KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Marine Le Penová, lídryně francouzského Národního sdružení, jejímž formálním šéfem je devětadvacetiletý europoslanec Jordan Bardella, byla u soudu shledána vinnou ze zpronevěry peněz Evropské unie a vzápětí odsouzena ke čtyřletému trestu, z toho ke dvěma letům nepodmíněně, k vysoké pokutě a k okamžitému zákazu působení ve veřejném životě, tj. na politické scéně. To jí, pokud neuspěje u odvolacího soudu, znemožňuje ucházet se v roce 2027 o prezidentský úřad, jakkoli dodnes je ve většině žebříčků největší favoritkou. Na francouzské vnitropolitické scéně tak dochází k největšímu „politickému zemětřesení“ od roku 2017, kdy v prezidentských volbách vyhrál relativní politický nováček Emmanuel Macron.
Rodinný klan, který uspěl i neuspěl
O samotném obvinění a soudu psát nebudu, mimo jiné proto, že o něm již psal kolega Karel Barták. Cílem tohoto textu je něco jiného – připomenout příběh rodiny, která od sedmdesátých let minulého století významně ovlivňuje francouzskou politiku, a hlavně nastínit, jaká by mohla být Francie „v době po Marine Le Penové“.
Na počátku tohoto příběhu stál otec dnešní odsouzené, Jean-Marie Le Pen (1928–2025), jenž se jako mladý muž účastnil koloniálních válek v Indočíně a v Alžírsku i tzv. Suezské krize (1956) a na počátku sedmdesátých let založil Národní frontu (Front national pour l’unité française; doslova Národní fronta za francouzskou jednotu) označovanou po právu za krajně pravicovou, fašizující či proto-fašistickou a antisemitskou stranu.
Největším Le Penovým úspěchem byly prezidentské volby v roce 2002, kdy šokoval Francouze postupem do druhého kola, ve kterém ale drtivě prohrál s úřadující hlavou státu Jacquesem Chirakem (1932–2019; v čele země 1995–2007).
V roce 2011 předal Jean-Marie Le Pen stranu své dceři Marion Anne Perrine „Marine“ Le Penové, která ji postupně změnila k dnešnímu stavu, tj. skoncovala s rasismem a antisemitismem, což byl jeden z důvodů dramatického rozchodu mezi ní a jejím otcem, a zároveň změnila i název strany na dnešní Národní sdružení (Rassemblement national; RN).
V letech 2017 postoupila Le Penová překvapivě, stejně jako kdysi její otec, do druhého kola prezidentských voleb. Stejně jako v roce 2022 ale prohrála s výše uvedeným Emmanuelem Macronem.
Zisk více než čtyřiceti procent ve volbách v roce 2002 a její rostoucí popularita nicméně učinily z Marine Le Penové hlavní favoritku voleb v roce 2027. Dnešním odsouzením se zdá být její osobní příběh i příběh její rodiny (přinejmenším na čas) u konce, nedojde-li u odvolacího soudu k zásadnímu zvratu, což ovšem není pravděpodobné.
Za RN tak nejspíš půjde za dva roky do prezidentských voleb Jordan Bardella. Naděje Marine na politický comeback se budou, bez ohledu na to, jak v nich Bardella dopadne, limitně blížit nule.
Příběh jednoho velkého rodinného politického klanu, který v politice výrazně uspěl i neuspěl (pokud jde o hlavní cíl, jímž byl Elysejský palác), je – zdá se – u konce. Francie bude bez Le Penových v každém případě jinou zemí než dosud.
Francie v době post-lepenovské
Jaká Francie to bude, je otevřenou otázkou. Názory na to se poměrně dramaticky různí. Část komentátorů píše, že Národní sdružení nemohlo nic lepšího než odsouzení Marine Le Penové potkat. Strana, kterou Marine neformálně stále vedla, dosáhla podle nich možného vrcholu, přičemž další voliče odpuzovala a odpuzuje právě ona.
Ať se totiž od svého rasistického a antisemitského otce distancovala jakkoli, krev je krev a jméno je jméno. Mnozí Francouzi, sympatizující více či méně s programem RN, prostě političku jménem Le Penová volit nedokázali.
Předseda Národního sdružení Jordan Bardella s tímto jménem přímo spojen není, byť v letech 2002–2024 byla jeho přítelkyní dcera nejstarší sestry Marine Le Penové – Marie-Coroline Le Penové – Nolwenn Oliveirová.
Vztah ale v loňském roce skončil a Bardella tak má pomyslné „volné ruce“ nejen v politice, nýbrž i v soukromí. Jeho prezidentská kandidatura v roce 2027 je momentálně velmi reálná a šance na úspěch nejsou nijak malé, naopak.
Fenomén Bardella
Co by Bardellovi mohlo v předpokládaném „tažení“ za prezidentským úřadem zabránit? V zásadě jsou to dvě věci a obě stojí za důkladnější rozbor.
Za prvé je to jeho mládí. Jakkoli francouzská ústava umožňuje kandidovat do prezidentského úřadu každému Francouzovi, jenž dovršil osmnácti let věku, bude Bardella v jednatřiceti letech a bez velkých zkušeností v politice i v životě – bez důležité životní zralosti – pro řadu Francouzů příliš mladý. Nezapomeňme, že v roce 2017 pro ně byl „velmi mladý“, až „extrémně mladý“, i Emmanuel Macron, a to mu bylo čtyřicet let.
Druhý Bardellův problém spočívá v tom, že řada zejména starších členů strany a jejích voličů a sympatizantů je pevně fixována na Marine Le Penovou, která si podle nich třetí, konečně vítěznou, prezidentskou kandidaturu „zasloužila“.
Jak napsal můj kamarád Ondra Černý, studující ve Francii, část těchto skalních příznivců má za to, že se jedná o „politický proces“, a proto zůstává Le Penové okázale věrná.
📢Mám pár reakcí členů @RNational_off 🇫🇷 : odmítají vinu Le Pen, stále za ní stojí a nemyslí si, že proces byl demokratický!
— Ondra Černý🇫🇷🇨🇿 (@ondracernyy) March 31, 2025
Ten případ jsme studovali ve škole a na rovinu: důkazy jsou jasné, tady není co zpochybňovat, 🇫🇷 právo je sice velice komplexní, ale tady není co řešit!
Zda tito lidé budou akceptovat Bardellu jako prezidentského kandidáta a dají mu svůj hlas, je v tuto chvíli ve hvězdách. Jistého nemá v každém případě nic.
V této souvislosti si nemohu odpustit ještě jednu poznámku, a sice že odsouzení Le Penové může dále prohloubit krizi (nejen francouzské, ale i evropské) demokracie, pokud názor, že se jedná o „politickou kauzu“, zaujmou nejen její stoupenci, ale i větší část francouzské veřejnosti – což není vůbec nemožné.
