Ruské Il-76 se musely otočit ve vzduchu. Mrazivé detaily z Hostomelu, kde začal pád Putinova mýtu

Bylo 5:30 ráno studeného 24. února 2022. Vitalij Rudenko, velitel základny ukrajinské Národní gardy na letišti Hostomel, se probudil drnčením telefonu. „Vstávejte, bojová pohotovost,“ slyšel ze sluchátka od dozorčího. O několik minut dříve ruský prezident Vladimir Putin v televizi oznámil začátek své agrese proti slabšímu.

Než se Rudenko stihl vůbec přesunout k letištním hangárům, zasáhla po šesté hodině nástupiště základny první ruská střela s plochou dráhou letu. Cíl byl z pohledu Moskvy naprosto jasný. Hostomel (oficiálně letiště Antonov, domovská základna zničeného obřího letounu Mrija) leží pouhých 25 kilometrů od centra Kyjeva a disponuje obří, 3,5 kilometru dlouhou vzletovou dráhou.

Ruský kalkul byl velmi pragmatický, přesně v duchu sovětské doktríny použité při invazi do Československa v roce 1968 či Afghánistánu v roce 1979: vysadit vrtulníky elitní lehkou pěchotu, zajistit perimetr a v řádu několika hodin začít na dráhu chrlit z obřích transportních letounů tisíce vojáků s obrněnou technikou. Ti by následně vjeli rovnou do vládní čtvrti v Kyjevě. A byl by konec.

Když se kolem deváté hodiny ranní nad hladinou Dněpru z Běloruska vyrojila formace minimálně 30 ruských vrtulníků, včetně bitevníků Ka-52 a transportních Mi-8 narvaných elitními výsadkáři (VDV), Rusové očekávali snadnou práci.

Dole je nečekala žádná po zuby ozbrojená profesionální brigáda. Letiště v tu chvíli bránilo jen zhruba 200 vojáků 4. brigády rychlé reakce ukrajinské Národní gardy. Z velké části šlo o nevycvičené brance s lehkými zbraněmi. Podle vzpomínek jednoho z obránců tvořili v tu chvíli velitelský kádr převážně „finanční důstojníci“ a týlaři, nikoliv zkušení velitelé bojové pěchoty.

Měli však alespoň jednu malou výhodu – věděli, o co se hraje. Těsně před útokem (krátce po 8:00) navíc dorazila posila. Zhruba 30 operátorů speciálních sil ukrajinské vojenské rozvědky (HUR) – útvaru, kterému se později začalo říkat „Šamanbat“.

„Věděli jsme, že se čeká útok. Naším úkolem bylo zajistit, aby letiště nepadlo okamžitě. Museli jsme získat čas, aby 72. mechanizovaná brigáda mohla přisunout dělostřelectvo,“ popsal později situaci ukrajinským novinářům jeden z průzkumníků, vystupující pod jménem Ihor.

Ruská sázka na šok ale narazila. Sotva se vrtulníky přiblížily, ukrajinští obránci začali pálit z přenosných protiletadlových kompletů (MANPADS) i ručních zbraní. Na letištní plochu a do nedalekého Dněpru brzy v plamenech dopadlo hned několik ruských strojů. Elitní ruští výsadkáři se sice dostali na zem a začali letiště za podpory vrtulníkových kulometů čistit, ocitli se ale v nečekaně tvrdém boji.

Během brzkého odpoledne však začala obráncům docházet munice. Velitel Rudenko, jehož příběh popisuje Ashleigh Stewart na GlobalNews, čelil drtivé palebné i početní převaze protivníka, který absolutně ovládal vzdušný prostor nad bojištěm. 

Aby zachránil životy svých mužů, vydal rozkaz k ústupu. Následoval chaotický úprk. Někteří vojáci přelézali ploty lemující letiště, jiní naskakovali do aut, další prchali pěšky. Zásadní roli v tu chvíli sehráli obyčejní místní obyvatelé. Jeden z místních mužů pomohl prchajícím vojákům zakopat zbraně a dokumenty, dal jim civilní oblečení a odvezl je do bezpečí hlavního města. Okolo 15:00 ruská státní televize triumfálně odvysílala záběry ruské vlajky vlající nad Hostomelem.

To ale naštěstí nebyl konec obrany, nýbrž začátek nové, mnohem smrtelnější fáze. Ukrajinské velení si naplno uvědomovalo hrůzu blížícího se vzdušného mostu.

Zhruba ve 22 hodin dorazily k Hostomelu tři ukrajinské vrtulníky s padesátkou vojáků aeromobilních sil. Mezi nimi byl i výsadkář Dmytro s volacím znakem „Zeus“. Původně si mysleli, že letí posílit ukrajinské pozice – Kyjev totiž do médií během dne v rámci válečné mlhy lživě oznámil, že letiště je zpět v ukrajinských rukou.

Když dorazili na místo, zjistili krutou pravdu: Hostomel pevně drželi Rusové. Jejich nový úkol však zůstal neměnný: za každou cenu zabránit přistání obřích transportních letounů.

Začala smrtící hra pod závojem téměř úplné tmy. Plán byl následující: dostat přes betonovou zeď letiště pozorovatele, kteří by posílali přesné souřadnice ukrajinskému dělostřelectvu. Jakmile se první ukrajinský voják přehoupl přes zeď, zasáhl ho ruský granát VOG-25. Zbytek jednotky s ním okamžitě ztratil spojení a považoval ho za mrtvého. Až mnohem později ráno se zjistilo, že voják výbuch přežil. Celou noc hrál mrtvého, a jakmile přišlo svítání, zvedl se a neuvěřitelně se mu podařilo uprchnout zpět ke své jednotce.

Zatímco se Rusové snažili obránce u plotu oslepit dýmovnicemi a neustálou palbou, Dmytro se třemi dalšími vojáky zůstali na místě jako dělostřelečtí návodčí. Nepozorovaně se přesunuli do výškových budov v přilehlé vesnici. Výhledem přes ploty a z oken opuštěných bytů si rozdělili letištní plochu do pomyslných čtverců. Tyto naprosto přesné souřadnice začali okamžitě předávat dělostřelcům 72. mechanizované brigády, kterým velel plukovník Oleksandr Vdovychenko.

Od jihovýchodu začala na obří ranvej i na ruské pozice dopadat jedna dělostřelecká salva za druhou. Bylo to mimořádně chladnokrevné a racionální taktické rozhodnutí: pokud masivní letištní plochu zničíme do základů vlastním dělostřelectvem, velká letadla nebudou mít kde přistát.

Kolem čtvrté hodiny ranní museli ukrajinští výsadkáři evakuovat své raněné – kvůli ruské palbě se už přes zeď nedostali, museli se pod ní doslova podkopat. Tou dobou už ale ukrajinské dělostřelectvo dokonalo své dílo. Z ranveje se stalo oraniště.

Ten masivní ruský vzdušný most v tu dobu skutečně existoval. Očekávalo se, že na Hostomel dosedne až 18 obřích transportních letounů Il-76, plně naložených technikou a vojáky z Ruska a Běloruska. Mířily přímo na Kyjev.

Když ovšem ruské velení zjistilo, že ranvej je částečně zatarasená vraky ruských vrtulníků, poškozená a v danou chvíli na ni dopadají přesně naváděné dělostřelecké granáty 72. brigády, museli misi odpískat.

Přistání těžkých, pomalých a plně naložených strojů Il-76 v takovém pekle by znamenalo absolutní sebevraždu. Letadla tak dostala rozkaz se ve vzduchu otočit a vrátit se na základny, převážně do běloruského Homelu.

To, co se onoho 24. února v Hostomelu odehrálo, nebyla čistá vojenská výhra v podobě udržení pozic – Rusové nakonec zdevastované letiště dočasně obsadili a proměnili ho v předsunutou základnu. Ale bylo to absolutní strategické vítězství Ukrajiny.

Znemožnění leteckého mostu znamenalo, že se z bleskové operace rázem stala noční můra ruských logistiků. Ruské velení muselo veškerou techniku a posily přesměrovat na pomalé pozemní komunikace z Běloruska táhnoucí se přes černobylskou zónu.

Vznikla tak nechvalně známá, 60 kilometrů dlouhá a arogantně nechráněná kolona, kterou v následujících týdnech v lesích severně od Kyjeva rozložily na kusy drony Bayraktar, ukrajinské speciální síly a dělostřelectvo.

Dnes si připomínáme čtyři roky od chvíle, kdy se tvořily moderní dějiny. Kdyby hrstka špatně vyzbrojených gardistů nekladla ráno v Hostomelu tvrdý odpor a kdyby Ukrajinci neobětovali vlastní strategické letiště s celým jeho zázemím, zřejmě by do večera u vládních budov v Kyjevě stála ruská obrněná vozidla.

Právě zde, uprostřed kráterů a kouře, začal pád ruského mýtu o nepřemožitelnosti. Přejeme za celé INFO.CZ Ukrajincům, ať vydrží. Sláva Ukrajině!

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!