Pozdní reakce: 11. září bylo takové trauma, že kulturní odezva trvala desetiletí

V amerických dějinách dvacátého století najdeme tři zásadní data: útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941, vraždu prezidenta Kennedyho 22. listopadu 1963 a právě 11. září 2001, od kterého právě uplynulo čtvrt století. 

Všechny tyto události znamenaly hluboký otřes pro způsob, jímž Amerika vnímá, resp. do té doby vnímala sebe sama: Pearl Harbor rázně zbořil iluze, že Spojené státy můžou zůstat izolované od světového dění; atentát na Kennedyho ukončil to, co někteří intelektuálové označují za věk americké nevinnosti; a konečně 11. září ukázalo, že válka se může přenést přímo na americký kontinent.

Každá z těch událostí způsobila obrovské trauma a prvním dvěma se taky dostalo bohatého zpracování v literatuře, i když vždy samozřejmě nějaký čas trvalo, než se někomu autorsky podařilo událost (a její význam i dopady) uchopit. Nicméně v současné zrychlené době se přece jen čekalo, že literární odezva bude rychlejší na 9/11 bude rychlejší. Nebyla.

Tedy alespoň ne v americké literatuře. Ale třeba ve Francii vyšly krátce po události hned tři romány, přičemž anglicky pojmenovaný Windows on the World od Frédérica Beigbedera špatný rozhodně není, byť nabídnout přesvědčivé fiktivní zpracování děsivé události se mu úplně nepodařilo – je totiž otázka, zda-li to vůbec jde.

Kniha, která vyšla francouzsky v roce 2003 a česky o rok později, je zvláštní experimentální dvojhlas: první patří americkému podnikateli, který vezme své dva malé syny na snídani do restaurace Windows on the World, umístěné pod střechou severního mrakodrapu, druhý autorovi, který píše povídku v restauraci v horním patře pařížského mrakodrapu.

Každá z kapitol pak zachycuje jednu minutu od 8.30, tedy krátce před nárazem prvního letounu, do 10.29, kdy se zřítila severní věž. „O tomhle tématu je nemožné psát, a přesto je nemožné psát o čemkoli jiném. Nic jiného se nás nedotýká,“ píše zkraje románu autor a naznačuje, že zničení Světového obchodního centra zdaleka není jen záležitost americká, ale dotýká se celého Západu.

Je poměrně zvláštní, že ačkoli američtí spisovatelé a intelektuálové na událost reagovali bezprostředně (v rozhovorech, esejích...), románové zpracování dlouho nepřicházelo. Pokud pomineme výjimku v podobě sci-fi autora Williama Gibsona či komiksu Arta Spiegelmana, pak první román o pádu dvojčat napsal Jonathan Safran Foer. Jeho Extremely Loud & Incredibly Close vyšel v roce 2005 (a česky pod názvem Příšerně nahlas a k nevíře blízko o rok později). 

Teroristický útok vnímáme očima desetiletého Oscara, který přišel při útoku o otce. Podobně jako Beigbeder volí i Foer dvojí perspektivu: na jedné straně teroristický útok na dvojčata, na druhé flashback do minulosti, kdy popisuje spojenecký nálet na Drážďany, přičemž do centra pozornosti staví utrpení obyčejných lidí – to je stejné bez ohledu na optiku vítězů a poražený, útočníka a napadeného.

Foerův román, tato první vlaštovka, jako by předznamenal celý „žánr“ literatury o 11. září. Většina autorů se popisu přímé události vyhýbá, staví ji tak nějak na pozadí a pozornost upírá na obyčejné lidi, jimž převrátila životy. 

Zajímavým způsobem se tomuto fenoménu věnoval amerikanista Richard Olehla v knize Perspektivy konce, v níž romány o 11. září spojuje s obecným tématem apokalypsy, který je podle něj v americké literatuře přítomen po celou dobu.

Hodně se čekalo na avizovaný román z pera Dona DeLilla, žijícího klasika a jednoho z nejlepších amerických prozaiků posledního půlstoletí. DeLillo psal o atentátu na Kennedyho, v úchvatném románu Podsvětí zachytil celé americké dějiny druhé poloviny dvacátého století… 

Ale byla tu ještě jedna věc: na obálce tohoto románu (má stejnou i v českém vydání) jsou totiž právě newyorská dvojčata, k nimž směřuje jakýsi pták. Toho lze při troše představivosti pokládat za zmenšeninu letadla, a právě toho se mnozí hned chytli. Je DeLillo, jehož někteří přezdívají básníkem paranoie, zároveň prorokem apokalypsy?

Jeho román Falling Man vyšel v roce 2007, tedy šest let po události (český překlad – Padající muž – o rok později). DeLilla hluboce zasáhla kontroverzní fotografie Richarda Drewa, o níž psal včera kolega Michal Borský. Muž volící smrt pádem místo smrti uhořením inspiroval DeLilla k napsání příběhu odehrávajícího se na pozadí pádu obou věží. 

Protagonista románu má větší štěstí než padající muž. Z centra se mu podaří dostat, jenže jak běží po nouzovém schodišti severní věže, v šoku popadne cizí aktovku. Ta patří ženě jménem Florence, se kterou se protagonista dočasně sblíží, byť se zároveň pokouší urovnat vztah s odcizenou manželkou Lianne.

DeLillo, citlivý pozorovatel každodenního života, zachycuje mnohé z proměn New Yorku ve dnech bezprostředně po útoku: předně kolaps multikulturní atmosféry, jež je pro americké největší město typická, a až iracionální nenávist vůči všemu arabskému; fascinaci mladých chlapců, kteří z okna vyhlížejí, kdy poletí další letadla; a v neposlední řadě i bizarní komercionalizaci Drewovy fotografie, kdy se jistý pouliční performer na bungee-jump lanu vrhá střemhlav z výškových budov a končí vždy v póze zachycené na fotografii.

Stejně na pozadí funguje teroristický útok v Brooklynském panoptiku Paula Austera, kde je jen jednou z řady v podstatě nahodilých událostí. Ty se přiházejí hlavnímu hrdinovi, téměř šedesátiletému Nathanu Glassovi, který se po rozvodu se ženou a po onemocnění rakovinou plic vrací do New Yorku zemřít. 

Stejně tak v románu Claire Messudové Císařovi děti (anglicky 2007, česky 2008) funguje událost jako určité pozadí komplikovaných osobních vztahů a vlastně i katalyzátor změny, kdy román zachycuje osudy tří mladých lidí žijících na Manhattanu v době těsně před útoky.

Ale 11. září se nedostalo jen vážného zpracování. Ken Kalfus ho v roce 2006 v románu Americký problém (v originále A Disorder Peculiar to the Country, česky vyšel v roce 2007) pojal jako součást černé grotesky. 

Kniha začíná ráno před útoky a jejími protagonisty je dvojice obyčejných Američanů. Joyce a Marshall zažívají to, co miliony jiných: společný život se jim nepovedl a rozvádějí se. Útok na dvojčata je pro ně vítaným zpestřením. Oba totiž na chvíli doufají, že jejich někdejší partner přišel o život a celá rozvodová situace by se tak zjednodušila. Ke svému zklamání však zjišťují, že oba přežili.

Mnohem vtipnější a lepší je Terorista Johna Updikea (Terrorist, česky vyšel v roce 2008). A je to i kniha v mnohém ojedinělá. Snad jako jediný se Updike pokouší dostat do mysli teroristů: jeho románový hrdina Ahmad je muslim, který se nechá radikalizovat a přesvědčit ke spáchání pumového teroristického útoku. Jenže – jak už to u Updikea bývá – vlivem osobním (a intimních) vztahů se věci vyvinou jinak a Ahmad nakonec dojde prozření.

S romány věnovanými dvěma přechozím zásadním datům americké historie dvacátého století mají příběhy o 11. září jedno společné. Ani jedna z těch knih nepatří k tomu nejlepšímu, co jejich autoři napsali.

To je obrovský kontrast oproti devatenáctému století. Americká literatura má působivé a nádherné knihy o občanské válce, osídlování Západu či zlaté horečce. Možná je to i tím, že v moderní době události čím dál víc (a 11. září bylo příklad par excellence) sledujeme v přímém přenosu. Říct o nich něco zásadního je tak čím dál těžší.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.