Proč ministerstvo školství podporuje vznik profesních oborů, které už za pár let nebudou existovat?

Rozdělení oborů na profesní a akademické, které bylo v terciárním vzdělávání zavedeno, dává v mnoha ohledech smysl. Lépe řečeno, dává smysl, pokud povede k rozlišení na úrovni terciárního vzdělávání mezi vyššími odbornými školami a univerzitami. Určitě dává smysl, aby vyšší odborné školy, případně soukromé vysoké školy, nabízely obory především profesní, nicméně pro univerzity jsou tzv. profesní obory cestou k bezvýznamnosti.

Jak se tyto dva druhy oborů liší? U oborů akademických se pro akreditaci požaduje poměrně významná badatelská činnost vyučujících, přičemž cílem studia těchto oborů je rozvíjet a prohlubovat znalosti teorie a metodologie. 

Typicky cílem takového studia není příprava pro konkrétní povolání, nýbrž dosažení takového profilu absolventa, který bude dostatečně flexibilní. Dotyčný nebude sice konkrétně připraven pro jednu konkrétní práci, ale díky své teoretické a metodologické průpravě najde uplatnění v široké škále oborů.

U oborů profesních, jak napovídá jejich název, je hlavním cílem příprava na konkrétní povolání. Od pedagogů se nevyžaduje taková odborná publikační činnost, naopak je požadováno zapojení odborníků z praxe. A praxe často tvoří i podstatnou část výuky.

U vyšších odborných škol, připravujících například odborníky pro státní správu, tohle smysl nepochybně dává. Bohužel – jak už to u nás bývá – vždy, když se něco v nějaké oblasti ukáže smysluplné, objeví se tendence použít to jako univerzální lék všude. Tak je to i s profesními obory.

Univerzity by si je měly zakázat, a to z jednoho prostého důvodu. Pokud je budou zavádět, rozhodně nepřipraví své absolventy lépe na praxi; jen si tím samy podřežou větev a povede to nakonec k úpadku standardů vzdělanosti.

Příklad? Nedávno jsem mluvil s jedním člověkem z významné počítačové firmy. Ptal jsem se ho, jací absolventi vysokých škol se u nich ucházejí o místa. Říkal, že mají hodně uchazečů z řad různých studií informačních technologií – a jedním dechem dodal, že ty neberou. 

Překvapeně jsem se zeptal proč. Odpověď byla lakonická: „My je programování, které potřebujeme, naučíme sami. Potřebujeme lidi s rozvinutou schopností abstraktního myšlení. Vždy tak dáme přednost absolventovi Matfyzu před někým, kdo se na škole učil programovat.“

Bohužel – zdá se, že se profesní obory ministerstvu školství natolik zalíbily, že je začalo aktivně podporovat i na univerzitách. Jistě, i univerzity budou kvůli demografické křivce bojovat s úbytkem studentů a méně teoreticky náročné obory (anebo obory slibující okamžité uplatnění) mohou pomoci tento úbytek zmírnit. Nicméně cena, která se za to zaplatí, je obrovská, a to z několika důvodů.

Předně, na univerzitách je ono rozlišení „akademický“ a „profesní“ trošku umělé. Podporuje rozšířený a mylný stereotyp mezi „akademickým“ (nebo teoretickým), a tudíž odstřiženým od života, a „profesním“, neboli prakticky zaměřeným. 

Řečeno jinými slovy, první jako bádání pro bádání, druhé jako přípravu na život. To je mylné, byť je nabíledni, jak k tomu došlo. Akademický život se v posledních letech stává čím dál odtažitějším, a to zejména kvůli perverznímu systému hodnocení výstupů.

Vše, co jen trošku zavání popularizací, je nejen ignorováno, ale často i vysmíváno. Počítá se publikování v „prestižních“ časopisech, za což přispěvatelé nejenže nedostávají odměnu, ale jejich instituce ještě musí platit. Tito nakladatelé dosahují zisků, o nichž se normálním nakladatelským domům ani nesní.

Gigant Elsevier (který vlastní citační index Scopus, jenž výsledky hodnotí) vykázal příjmy téměř 4 miliardy dolarů, Springer Nature 2 miliardy.

Ani tato aberace však nic nemění na tom, že i „akademický“ program by měl obsahovat praktickou neboli řemeslnou složku. Jinými slovy, historik, filolog či filozof, který nedokáže psát a používat své znalosti a dovednosti k praktickému využití, je špatný historik, filolog či filozof. 

Namísto podpory „profesních oborů“ by tak ministerstvo mělo tlačit na změnu hodnocení akademických výstupů a zcela ho přehodnotit.

Pokud zůstaneme čistě v oblasti humanitních a společenských věd – tady zavádění jakýchkoli profesních oborů dále problematizuje dynamika vývoje. S mohutným nástupem informačních technologií, zejména toho, čemu jsme navykli říkat AI, se trh a uplatnění pro absolventy humanitních a sociálních věd mění tak rychle, že na to vzhledem k délce akreditačního procesu nikdo nemůže reagovat.

Je totiž možné, že konkrétní zaměstnání nebude za pár let existovat. A ono je i zbytečné na to reagovat – absolventi těchto oborů dle dostupných statistik nezaměstnaností netrpí –, protože stále se jako nejlepší příprava pro širokou škálu profesního uplatnění ukazuje důkladná průprava v tradičních disciplínách.

Ty se díky své historické zkušenosti vyprofilovaly tak, že klíčové schopnosti a dovednosti (abychom použili módní terminologii) rozvíjejí způsobem, jenž umožňuje rychlou a efektivní adaptaci. Nikdo si nemyslí, že každý vystudovaný filozof, filolog nebo historik stráví život na univerzitě; nicméně zkušenost ukazuje, že i tradiční obory rozvíjející schopnost myšlení, vyjadřování a kritické práce s prameny dokážou na širokou škálu zaměstnání připravit nejlépe.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.