Dnešní elity ničí děti. Vnucují jim, že jsou jen křehké oběti, říká sociolog Waiton

Stuart Waiton o sobě mluví bez obalu a s jistou dávkou nostalgie. Vyrůstal jako mladý radikální levičák, který věřil ve svět, kde se myšlenky střetávají na férovém poli. Vzpomíná, že parta, se kterou tehdy pracoval, byla „možná nejlepší skupinou levicových myslitelů na světě“.

Byli sebevědomí, a především přesvědčení, že politika se dělá ostrou debatou, nikoliv vylučováním oponentů. Tento formativní zážitek pro něj prý zůstává klíčový dodnes. Byla to tehdy v 70. letech totiž levice, která bránila svobodu slova i pro lidi, se kterými nesouhlasila – věřila totiž, že argumenty mají stát a padat ve veřejném prostoru.

Právě proto ho dnešní podoba progresivní politiky tolik dráždí. Waiton má pocit, že svět, který znal, zmizel. Místo věcné diskuse nastoupila „terapeutická optika“, která běžné životní situace proměňuje v diagnózy a přesvědčuje instituce, že lidé jsou z podstaty křehcí a zranitelní.

Když popisuje, jak statistiky skotských školáků se „speciálními potřebami“ vyrostly ze 3 na 40 procent, nemluví jako provokatér, ale jako někdo, kdo upřímně žasne nad ztrátou sebevědomé kultury. Kultury, v níž měli mladí lidé dospívat v samostatné jedince, nikoliv se definovat přes vlastní zranitelnost.

Celý tento myšlenkový střet má pro Waitona i trpký osobní rozměr: konflikt s vlastní univerzitou. Když na akademickou půdu pozval skupinu Justice for Innocent Men Scotland, ocitl se uprostřed kauzy, kterou by kdysi považoval za nemyslitelnou. Graffiti na oknech, mediální štvanice, policejní vyšetřování. Přitom to, co udělal, jen kopíruje to, co učí – že spravedlnost má stát na důkazech, nikoli na pocitech.

V jeho hlase je slyšet zklamání, ale i odhodlání starého radikála. Jen s tím rozdílem, že zatímco kdysi bojoval za levici proti establishmentu, dnes tytéž principy brání proti kulturnímu establishmentu, který se mezitím začal označovat za progresivní.

Jak se z mladého komunisty stane člověk s vašimi dnešními názory? Můžete nám popsat tu cestu od 80. let do současnosti?

První věc je, že svět se změnil a mění. Zároveň jsem ale stále hrdý na politické postoje, které jsem tehdy zastával. Myslím, že šlo dost možná o nejlepší skupinu levicových myslitelů na světě. Když jsem o tom přemýšlel zpětně, jeden z rozměrů té doby spočíval v tom, že lidi, se kterými jsem pracoval, by se dali označit za „radikální demokraty“.

Ať už jste považovali nějaké myšlenky za dobré, špatné nebo vám byly lhostejné, vždy panovala shoda na tom, že jde o souboj idejí – a že o nich musíte lidi přesvědčit. Museli jste vyrazit ven, argumentovat, diskutovat, vést debaty. Svoboda slova byla vždy nedílnou součástí této tradice.

V sedmdesátých letech existovaly levicové skupiny, které razily heslo: „Žádný prostor pro fašisty na univerzitách.“ Lidé, se kterými jsem se nakonec spojil já, proti tomu protestovali a hájili právo fašistů na univerzitách mluvit. Bylo to velmi radikální, ale zároveň velmi liberální. Byl to klasický přístup Johna Stuarta Milla – i kdyby stál jeden člověk proti celému světu, stále má právo mluvit. To byla vždy součást naší tradice.

Co se tedy změnilo? Změnil jste se vy, nebo společnost kolem vás?

To, co jsem v posledních pěti letech pochopil mnohem hlouběji, je změna v tom, kdo vlastně společnost „řídí“, kdo je „u kormidla“. Je to proces, který byl identifikován už ve 40. letech. George Orwell o tom psal v dodatku k románu 1984: mluvil o tom, co bych dnes nazval „novými elitami“. 

Došlo k posunu od třídní společnosti (kde jste měli establishment a vyšší třídu, která věci řídila) k situaci, kterou americký myslitel Christopher Lasch popsal jako nástup „nových elit“. Jiní je nazývají „technokraticko-manažerskou třídou“ nebo „expertní třídou“.

Myslím, že dnes musíme chápat společnost jako řízenou skupinou odtržených, expertních, politicky korektních a terapeuticky smýšlejících lidí. Ti dnes ovládají západní instituce a společnost. 

Takže mé chápání světa a jeho problémů se změnilo v závislosti na tom, kdo je u moci. Myslím, že oni jsou u moci a oni jsou příčinou mnoha problémů, kterým čelíme.

Používáte termín „terapeutická kultura“. Můžete to rozvést? Než jsem začal zkoumat vaši práci, s tímto pojmem jsem se nesetkal...

Mým oblíbeným sociologem je Frank Furedi, který kolem roku 2003 napsal knihu Therapy Culture. Ale kořeny sahají až do 60. let, kdy s tímto argumentem v Americe přišli Philip Rieff a sociolog Peter Berger. Mluvili o tom už v roce 1965. Podstatou jejich argumentu bylo, že západní společnost ztratila smysl pro význam a účel. A že se stále více vztahuje k lidem skrze psychologické a psychiatrické kategorie.

Najednou jste se zabývali pouze individuálním „já“. Místo náboženského, politického nebo filozofického smyslu života – tedy společenského, veřejného smyslu – došlo k hluboce individualizovanému chápání člověka, sociálních problémů i jejich řešení.

Jen pro ujasnění – mluvíte o jevu, který vznikal už v šedesátých letech?

Ano, v Americe. Všechno je vždycky nejdřív v Americe – a pravděpodobně nejdřív v Kalifornii. Pak to infikuje celý svět. Začínáme o problémech přemýšlet jinak. Jedním z příkladů je hnutí za sebevědomí (self-esteem movement). Ve školství se začalo tvrdit, že nejdůležitější je sebevědomí, jak se děti cítí samy se sebou. Pokud budete lidi neustále povzbuzovat, aby si mysleli, že jsou dobří, problémy se tím vyřeší. Když budeme jen milí a budeme pořád říkat „Dobrá práce!“, vznikne tento terapeutický smysl pro jednotlivce a instituce se začnou vyvíjet kolem toho.

Ale už teď vidím problém. Když vyrůstáte v jakémsi skleníkovém prostředí, nemůžete pak čelit reálnému světu, že?

Nemůžete. A navíc se objevuje problém, který je momentálně ve Velké Británii naprosto mimo kontrolu: medikalizace života a životních obtíží. Dobrým příkladem je ADHD. To je v podstatě nově vymyšlená věc pro malé kluky, kteří jsou ve škole trochu divocí. Kteří jsou prostě kluci. Takže dostanou lékařskou nálepku.