Vlastníma rukama střílel po FSB, teď vede ukrajinskou delegaci. Příběh Kyryla Budanova je ruskou noční můrou

Představte si tu atmosféru. Ruský delegát si rovná papíry a kradmo pohlédne přes stůl. Vidí generálporučíka Budanova. Toho samého Budanova, který veřejně slíbil, že bude „zabíjet Rusy kdekoli na světě až do úplného vítězství“. 

Ačkoli to byla jen „mediální zkratka“, kterou se Budanov snažil mnohokrát uvést na pravou míru – mluvil o Rusech, kteří páchají (válečné) zločiny.

Přesto, nebo právě proto, nyní hledí ruský delegát na muže, jehož podřízení pravděpodobně poslali na onen svět několik kolegů, s nimiž ještě před pár lety mohl popíjet vodku na dače.

Abychom pochopili tu pravděpodobnou hrůzu v očích ruských „protějšků“, musíme se vrátit v čase a podívat se pod povrch Budanovovy aktuální generálské uniformy. On totiž není žádná „kancelářská krysa“, která se k moci dostala přes politické pletichy v Kyjevě.

Je to voják, jehož tělo je živoucí a bolestivou mapou ruské agrese. Ruská delegace to ví. Vědí, že ten muž, sedící nyní naproti nim, měl být „podle jejich not“ už dávno mrtvý.

Jeho příběh se začal psát v roce 2014 na Donbasu, v prvních liniích, kde sloužil u speciálních jednotek. Právě tam se zrodila legenda o jeho houževnatosti. Během jedné z operací explodovala v jeho blízkosti protipěchotní mina. Šrapnel si našel cestu pod žebra, zaryl se hluboko do hrudníku, těsně k srdečnímu svalu a aortě. Jistá cesta ke smrti.

Budanov vzpomíná, jak mu tělo zaplavil adrenalin. S dírou v hrudi a krvácením do plic ušel ještě pět kilometrů, aby se dostal do bezpečí k vlastním liniím. Teprve tam se zhroutil vyčerpáním. Lékaři mu život zachránili, ale na vyjmutí střepiny z miny si netroufli – riziko, že při operaci poškodí srdce, bylo příliš velké. 

Ten chlap, co teď v Ženevě s kamennou tváří listuje dokumenty, žije s kusem ruské oceli zapíchnutým v srdečnici. Střepina z pláště ruské miny v jeho vlastní hrudi z něj zřejmě udělala muže, který se nebojí absolutně ničeho.

Ale moment, kdy se zapsal na černou listinu Kremlu nesmazatelným písmem jako „nepřítel státu“, přišel v srpnu 2016. Tehdy vedl coby mladý důstojník elitní skupiny HUR (hlavní ředitelství rozvědky ukrajinského ministerstva obrany) extrémně riskantní diverzní výsadek na okupovaný Krym. Cíl: sabotáž ruských vrtulníků na letišti Džankoj.

Byla to bez přehánění scéna jak z akčního filmu. Budanova a jeho malou skupinu odhalila elitní jednotka FSB „Vympel“, pýcha ruských speciálních sil. Místo aby se Ukrajinci vzdali přesile, zahájili palbu. V nastalém chaosu Budanovovi muži zastřelili samotného velitele ruské skupiny, podplukovníka FSB Romana Kameněva. Pro Rusy to byl šok – ukrajinští „diverzanti“ nejenže pronikli na jejich území, ale zlikvidovali jednoho z jejich nejlepších velitelů.

Následoval ústup, který se vymyká lidskému chápání. Odříznuti od možnosti evakuace vrtulníkem, museli se Budanov a jeho muži probít zpět na pevninskou Ukrajinu pěšky. Ústupová cesta vedla přes Syvaš – soustavu mělkých, bahnitých lagun známých jako Гнилое Море = Shnilé moře. S ruskými helikoptérami a psy v zádech se brodili desítky kilometrů slanými bažinami, často po krk ve vodě a táhnoucí své zraněné. Přežili.

Kromě střepiny v srdci má Budanov frakturu v oblasti krku a zad z jiné exploze, a v pravé ruce má po průstřelu v lokti titanové šrouby. 

Každý jeho pohyb u jednacího stolu, každé podepsání dokumentu je pro Rusy připomínkou jejich selhání. Nedokázali ho zabít na Donbasu, nedokázali ho chytit v bažinách Krymu a nedokázali ho zničit ani v Kyjevě. A teď se mu musí dívat do očí.

Když se Budanov v roce 2020 stal šéfem vojenské rozvědky HUR, změnil pravidla hry. Otevřeně inspirován izraelským Mossadem, začal budovat síť, před kterou se schová málokdo. Rusové u jednacího stolu to vědí. Vědí, co se stalo jejich kolegům, a ty příběhy je musí děsit.

Vzpomeňme na případ Stanislava Ržického v době, kdy se válka na Ukrajině přehoupla přes 500 dní trvání. Tento kapitán 2. stupně a bývalý velitel ponorky Krasnodar měl na rukou krev nevinných. Byla to jeho ponorka, která odpalovala rakety Kalibr na ukrajinská města, včetně ničivého útoku na centrum středoukrajinského města Vinnycja, kde umíraly děti.

Ržickij si myslel, že v ruském Krasnodaru, hluboko v týlu, bude v bezpečí. Mylně se domníval, že jeho ranní sportovní rituály jsou soukromá věc. Jenže Budanovovi lidé sledovali každý jeho krok, a to doslova – monitorovali jeho trasu v populární běžecké aplikaci Strava.

Jednoho červencového rána 2023 si na něj počíhali v opuštěném koutě parku. Sedm ran z pistole Makarov do zad a hrudníku ukončilo život muže, který si myslel, že je nedotknutelný. Vzkaz byl jasný: vidíme vás i přes vaše chytré hodinky.

Ještě teatrálnější byla likvidace Vladlena Tatarského, hlasitého válečného propagandisty, který si liboval v nenávistných projevech. Jeho konec přišel přímo v srdci „nepřátelského intelektuálního centra“, v kavárně v Petrohradu, která dříve patřila samotnému Jevgeniji Prigožinovi.

Během diskusního večera mu mladá žena předala „dárek“ – pozlacenou bustu jeho samotného. Uvnitř sošky však nebyla sádra, ale výbušnina. Exploze otřásla celou ruskou propagandistickou scénou. Nebylo to jen zabití, byla to demonstrace síly přímo v obývacím pokoji nepřítele.

A pak je tu případ Ilji Kyvy, zrádce a bývalého ukrajinského poslance, který utekl do Ruska a v televizi hystericky vyzýval k jadernému úderu na svou vlast.

Kyva si užíval luxusu v hotelovém komplexu u Moskvy, obklopen ochrankou a pocitem bezpečí. Ani to nestačilo. Byl nalezen v hotelovém parku, tváří ve sněhu, s průstřelem hlavy a hrudníku. Chirurgicky přesná práce, žádní svědci. Ukrajinská strana to okomentovala stručně: „Spravedlnost má různé podoby.“

Všichni u toho stolu v Ženevě vědí, odkud vítr vane. Budanov vybudoval mašinérii, která dokáže doručit smrt stovky kilometrů za frontovou linii, ať už jde o střelce v parku, bombu v kavárně nebo dokonce výbušninu pod autem dcery ideologa Alexandra Dugina.

Co musí ruské vyjednavače znepokojovat možná nejvíc, není ani tak fyzická likvidace, jako spíše totální ztráta soukromí a pocit, že jsou nazí. Budanovova HUR se za roky války stala mistrem v „doxingu“ (veřejném vyzrazení místa bydliště – pozn. red.), kybernetické špionáži a psychologickém nátlaku.

Když se Budanov podívá na ruské protějšky, nevidí jen člověka v saku. Je velmi pravděpodobné, že díky práci své rozvědky vidí mnohem víc. Zná přesnou adresu, kde bydlí rodina dotčeného. Ví, na jakou prestižní školu v Londýně nebo Švýcarsku chodí jeho děti, zatímco on doma hřímá proti prohnilému Západu. 

Zná jméno jeho milenky a ví, v jakém bytě, placeném z nakradených armádních peněz, ji schovává před manželkou. Ví o každém úplatku, o každém ulitém dolaru na kyperském účtu.

Představa, že tento „Buddhanov“ – jak mu pro jeho ledový klid a zálibu v mlčení přezdívají – má v aktovce složku s těmito kompromitujícími informacemi, musí být pro ruskou stranu naprosto paralyzující. Není nic horšího než vyjednávat s někým, kdo vás drží pod krkem, aniž by se musel dotknout zbraně nebo zvýšit hlas.

A pak je tu rovina čistě osobní. Rovina, která dělá z Budanova v Ženevě postavu jak z antické tragédie. Rusové se ho pokusili zabít mnohokrát. Autem, kam ukryli výbušninu, raketovým útokem na jeho kancelář, kdy na sídlo HUR dopadaly balistické střely. Přežil všechno.

Ale v listopadu 2023 zašli Rusové dál a překročili pomyslnou červenou linii. Otrávili jeho manželku Mariannu. Těžké kovy, rtuť a arsen – látky, které se v jídle běžně nevyskytují a které jasně ukazují na pokus o úkladnou vraždu. Přežila jen díky včasnému zásahu lékařů a dlouhé léčbě.

Teď si tu scénu představte znovu. Budanov sedí naproti lidem, kteří reprezentují systém, jenž se pokusil zavraždit jeho ženu. On ale netříská do stolu, nekřičí. Je klidný. Protože, jak říká staré přísloví – pomsta je nejlepší za studena.

Budanovova role šéfa prezidentské kanceláře je kromě zaměstnání také vzkaz. Ukrajina neposílá byrokraty – posílá válečníky, kteří rozumí nepříteli lépe než mnohdy on sám sobě. Má zkušenosti s výměnou zajatců; byl to on, kdo dostal domů hrdiny z Azovstalu. Zná ruskou mentalitu, zná jejich lži, zná jejich strach.

Zatímco se v médiích budou objevovat suché zprávy o „konstruktivním dialogu“, realita za zavřenými dveřmi je jiná. Proti ruské delegaci sedí muž, který zosnoval útoky na Krymský most, který poslal drony na strategická letiště v Engelsu a který nechal potopit chloubu ruské černomořské flotily pomocí hejna námořních dronů.

Rusové vědí, že Budanov neblafuje. Když jim tam řekne „víme o vás všechno“, není to fráze, nýbrž fakt. A když se jednání zaseknou, stačí mu možná jen nepatrně nadzvednout obočí a podívat se na konkrétního ruského delegáta pohledem, který říká: „Pozdravujte doma. A řekněte Ivče, že ten nový byt v Moskvě je moc pěkný.“

V Ženevě se pravděpodobně nic nedohodne. Ale s Budanovem u stolu mají Ukrajinci jistotu, že i když nemají tolik tanků jako Rusko, v informační a psychologické válce vedou 1:0. Gratuluji.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.