Fotbal má Heysel a Hillsborough. Motorsport má Le Mans 1955. Při nejhorší katastrofě v dějinách automobilových závodů vletěl Mercedes francouzského jezdce Pierra Levegha do přeplněné tribuny a během několika vteřin zabil desítky lidí. Tragédie si vyžádala 83 životů a navždy změnila podobu motoristického sportu.
Svět, kde se riskovalo vše
„Kousek ode mě ležel muž s dalekohledem na krku. Nad ním ale už nic nebylo, hlava chyběla,“ popsal jeden z přeživších diváků krvavé drama, které se odehrálo na cílové rovince slavné čtyřiadvacetihodinovky v jejím 35. kole.
Co mu předcházelo? Padesátá léta byla v motoristickém sportu zvláštní dobou. Závodilo se stále na předválečných okruzích, jenže tam, kde auta dříve jezdila rychlostí kolem 200 km/h, se o patnáct let později řítila klidně o sto kilometrů v hodině rychleji. To vše mezi stromy, kamennými patníky a špalíry lačných diváků, kteří chtěli alespoň na chvíli zapomenout na útrapy života, jenž se po válce teprve pomalu vracel k prosperitě.
V takové atmosféře se v roce 1955 odehrál i slavný čtyřiadvacetihodinový závod ve francouzském Le Mans, kde se na okruhu La Sarthe vytrvalostní automobilová klání konala už od roku 1923. Také ročník 1955 sliboval velkou podívanou – chystala se prestižní bitva značek Jaguar a Mercedes-Benz a očekávaný spektákl přilákal do hledišť na 300 tisíc diváků. To, co někteří z nich tehdy zažili – a přežili –, si nesli v paměti až do posledního dne svého života.
Souboj titánů
Na startu tehdy stála největší závodní jména své doby, připravená svést skutečný souboj titánů. Britskou stáj Jaguar reprezentoval s modelem D-Type „divoký Angličan s motýlkem“ Mike Hawthorn, Mercedesy zase krotili Juan Manuel Fangio a Stirling Moss. Bylo jasné, že vítěz vzejde s největší pravděpodobností právě z této trojice.
Za volant třetího německého vozu ale usedla ještě jedna pozoruhodná postava. Devětačtyřicetiletý elegán Pierre Levegh, majitel pařížských garáží a spíše průměrný závodník, dostal místo mimo jiné i jako vstřícné gesto vůči domácím fanouškům. Od prvního ročníku Le Mans, kterého se kdysi zúčastnil jako divák, totiž snil o jediném – uspět v nejslavnějším vytrvalostním závodě světa.
Ve Francii byl Levegh oblíbenou sportovní celebritou. Hrál tenis i hokej, závodil za značku Talbot a těšil se značné popularitě. Jeho manželka ho od dalšího startu v Le Mans zrazovala, nakonec se ale nechala ještě jednou přemluvit.
Mercedes-Benz 300 SLR, se kterým Levegh startoval, byl technologickým zázrakem své doby. Jeho třílitrový osmiválec produkoval více než 310 koní a díky rámu z lehké hořčíkové slitiny byl vůz mimořádně rychlý, a přitom dostatečně pevný. Slabinou však zůstávaly zastaralé bubnové brzdy, které se při vysokých rychlostech snadno přehřívaly. Inženýři proto vyvinuli neobvyklou aerodynamickou pomůcku – výklopný panel na zádi, jenž pomáhal vůz zpomalovat a současně zvyšoval jeho stabilitu.
Proti německé síle stál Jaguar D-Type, který vznikl v dílně pouhých čtrnácti konstruktérů. Lehký a mrštný vůz s motorem o výkonu 295 koní sice postrádal brutální sílu Mercedesu, vynikal však moderními kotoučovými brzdami a promyšlenou aerodynamikou.
Jeho konstruktér Malcolm Sayer, inspirovaný letectvím, navrhl karoserii zajišťující mimořádnou stabilitu ve vysokých rychlostech a použil konstrukční řešení, která později převzala i konkurence. Za volantem seděl mladý Mike Hawthorn, charismatický Brit známý tím, že závodil v motýlku, spolu s Ivorem Buebem. Hawthorn, sužovaný nemocí ledvin a vyhlídkou na krátký život, jezdil bez zábran, jako by každý závod mohl být jeho poslední.
Závod, který se utrhl ze řetězu
Nerovný povrch, nízké bariéry a boxy neoddělené od trati zvyšovaly riziko, že v případě havárie budou vedle závodníků ohroženi i diváci.
Závod začal tradičním způsobem – jezdci stojící na opačné straně cílové rovinky se rozběhli ke svým vozům, naskočili do nich a vyrazili. Většinou bez bezpečnostních pásů, protože tehdy panovalo přesvědčení, že je při nehodě bezpečnější být z vozu vymrštěn, než v něm zůstat zaklíněn a případně uhořet.
Start Mercedesu pokazil Fangio, kterému se kalhoty zachytily o řadicí páku. Hawthorn s Jaguárem se naopak rychle dostal do čela, následován Castellottim na Ferrari. Strategie Jaguaru byla jednoduchá: od začátku nasadit tak vysoké tempo, aby Mercedesům přehřála brzdy a jejich jezdci museli později zvolnit.
Po hodině závodu se Hawthorn s Fangiem odpoutali od zbytku pole a hnali se vpřed tak zběsile, že přepisovali traťové rekordy. Diváci na tribunách i podél trati byli nadšení. Sledovali dramatická předjíždění i horečnou práci mechaniků v boxech. Po devadesáti minutách vedl Hawthorn těsně před Fangiem. Ve 35. kole, po necelých dvou hodinách závodu, překonal další rychlostní rekord, když zatáčku White House projel rychlostí 240 km/h.
Když se všechno pokazilo
Pak to přišlo. Vedoucí Hawthorn si na poslední chvíli uvědomil, že mu dochází palivo. Díky vynikajícím brzdám svého Jaguaru dokázal prudce zpomalit a zamířit do boxů, které tehdy nebyly od závodní dráhy nijak oddělené. Lance Macklin v pomalejším Austinu-Healey jedoucí za ním už ale nestihl zareagovat a strhl vůz doleva, aby se vyhnul srážce.
Právě tento manévr překvapil Pierra Levegha, který jel těsně za Macklinem a chystal se ho předjet. Leveghův Mercedes narazil do zadní části Austinu-Healey, jehož svažující se záď posloužila jako rampa. Stříbrný vůz se vznesl do vzduchu, přeletěl nízké hrazení a v plné rychlosti dopadl do ochranného valu před přeplněnou tribunou.
Následovalo peklo. Mercedes se doslova rozpadl na kusy, utržená kapota proletěla davem jako gilotina a roztržená palivová nádrž okamžitě vzplála. Hořčíkové části vozu hořely tak intenzivně, že je tehdejší hasiči nedokázali uhasit.
Výsledek byl děsivý: 83 mrtvých včetně Levegha a téměř 200 zraněných. Diváci, kteří přežili, zůstali v šoku. Někteří stáli bez hnutí jako ochromení, jiní se snažili pomáhat raněným. Na tribuně a v jejím okolí se odehrávaly scény, které si mnozí pamatovali po celý zbytek života – všude leželi zranění, ozýval se křik a mezi troskami hořícího vozu pobíhali zmatení lidé hledající své blízké.
Záchranáři na katastrofu takového rozsahu nebyli připraveni. Hasiči, lékaři i dobrovolníci sice dělali, co mohli, přesto se areál na dlouhé hodiny proměnil v místo naprostého chaosu.
Vítězství s hořkou příchutí
Nezávislý pozorovatel by očekával, že po takové katastrofě bude závod okamžitě zastaven. Nestalo se tak. Zdánlivě bezcitné rozhodnutí však mělo svou logiku – hrozilo vážné nebezpečí, že při hromadném odchodu více než 300 tisíc návštěvníků ze závodiště by mohlo dojít k další, možná ještě větší tragédii. Ostatně o třicet let později se ze stejného důvodu dohrávalo i finále Poháru mistrů v Bruselu, přestože si události před výkopem vyžádaly 39 lidských životů.
Závod proto pokračoval dál, aniž by většina diváků rozesetých podél trati vůbec tušila, co se odehrálo na hlavní tribuně. V té době se totiž smrt považovala za součást motoristického sportu – jen málokdo však očekával, že bude číhat v hledišti. Rozhodnutí ředitele závodu bylo později často kritizováno, většina historiků jej však zpětně považuje za správné.
Na trati mezitím pokračoval souboj Jaguarů s Mercedesy až do okamžiku, kdy se po osmi hodinách závodu legendární šéf německé stáje Alfred Neubauer rozhodl své vozy na znamení piety stáhnout. Pro vítězství si tak po 24 hodinách dojel Hawthorn, jehož prudké brzdění stálo na počátku řetězce událostí vedoucích ke katastrofě.
V cíli však netušil, jaký rozměr tragédie mezitím nabrala. O to nevhodněji působily jeho bouřlivé oslavy. Když druhý den francouzské deníky přinesly zprávy o katastrofě, otiskly vedle nich i fotografii jásajícího vítěze s mrazivým titulkem: „Na zdraví, pane Hawthorne!“
Ačkoliv byla katastrofa označena za nešťastnou souhru okolností a nikdo za ni nenesl přímou odpovědnost, její důsledky byly obrovské. Nepřemožitelný Mercedes se stáhl ze světového motorsportu na dlouhých třicet let, později jej následoval i Jaguar a v Le Mans začala rozsáhlá přestavba bezpečnostních prvků včetně oddělení boxů od závodní dráhy.
Po celé Evropě byly rušeny motoristické podniky a Švýcarsko závody na okruzích zakázalo na více než šest desetiletí – zákaz definitivně padl až v roce 2018. Pierre Levegh našel poslední odpočinek na pařížském hřbitově Père-Lachaise. Mike Hawthorn ještě stihl získat titul mistra světa formule 1, ale už na začátku roku 1959 zahynul při dopravní nehodě.
Le Mans se jezdí dodnes. Jen málokdo z těch, kteří každoročně sledují nejslavnější vytrvalostní závod světa, si však uvědomuje, že moderní bezpečnostní pravidla motorsportu byla z velké části vykoupena právě tragédií z 11. června 1955.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
