Evropské elity si zatleskaly samy. Merkelová dostala cenu za „hodnoty“

Ve středu byly v Evropském parlamentu ve Štrasburku uděleny významné ceny – tzv. Evropský řád za zásluhy – za „významný přínos k evropské integraci, demokracii a hodnotám“. Návrhy vzešly od prezidentů, premiérů a předsedů parlamentů členských států EU i od předních politiků Unie; v čele „výběrové komise“ stála předsedkyně Evropského parlamentu Roberta Metsolová. Nejvyšší vyznamenání nakonec získali bývalá spolková kancléřka Angela Merkelová, bývalý polský prezident Lech Wałęsa a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Slávy i „povyku“ kolem bylo až dost.

Máloco působí tak komicky jako chvíle, kdy si politici navzájem předávají vyznamenání – zvlášť když jde o politiky, kteří se dlouhá léta velmi dobře znají a jsou, řečeno lidově, „na jedné lodi“. Přesně ten dojem jsem měl – a rozhodně jsem nebyl sám – když jsem si včera večer pustil záznam z předávání Evropského řádu za zásluhy ve francouzském Štrasburku, v sídle Evropského parlamentu.

Vidět současnou předsedkyni Evropské komise Ursulu von der Leyenovou, jak dojatě uděluje své někdejší šéfce, bývalé kancléřce Spolkové republiky Německo Angele Merkelové (2005–2021), nejvyšší stupeň Evropského řádu za zásluhy, bylo poněkud úsměvné. Ale smutně úsměvné – takový ten gogolovský „smích skrz slzy“.

Nejde jen o to, že Ursula von der Leyenová byla přinejlepším – a opravdu zdůrazňuji ono „přinejlepším“ – průměrnou političkou. Její působení v čele německého ministerstva obrany bývá dodnes hodnoceno jako téměř skandálně neúspěšné. Bez Angely Merkelové by se navíc do čela Evropské komise nikdy nedostala. Merkelová ji navrhla jako „kompromisní kandidátku“ poté, co neprošel nizozemský politik Frans Timmermans – mimo jiné i proto, aby se své dlouholeté ministryně elegantně zbavila. A ono to nakonec vyšlo.

V neposlední řadě budilo rozpaky i samotné jméno oceněné Merkelové. Zatímco během svého kancléřství řídila Německo i Evropskou unii pevnou rukou a jakýkoli výraznější náznak kritiky byl považován přinejmenším za nevhodný, po odchodu z funkce čelí soustavné a stále tvrdší kritice. A důvodů je celá řada – o mnohých jsem už pro INFO.CZ psal.

Patří k nim především appeasement vůči putinovskému Rusku, a to dokonce i po ruské okupaci Krymu v roce 2014. Vzpomeňme na jednání v Minsku na počátku roku 2015, o nichž se tehdy ironicky vtipkovalo v souvislosti s nechvalně proslulým paktem Molotov–Ribbentrop z roku 1939. Připočtěme závislost Německa na ruských surovinách a projekt Nord Stream 2, naprosté podcenění masové migrace do Německa a západní Evropy či dlouhodobé zanedbávání bezpečnostní politiky.

Pamatujeme si přece velmi dobře, jak byli už tehdy Maďaři a Rakušané, kteří alespoň naznačovali určitou míru zdravého rozumu, pranýřováni téměř jako „fašisté“ a „rasisté“.

Skutečnost, že právě Angela Merkelová byla ve Štrasburku jednou z hlavních oceněných, proto budila a budí přinejmenším rozpaky. Zároveň potvrzuje dojem, že evropské elity jsou od „normálních“ Evropanů vzdálené ještě mnohem víc, než se dosud zdálo. Pokračující propad německých křesťanských demokratů CDU/CSU kancléře Friedricha Merze a bavorského premiéra Markuse Södera je toho ostatně dobrým důkazem, podobně jako dramaticky slábnoucí důvěryhodnost francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.

Totální nedostatek sebereflexe Angely Merkelové – patrný i z jejích pamětí Svoboda: Vzpomínky 1954–2021 – je téměř obludný. Vždy jsem jednala správně, a pokud něco nedopadlo ideálně, nebyla to moje vina. Nic bych nedělala jinak. Ne že by vysocí politici bývali sebekritikou proslulí. Taková míra arogance je ale opravdu mimořádná.

A představa, že by právě Angela Merkelová měla být jednou z hlavních evropských vyjednavaček s Ruskem při hledání míru na Ukrajině, je pro mě vzhledem k tomu, jak výrazně sama přispěla ke vzniku současné situace, upřímně řečeno dost děsivá

Také další ocenění patří do stejného „klubu“, jak jinak. Výjimkou byl snad jen bývalý polský prezident Lech Wałęsa, jehož vyznamenání bylo – alespoň pro mě – jistým překvapením. Na druhou stranu mít na seznamu alespoň jednoho „disidenta starého střihu“ vypadá dobře a Wałęsa tuto roli splňuje dokonale.

Ocenění ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského naopak nepřekvapilo vůbec, zvlášť v době, kdy doma čelí sílícím problémům – mimo jiné i kvůli korupčním aférám spojeným s jeho nejbližším okolím.

Ani většina dalších jmen nebyla nijak překvapivá. Jerzy Buzek – bývalý polský premiér. Pietro Parolin – kardinál a státní sekretář Vatikánu. Maia Sanduová – moldavská prezidentka. Aníbal Cavaco Silva – bývalý portugalský premiér a prezident. Wolfgang Schüssel – bývalý rakouský kancléř. Javier Solana – někdejší generální tajemník NATO a eurokomisař. Jean-Claude Trichet – bývalý prezident Evropské centrální banky.

Co jméno, to pojem. Celebrita svého druhu. Všichni ale tak trochu zaměnitelní jeden za druhého.

Ani seznam méně významných oceněných nebyl o mnoho pestřejší. Právník Marc Gjidara, lotyšská hematoložka Sandra Lejnieceová, ukrajinská právnička Oleksandra Matvijčuková, někdejší eurokomisařka Viviane Redingová, bývalí prezidenti Litvy, Finska či Irska, slavný španělský kuchař José Andrés, basketbalista Giannis Antetokounmpo nebo členové skupiny U2.

Proti žádnému konkrétnímu jménu nelze vznést zásadní námitku. Současně ale platí, že by tam mohli být úplně jiní lidé – a nikdo by se nad tím nijak zvlášť nepozastavil. I to má svou vypovídací hodnotu.

Aniž bych chtěl být příliš ironický, při sledování ceremoniálu jsem si okamžitě vzpomněl na normalizační píseň Hany Zagorové Diskohrátky:

Dneska večer zvem’ tě rádi na diskohrátky,
prostě k nám domů na diskohrátky,
jsme tu všichni kamarádi a kamarádky,
když ti to vadí, můžeš klidně zpátky…

Ano, přesně tenhle pocit jsem z celé akce měl. A nebyl jsem jediný. Potvrdilo mi ho několik lidí, kteří byli ceremoniálu osobně přítomni. Atmosféra v sále, odtrženost od reality, vytěsňování nepříjemných témat… Ti starší z nás si velmi dobře pamatují, jak podobně působilo husákovské a později jakešovské Československo v osmdesátých letech. Nechci samozřejmě srovnávat nesrovnatelné, ale určité asociace se člověku prostě vnucují samy.

Celý večer nebyl jen komický či trapný. Při projevu Angely Merkelové šel místy opravdu strach.

Její slova o tom, že demokracie je dnes pod tlakem, jsou bezpochyby pravdivá. Stejně tak platí, že mezi hlavní hrozby patří sociální sítě, digitální manipulace nebo umělá inteligence. Potud bylo všechno v pořádku.

Jenže pak přišel apel na „regulaci sociálních médií“ a na to, aby o tom, co je pravda, rozhodovali „ti správní lidé“ vyznávající „správné hodnoty“. Není to doslovná citace Merkelové – ale věcně řečeno přesně to sdělovala.

A právě to bylo děsivé.

Ne proto, že by západní demokracie neměly čelit digitálním a hybridním hrozbám. Samozřejmě že musí. Ale představa, že řešením bude stále tvrdší regulace médií, sociálních sítí a umělé inteligence, je mimořádně nebezpečná. Taková cesta totiž nevede k posílení demokracie, nýbrž nejprve k měkkému technokratickému autoritářství a později klidně i k plnohodnotnému orwellovskému totalitarismu.

Osobně se nebojím, že by se proti podobným tendencím Evropané jednou nepostavili – ideálně ve svobodných volbách. Čeho se bojím mnohem víc, je otázka, koho si jako alternativu zvolí.

A právě z toho mám skutečný strach. Dosavadní vývoj totiž naznačuje, že to nemusí být nic pěkného. Hlavní odpovědnost za to ale neponesou „obyčejní lidé“, nýbrž právě „Merkelové včerejška“ a „Merzové, Macronové či Starmerové dneška“.

A právě to se včera ve Štrasburku ukázalo možná jasněji než kdy dřív.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.