Padl komunismus. Michal David zůstal. Příběh české posedlosti normalizační zábavou

Představte si, že jste v roce 1996 správcem pražského Rudolfina. Chrámu hudby, kde jindy znějí Dvořák, Beethoven a další lidé, kteří se už naštěstí nemohou bránit. A najednou se vám na schodech vyrojí parta proplešlých, lehce odulých mužů s mulety, kteří vypadají, jako by si právě odskočili z natáčení Televarieté, z burzy kazet nebo z fronty na bony před Tuzexem. Do toho nejlepší fotbalisté minulosti i tehdejší současnosti, televizní hvězdy, baviči, zpěváci a další celebrity doby, kdy slovo influencer ještě označovalo člověka s chřipkou.

Před koncertní síní se tísní jakýsi všeumělecký národní výběr ve stylu socialistické estrády, kde vedle sebe stojí lidé, kteří by za normálních okolností nesdíleli ani výtah. Duch starého dobrého „táhnutí za jeden provaz“ přežil listopad ve výrazně lepší kondici než většina českého průmyslu. A při pohledu na ten zástup si člověk uvědomí jednu věc: takové byly české devadesátky. A při vší úctě, takoví jsme dost možná dodnes.

Jestliže Sametová revoluce a první svobodná léta alespoň na chvíli utlumily zájem o bolševický pop, fotbalová událost číslo jedna v dějinách mladé české samostatnosti (Nagano bylo ještě dva roky daleko) nabídla jeho protagonistům dokonalou příležitost k návratu. Normalizační dinosauři vycítili krev ve vodě s přesností velociraptora. A nemýlili se. V šatně si přece stříbrní hrdinové z Eura jejich písničky pouštěli zcela přirozeně. Generace Poborského, Bejbla nebo Šmicera na Michalu Davidovi a spol. vyrostla stejně samozřejmě, jako dnešní děti na YouTube.

Když se dnes podíváte na ty zrnité záběry z Rudolfina, nevidíte jen fotbalovou euforii. Vidíte fascinující lekci z české kontinuity. Režimy padají, měny mizí, prezidenti se střídají a hranice posouvají, ale některé tváře zůstávají. Tytéž úsměvy, tytéž fórky, tatáž estetika. Lidé, kteří se uměli bavit za Husáka, bavili nás za Havla, za Klause, za Zemana a mnozí to statečně zkoušejí i za Babiše. Tedy alespoň ti, které zatím nepřemohla jediná síla, s níž si český showbyznys dosud neporadil – biologie.

V čele tohoto „šusťákového sboru“ stojí postavy, které po desetiletí formovaly český vkus. Nebo alespoň jeho masově distribuovanou verzi. Samozřejmě Petr Salava, nekorunovaný král normalizačních diskoték a muž, který z amatérského kopání do míče v rámci Amfory vybudoval jeden z nejefektivnějších networkingových projektů v dějinách českého showbyznysu. Amfora byla vůbec pozoruhodný úkaz – skupina zpěváků, herců a bavičů, která za cizí peníze objížděla svět, aby hrála fotbal proti jiným skupinám zpěváků, herců a bavičů. A fungovalo to překvapivě dlouho.

Salava se svou legendární „dekou“ vzadu na krku je fascinující antropologický artefakt. Člověk, který dokázal bez jediného zaváhání převést disko-veksláckou estetiku osmdesátých let do kapitalismu a tvářit se přitom, že se vlastně nic nestalo. Už čtyřicet let působí dojmem muže, který přesně ví, odkud fouká vítr, kdo platí účet a kde se po skončení akce objeví obložené mísy.

A pak je tu Karel Šíp. Génius českého středního proudu. Muž, který umí napsat text natolik neškodný, že neurazí ministra, instalatéra ani předsedu bytového družstva, a přesto vám po třiceti letech stále straší v hlavě. Celou tu sestavu pak diriguje Karel Vágner, baskytarista, producent a architekt českého popového perpetua mobile. Muž, který pochopil, že zatímco režimy přicházejí a odcházejí, refrén „Kluků z naší školky“ je věčný.

Tento triumvirát byl a dodnes je symbolem zvláštního českého kutilství v oblasti zábavy. Něco mezi kulturní agenturou, hospodským spolkem a dobře promazaným byznysem. Jsou to realitní makléři českého vkusu – nemusí nutně vědět, co lidé chtějí, stačí jim přesvědčit je, že to chtěli odjakživa. A pak jim to doručit v balení tak bezpečném, předvídatelném a důvěrně známém, jako je vlašský salát z lednice české chalupy.

Zpívající dav kolem nich pak připomíná reprezentativní vzorek českého veřejného života devadesátých let. Penaltový mág Antonín Panenka, Josef Masopust, Ivo Viktor, Andrej Kvašňák, Zdeněk Nehoda. Vedle nich televizní tváře, baviči, konferenciéři, zpěváci, sportovní funkcionáři i budoucí obyvatelé vězeňských cel. Jedna velká česká společenská směs, v níž vedle sebe stojí lidé, které by dnes nespojila snad ani havárie výtahu.

Tu fotografii si ostatně prohlédněte sami. Je to fascinující společenská archeologie. Něco mezi třídní fotkou, estrádou a valnou hromadou národního podniku. A když se zadíváte opravdu pozorně, zjistíte, že tomu obrazu českých devadesátek chybí už snad jen dvě věci: František Mrázek a Karel Gott.

Na vlnu, kterou rozjeli Vágnerovci a spol., vzápětí naskočil i z porevolučních hlubin vynořivší se Michal David. A od té chvíle jako by české sportovní šatny, městská náměstí i televizní estrády neznaly jiný soundtrack než osmdesátkový pop. Případně jeho novější verze, které připomínají situaci, kdy někdo po třiceti letech vytáhne ze sklepa starý syntezátor a rozhodne se, že národ na jeho zvuk stále čeká.

Princip rychle pochopili zakladatelé rádií Impuls a Blaník, stejně jako management Novy. A proč ne? Soukromá média mají jedinou povinnost – vydělávat peníze. Pokud lidé chtějí poslouchat totéž už čtyřicet let, je to jejich svaté právo.

Podstatně zajímavější je role médií veřejné služby. Tedy institucí, které si platíme právě proto, aby nabízely něco víc než nejnižší společný kulturní jmenovatel. Jenže místo objevování nových tváří, formátů a nápadů často působí jako pečliví správci skanzenu pozdní normalizace. Na Vinohradské i Kavčích horách jako by panovala obava, že pokud jednou přestanou vysílat osvědčené tváře v kožených bundách a s rukávy ohrnutými až k loktům, český divák propadne existenciální krizi.

A tak místo hledání nové kvality sledujeme nekonečnou recyklaci. Tytéž písně, tytéž seriály, tytéž estrádní figury. Jako by se někdo rozhodl, že nejbezpečnější cestou do budoucnosti je zůstat navždy v roce 1987.

Sarkasmus stranou – schopnost těchto lidí dominovat veřejnému prostoru i třicet nebo čtyřicet let po vrcholu kariéry je vlastně obdivuhodná. V zemi, kde nepřežije většina politických stran, módních trendů ani obchodních řetězců, představují skoro přírodní úkaz. Je v tom kus zatuchlé jistoty. A Češi mají jistotu rádi, i když trochu smrdí naftalínem.

Tihle veteráni české zábavy už dávno pochopili jednu důležitou věc. V Česku se možná odpouští ledacos, ale nejspolehlivější cestou k popularitě je setrvačnost. Když se někde objevujete dostatečně dlouho, přestanete být člověkem a stanete se součástí inventáře. Jako rezavá vrata s nápisem „Neparkovat“, stará čekárna na nádraží nebo televizní silvestrovský pořad. Nikdo si není jistý, proč tam jsou, ale všichni předpokládají, že tam být mají.

A veřejnoprávní média tento princip povýšila na kulturní strategii. Místo hledání nových tváří a nových nápadů pečují o své osvědčené exponáty s láskou pracovníka Národního muzea. Z relikvií se stal zlatý fond a ze setrvačnosti kulturní politika.

Když tedy dnes slavíme výročí písně, v níž se před Rudolfinem sbor celebrit snaží trefit do tónu s podobnou přesností, s jakou české dráhy dodržují jízdní řád, neslavíme jen jednu kuriózní epizodu devadesátých let. Slavíme především sami sebe. Svou schopnost proměnit nostalgii v životní styl a recyklaci ve státní tradici.

Protože v Česku můžete jezdit elektromobilem, platit hodinkami a nechat si odpovědi generovat umělou inteligencí. Ale někde hluboko uvnitř stejně pořád pochodujete v rytmu basy Karla Vágnera a syntezátoru Michala Davida. Jak říká jedna moje kamarádka: „Můžeš být mecenáš barokního umění, ale ve tři ráno stejně tancuješ na stole na Non-stop.“