KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Dvě zkoušky od Cermatu dnes působí jako zrcadlový obraz českého školství. Jedna je přehnaně tvrdá, druhá absurdně měkká. A dohromady dokonale ukazují, jak systém, který měl narovnávat šance a omezovat nerovnosti, ve skutečnosti vyrábí nové.
Pohled na sociální sítě po zveřejnění výsledků přijímaček byl vlastně dost depresivní. Jedni rodiče slavili přijetí dítěte na střední školu skoro jako životní triumf, druzí propadali zoufalství, jako by neúspěch u zkoušek definitivně rozhodl o budoucnosti jejich potomka.
A člověk se jim vlastně ani nemůže divit. Přijímačky na střední školy dnes v Česku skutečně představují jeden z nejtvrdších selekčních momentů v celém vzdělávacím systému. Nejde jen o konkrétní školu. Ve hře je maturita, budoucí šance na vysokou školu i představa „úspěšného života“, kterou do dětí i rodičů roky tlačí stát, školy i společnost.
Dobrá všeobecná střední škola totiž stále funguje jako vstupenka k lepším univerzitám — a tedy i k lepším profesním a společenským příležitostem. A právě proto kolem přijímaček vznikla atmosféra téměř existenčního boje.
Přijímačky na jednom konci, maturita na druhém. Dvě zkoušky organizované Cermatem dnes dávají českému středoškolskému vzdělávání podobu podivně obráceného trychtýře. Dostat se na školu je extrémně těžké, ale projít jejím koncem už naopak až překvapivě snadné.
Přijímací zkoušky fungují jako brutálně husté síto, protože stát dlouhodobě nezvládá zajistit dostatek míst na kvalitních středních školách. Maturita je naopak nastavena tak měkce, aby ji dokázali složit studenti z velmi rozdílných škol a aby samotné školy mohly vykazovat přijatelnou úspěšnost.
Výsledkem je absurdní systém: největší tlak a stres přichází ve chvíli, kdy je dětem patnáct, zatímco závěrečná zkouška po čtyřech letech studia už často představuje jen formalitu.
Státní maturita jako brána
O problému státních maturit jsme už psali mnohokrát. Jejich největší slabina ale vynikne právě ve spojení s přijímačkami. Pokud je jedna zkouška extrémně tvrdá a druhá naopak až příliš snadná, veškerý tlak se logicky přesouvá na začátek systému. Přijímačky se mění v rozhodující životní moment a maturita postupně degraduje na administrativní formalitu.
A člověk si pak zákonitě začne klást otázku, zda ještě vůbec dává smysl.
Osobně si myslím, že čím dál méně. V době, kdy stát tlačí na co nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělané populace, převzala někdejší společenskou roli maturity spíš bakalářská zkouška. Samotná maturita dnes často plní hlavně funkci vstupenky k terciárnímu vzdělávání — pokud se tedy studentovi podaří projít brutálním sítem přijímaček.
A právě tady začíná problém.
Jenže komu se tahle cesta vlastně otevírá? Pokud měly jednotné přijímačky odstranit nerovnosti vyplývající ze sociálního a ekonomického zázemí rodin — což byl jeden z hlavních argumentů jejich zastánců — výsledek je spíš opačný.
Především v regionech s obrovským převisem poptávky nad kvalitními školami, zejména v Praze, vyrostl kolem přijímaček velmi slušný byznys. Kurzy, doučování, testové tréninky, individuální přípravy. Jinými slovy: kdo má peníze, může své dítě na cermatovou mašinu připravit výrazně lépe než ostatní.
Praha je v tomhle směru extrémní případ. Zatímco celostátně se na vysněnou nebo alespoň druhou zvolenou maturitní školu dostalo téměř devadesát procent uchazečů, v hlavním městě uspěla jen lehce nadpoloviční většina.
A právě tady se ukazuje největší paradox celé debaty. Systém, který měl šance narovnávat, je ve skutečnosti dál deformuje. A zároveň je fér přiznat, že jednoduché řešení prakticky neexistuje.
Škola není stánek na trhu
Řada zklamaných rodičů okamžitě začala nadávat politikům a zřizovatelům škol, že o populační vlně věděli roky dopředu, a přesto nic neudělali. Jenže realita je složitější. Školství se nedá nafukovat a smršťovat podle momentální demografické poptávky jako harmonika. Populační vlna za pár let zase odezní a stát by následně řešil opačný problém — co s přebytkem škol a kapacit.
Navíc samotné budovy nestačí. Na školách musí mít kdo učit. A přestože stát vzdělávání učitelů neustále označuje za prioritu, v platech to vidět není. České učitelské mzdy zůstávají ve srovnání s vyspělým světem tristní.
Stejně problematické by bylo masivně koncentrovat další maturitní školy do Prahy a vysávat učitele z regionů. To by jen dál prohloubilo rozdíly mezi centrem a zbytkem země — tedy přesně to, proti čemu stát údajně bojuje.
Určité řešení přitom existuje: větší ochota stěhovat se za vzděláním. Jenže v malém Česku máme problém stěhovat se často i za prací, natož posílat děti studovat přes půl republiky. Přesto právě volná místa na některých gymnáziích mimo Prahu ukazují, že alespoň částečně by cesta existovala.
Jedno se ale zdá být jisté: současný systém jednotných testů a centralizovaných přihlášek žádné zásadní zlepšení nepřinesl. Oproti době, kdy si školy organizovaly vlastní přijímačky, situaci spíš ještě víc zmechanizoval a vyostřil. Ano, středním školám nepochybně ulevil administrativně a mnohé z nich to oceňují. Jenže z pohledu samotných studentů a jejich rodin jsou jeho dopady často spíš negativní.
A je také legitimní ptát se, zda je skutečně v zájmu státu vytvářet kolem přijímaček tak obrovský prostor pro soukromý byznys. Tisíce rodičů dnes utrácejí desetitisíce korun za kurzy, doučování a speciální trénink na cermatové testy. A dokud bude existovat jednotná zkouška spolu s převisem poptávky nad kvalitními školami, budou v tom pokračovat především ti, kteří si to mohou dovolit.
Právě tím se ale nerovnosti dál prohlubují. Pokud by jednotlivé školy měly vlastní požadavky a rozdílné přijímací modely, takhle centralizovaný přípravný průmysl by nikdy nemohl vyrůst do současných rozměrů.
Kde je průchodnost studiem?
Existuje ale ještě jiné řešení. Vlastně dvě. A obě by byla překvapivě levná.
Tím prvním je prostě přiznat realitu a zrušit státní maturitu v její současné podobě. Dnes už stejně funguje hlavně jako formalita. I student, který u ní napoprvé neuspěje, ji zpravidla bez větších problémů dodělá při dalším pokusu — a velmi pravděpodobně se stejně dostane na některou vysokou školu, protože stát dlouhodobě tlačí na co nejvyšší podíl vysokoškolsky vzdělané populace. Pokud by maturita přestala fungovat jako univerzální vstupenka k terciárnímu vzdělávání, tlak soustředěný na střední školy by se alespoň částečně uvolnil.
Druhou cestou je přestat konečně považovat odborné školství za vzdělávací druhou ligu. Tedy zlepšit jeho kvalitu, prestiž i prostupnost tak, aby i absolvent učebního oboru mohl v případě zájmu pokračovat na vyšší odborné nebo vysoké škole. Navíc by oproti mnoha absolventům gymnázií získal něco, co dnes začíná být čím dál cennější — konkrétní řemeslnou nebo technickou dovednost.
A právě v době, kdy umělá inteligence dramaticky proměňuje svět kancelářských profesí a „bílých límečků“, začíná tahle cesta možná dávat větší smysl než kdy dřív.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
