport, jenž měl veškerou podporu totalitního státu.
Jak jsem už uvedl, vítězství na olympiádách v Innsbrucku (1964), v Grenoblu (1968), v Sapporu (1972) a znovu v Innsbrucku (1976; k těmto čtyřem triumfům v řadě je třeba připočíst ještě vítězství na hrách v Cortině d᾿Ampezzo v roce 1956) činilo ze „sborné komandy“ jednoznačně největšího favorita turnaje.
Bylo tomu tak tím spíš, že jádro týmu poprvé na hrách tvořili – kromě profesionálů z NHL – největší hokejové hvězdy následujícího desetiletí. Nakonec ale bylo, jak jsem již uvedl, všechno jinak.
Hokejový „zázrak na ledě“
Pokud jde o olympijský hokejový turnaj, Sověty vedl na hrách poprvé legendární Viktor Vasiljevič Tichonov (1930–2014), jenž byl jmenován trenérem národního týmu v roce 1978 a získal s ním do té doby dva tituly mistrů světa (1978 v Praze, o jediný gól před Československem, a 1979 v Moskvě; dohromady získal celkem osm světových titulů, tři olympijská zlata [1984, 1988 a 1992] a také prestižní Vyzývací pohár [Challenge Cup; 1979] a Kanadský pohár [Canada Cup; 1981], v obou případech proti Superstars z NHL, o domácích titulech s CSKA Moskva nemluvě).
K hlavním sovětským hvězdám patřili gólman Vladislav Treťjak, obránci Vjačeslav Fetisov a Alexej Kasatonov a útočníci Boris Michajlov, Vladimir Petrov a Valerij Charlamov (kterého jsem pro jeho neuvěřitelný talent a eleganci jako kluk velmi obdivoval a moc mě trápilo, když v létě 1981 před Kanadským pohárem zahynul při autonehodě), Vladimir Krutov a Sergej Makarov, abych uvedl alespoň některé z těch, které si sportovní fanoušci budou pamatovat bez ohledu na to, za jaký tým hráli a jaký režim reprezentovali, navždy.
Americký tým byl ve srovnání s hvězdnými Sověty mužstvem bezejmenných amatérů z univerzit. Jeho kouč, Herbert „Herb“ Paul Brooks, Jr. (1937–2003), hrál aktivně hokej za univerzitní tým z University of Minnesota v letech 1955–1959. V roce 1960 mu jen těsně unikla účast na olympijských hrách ve Squaw Valley, kde Američané získali stříbrné medaile, ale o dva roky později, v roce 1962, už byl členem týmu, který získal stříbro na mistrovství světa v Colorado Springs a v Denveru.
Do doby, než byl pověřen vedením olympijského „mančaftu“ pro turnaj v Lake Placid, koučoval v zásadě jen výše zmíněný minnesotský tým. Pro olympiádu ale dal díky svému instinktu dohromady výjimečnou partu „kluků“, které během dlouhé, metodické přípravy vtiskl „týmový charakter“, víru v to, že mohou na domácí olympiádě udělat velký výsledek, a téměř nezlomnou vůli a touhu po vítězství, v čemž mu skvěle sekundoval jeho asistent Craig Patrick (* 1946).
