KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Volby neplatí! Změňte pravidla jednání Sněmovny! Zrušte hlasování! To nejsou rozkazy nějakého samovládce, který má parlament jen na hraní a v politice má poslední slovo. To vše jsou rozhodnutí ústavních soudů. Které ale de facto jsou postaveny na aristokratickém, nikoli demokratickém principu. V Rumunsku soudci zasáhli po volbách, u nás před nimi. Výsledek je stejný – neplatí vůle lidu, ale justice.
Verdikt rumunského ústavního soudu vzbudil mnohé kontroverze. Změnil své původní rozhodnutí, jímž verifikoval výsledek prvního kola prezidentské volby, a prohlásil ji za neplatnou. S argumentem, že voliči se nechali zmanipulovat ruskou propagandou. Někteří v tom vidí legitimní obranu před vlivem Moskvy, jiní nepřípustné suspendování demokracie a její nahrazení „soudcokracií“. Kloním se k tomu druhému. Ať tak či tak, už se stalo a soudci prosadili svou.
Nicméně nešlo o první případ v zemi Evropské unie, kde takto konstituční stolice rozhodla proti vůli voličů a změnila tím běh dějin. Něco podobného se stalo i u nás v roce 2009, kdy ústavní soudci zrušili volby měsíc před jejich konáním. Protože dle jejich názoru neměla Sněmovna právo se tímto způsobem rozpustit a zkrátit si funkční období, byť tak učinila ústavním zákonem. Následky jejich kroku byly fatální a potýkáme se nimi dodnes.
Ústavní soudy jsou důležitým pilířem liberální demokracie. Jejich rolí je bránit pravidla a lidská práva před zvůlí, ale i chybami většiny. Takto doslova to je. Do pravomoci konstituční stolice sice patří nejen rušení zákonů, ale také rozhodnutí vlády, úřadů či obecných soudů, nicméně nakonec se vše v zemi odvíjí od výsledků voleb – ty určují, kdo bude mít moc. A i když existuje mnoho dalších brzd, jež omezují její zneužití, ústavní soud je tou poslední instancí.
Není mým záměrem zpochybnit úlohu těchto institucí, ani nežádám omezení jejich kompetencí. Jen považuji za dobré vést diskusi o důsledcích, jak je tato v řadě ohledů absolutní moc využívána a k jakým nezamýšleným důsledkům může vést takové „zatažení za záchrannou brzdu“.
Co se stane v Rumunsku, to ještě nevíme. Ale vážným varováním nám budiž fakt, že verdikt kritizuje nejen (údajně proruský) vítěz, ale i „druhá na pásce“, proevropská liberálka Elena Lasconiová.
V Česku ústavní soud v září 2009 úplně změnil běh dějin. A to způsobem, který sotva můžeme považovat za uspokojivý. Dalo by se říci, že tohle není jeho problém, protože on se stará jen o dodržování nadstranických pravidel a ani ho nesmí zajímat, jak vše dopadne na politiku. To samozřejmě obecně platí. Jenomže právě v tomto případě existují podezření, že soudci nejednali úplně neutrálně a měli ambici ukázat, že oni, ne poslanci, mají poslední slovo.
Co by se stalo, kdyby tehdy ústavní soud nezasáhl? Prostě by vše běželo dle vůle zvolených zástupců lidu a nikdo by nic nenamítal. Ostatně úplně stejně se Sněmovna rozpustila už v roce 1998, a tehdy ani nikoho nenapadlo stěžovat si na to v Brně.
Pravidla jednání a rozhodování konstituční stolice jsou možná složitá. Ale spravedlnost má jen tehdy šanci být vnímána jako skutečně spravedlivá, pokud jí každý rozumí. A tohle se chápe hodně těžko.
Soudci se opřeli o dva argumenty – jeden formalistický, až puntičkářský, druhý byl typickým oslím můstkem. Podle soudců neměli poslanci právo rozpustit se „ad hoc“ ústavním zákonem, neboť tato možnost nebyla přímo uvedena v ústavě, a měli tedy zvolit jiný způsob. Nyní už je příslušný paragraf doplněn, takže když se volební období zkrátilo v roce 2013, už to nikdo nerozporoval. Ptejme se: když parlament smí doplnit ústavu, proč to nešlo ústavním zákonem?
Ovšem i pokud přijmeme názor, že je nějaký zásadní rozdíl, jestli se pravidla k rozpuštění napíší na jeden či druhý papír, pořád by soudci v Brně nemohli ve věci rozhodovat a stížnost by museli zamítnout. Nepodal ji totiž kvalifikovaný počet nejméně 41 poslanců či 17 senátorů, ani prezident. Učinil tak jednotlivý poslanec Miloš Melčák. S odůvodněním, jemuž by šlo se vysmát – kdyby ho ale konstituční soud nevzal smrtelně vážně!
Zrušení předčasných voleb v září 2009 pouhý měsíc před jejich konáním mělo závažné dopady na českou demokracii.
Onen zákonodárce tvrdil, že pokud nebude moci dokončit celý svůj čtyřletý mandát, jde o porušení jeho základních práv. Což působí nesmyslně – jednak proto, že žádná taková občanská svoboda neexistuje, jednak proto, že ústava výslovně připouští (a už tehdy připouštěla) situace, kdy se poslanci jeho období „usekne“. Ono by také bylo divné takto hájit „sociální jistoty“ politiků. Co se v demokracii nesmí, je prodlužování mandátu, nikoli jeho zkracování.
Kupodivu většina ústavních soudců se s tímto ztotožnila. Konstatovala, že „občan“ Melčák utrpěl újmu na svých právech a následně zrušila zákon, který to „zavinil“. Proti se postavili jen dva z patnácti. Vladimír Kůrka a Jan Musil ve svých disentních stanoviscích pregnantně popsali důvody, jež zde velmi zkratkovitě interpretuji. Druhý navíc uvedl, že právo rušit ústavní zákony je sporné a že německý ústavní soud tak neučinil nikdy, byť k tomu má jasnější zmocnění.
Zrušení voleb pouhý měsíc před jejich konáním mělo závažné dopady na českou demokracii. Kdyby soud tehdy stížnost zamítl, ustavila by se dle jasných tendencí vývoje preferencí většinová vláda ODS, TOP 09 a KDU-ČSL pod vedením Mirka Topolánka. Naopak by do Sněmovny neprošly Věci veřejné – které se o sedm měsíců později dokonce staly součástí kabinetu; a způsobily zmatky, chaos, ostudu a znechucení občanů politikou.
Topolánek by také nikdy nepřistoupil na nátlak aktivistů, novinářů a části politické scény na zavedení přímé volby prezidenta. Tím pádem by na Hradě neusedl Miloš Zeman, ale někdo z vládní koalice, zvolený poslanci a senátory. Nedošlo by na prokurátorský puč a další předčasné volby. Nebyl by důvod, aby se do politiky dostal Andrej Babiš. Zkrátka česká demokracie by měla úplně jinou historii a nestala by se řada věcí, jež srazily důvěru v ni na dno.
Jistěže nelze paušálně ústavním soudcům vyčítat, co nastane v důsledku jejich výroku. Avšak je dobré si alespoň připustit, k jak závažným změnám může jejich rozhodování vést a jak obrovskou mají moc.
Rovněž platí, že čím vehementněji a aktivističtěji se do něčeho montujete, tím spíše to rozbijete. Uměřenost je dobrá konzervativní zásada. Máme zasahovat, jen je-li to nutné a jen v nezbytné míře. Nebo jak se říká lidově: dvakrát měř a jednou řež.
Soudce Musil zakončil svůj disent těmito slovy: „Nebudou škody, způsobené zrušením tohoto ústavního zákona, mnohem větší, než jsou údajné škody, které jeho přijetím utrpěl náš ústavní systém?“ S odstupem můžeme jeho slova označit za prorocká.
Vyváženost ústavního systému je nesmírně cennou hodnotou a jistě se nechceme probudit v soudcokracii.
Co se týká Rumunska, mnozí se radují, jak to tamní ústavní soud „natřel Rusům“. Uvidíme, zda to nenatřel hlavně voličům a tamní demokracii. S menší intenzitou český ústavní soud nyní ingeroval do demokracie výzvou, aby poslanci změnili jednací řád Sněmovny, která dle něj nyní neumožňuje legální obranu před hypertrofovanými obstrukcemi.
Samozřejmě, tohle není závazné. Ale tak nějak to zapadá do tendence konstituční instituce stát se vedle „strážce norem“ také „normotvůrcem“. Jako v případě příkazu umožnit změnu pohlaví pouhým prohlášením, což je ryze politické rozhodnutí, jež justici nenáleží.
Soudní moc je stejně důležitá jako ta exekutivní a zákonodárná. Z čehož zároveň plyne, že nesmí stát nad nimi. Tak jako se pečlivě brání nezávislost justice před jakýmkoli náznakem politického ovlivňování (za něž se považuje dokonce i úprava platů), měli bychom se stejnou vervou hájit demokracii před soudci.
Veďme o tom debatu. Vyváženost ústavního systému je nesmírně cennou hodnotou a jistě se nechceme probudit v soudcokracii.
Mezi politikou a justicí musejí stát „čínské zdi“. A musí to platit oboustranně.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
