Hořící Dvojčata, strach z války i ticho v letadle. Jak si redakce INFO.CZ pamatuje 11. září

Jsme na školním výletě, někde v Kořenově. Vracíme se z celodenního chození zpátky k chatkám, unavení, hlavou ještě někde venku. V jedné z chatek běží televize. Na obrazovce New York a z jedné z věží World Trade Center se valí kouř.

Vůbec není jasné, na co se díváme. Vypadá to jako katastrofický film, jenže moderátoři mluví jinak, obraz se pořád opakuje a postupně všem dochází, že tohle není fikce.

Najednou se mluví o teroristech, Americe a válce. Hlavně o válce. Nikdo přesně neví, co se stalo, natož co bude dál. Smartphony ani sociální sítě neexistují a internet zdaleka nehraje roli, jakou má dnes. Všichni jsme připoutaní k televizi.

Je nám asi sedmnáct, stojíme někde v českých horách a sledujeme hořící mrakodrapy na druhém konci světa.

11. září 2001 bylo úterý a já seděl v redakci časopisu Quo ve vile v pražské Bubenči, v ulici Na Zátorce. V diplomatické čtvrti kolem nás měly rezidence či ambasády státy jako Írán, Irák, obě Koreje, Rusko, Spojené státy nebo Kuvajt.

V pátek jsem měl odlétat do Milána, abych viděl debut Tomáše Engeho ve Formuli 1. Na Grand Prix v Monze měl nastoupit jako náhradník za zraněného Luciana Burtiho.

Ve 14:46 pražského času, kdy první letadlo narazilo do severní věže, bylo na září docela chladno, kolem třinácti stupňů. Z redakční zahrady s výhledem na budovu severokorejské ambasády jsem vešel do kanceláře, zapnul televizi, přepnul na CNN a nechal ji běžet jako akustické pozadí.

O pár minut později už moderátorka Carol Lin komentovala záběr na kouřící severní věž. Nikdo ale ještě netušil, že do ní narazilo velké dopravní letadlo. Zpočátku se mluvilo o malém sportovním stroji.

Novináři nevynechají jedinou příležitost k prokrastinaci a já jsem učebnicový příklad. Otočil jsem se zády k monitoru. Internet byl v pubertálním věku, Facebook v prenatálním období a Google byl v Česku trpaslíkem válcovaným Seznamem, Atlasem a Centrem. Spojení vyhledávače a okamžitého zpravodajství, jak ho známe dnes, jsme ještě netušili. Hlavním zdrojem živých zpráv byla televize.

Globální rozměr toho, co jsem před sebou viděl, mi zpočátku vůbec nedocházel.

A potom už vše běželo jako v tom nejkýčovitějším americkém katastrofickém filmu. V 15:03 vidím v přímém přenosu náraz druhého letadla do jižní věže. V 15:37 přicházejí první zprávy o zásahu Pentagonu. V 15:59 sleduji pád jižní věže a v 16:28 se hroutí i severní.

Zoufale přepínám mezi CNN a Euronews, Českou televizí a Novou. České stanice postupně přerušují běžný program a mimořádné vysílání začíná přebíjet všechno ostatní.

Ještě rychleji se ale začínají šířit konspirační teorie. V době, kdy nikdo netuší, co se přesně stalo, kdo útok provedl ani jaký měl motiv, má naše produkční jasno. Kolem páté odpoledne přichází do redakce a s vážnou tváří tvrdí, že za tím jistě stojí Židé. Říkal jí to její přítel Palestinec. Pokud vím, této teorii věří dodnes.

Ten večer byl v Praze zvláštní klid, který doprovází šok. Už během následujících hodin a dnů se hlavní podezření začalo soustředit na Usámu bin Ládina a síť al-Káida. A spolu s ním přišly první známky kolektivní podezřívavosti.

Hlídači a vrátní velvyslanectví muslimských zemí, kolem kterých jsem chodíval každý den a běžně s nimi prohodil pár slov, zmizeli za branami ambasád. Nahradili je hlídkující policisté.

Když jsem v pátek 14. září letěl přes Frankfurt do Milána, pocítil jsem i já onu přirozenou, skoro animální obavu, že to, co se stalo v New Yorku, se může stát také tady.

Sledoval jsem úzkostně arabsky vypadající cestující. Lidé po nich pokukovali, nedůvěřivě si měřili jejich batohy a tašky. V duchu jsme přemýšleli, proč před odletem odcházejí společně na toaletu.

Když se letadlo Alitalie odlepilo od ranveje a za okny se objevilo frankfurtské panorama, bezděky jsem se otočil za sebe. Jeden ze tří cestujících, kteří ve mně předtím vzbudili obavy, cosi hledal v příruční tašce. Naše pohledy se střetly a fantazie se rozjela naplno.

Z tašky vytáhl papírový kapesník a utřel si čelo.

Byl to Ital z Kalábrie a ten den letěl poprvé v životě.

Iracionální běsi se nevyhýbají nikomu z nás.

O pár dnů později se svět začal vracet do svých všedních kolejí, lemovaných individuálními katastrofami i úspěchy. V sobotu 15. září přišel bývalý jezdec Formule 1 Alex Zanardi při děsivé havárii na Lausitzringu o obě nohy. O den později dokončil Tomáš Enge svůj první závod ve Formuli 1 v Monze na dvanáctém místě.

Svět se zkrátka točil dál.

Útok na Dvojčata si pamatuji celkem živě. Krátce předtím jsem se vrátil z pobytu v Cambridgi a jel na návštěvu k rodičům. Měli puštěnou televizi a společně jsme nevěřícně sledovali dění na obrazovce.

Když jsem odjížděl z Anglie, velkým hitem tamních knihkupectví byla prvotina Zadie Smithové Bílé zuby. O knize se dlouho mluvilo. Smithová ji napsala ještě jako studentka, nakladatel jí vyplatil vysokou zálohu a rukopis četl i Salman Rushdie, jehož vřelé doporučení stálo na obálce. Kniha vyšla v roce 2000 a v žádném větším knihkupectví ji tehdy nešlo přehlédnout.

Proč to říkám?

Bílé zuby jsou úžasná kniha. Vtipná, čtivá, s důmyslnou zápletkou. Zároveň jsem ji četl jako oslavu multikulturalismu. Smithová vyrostla v silně multikulturním prostředí londýnského Willesden Green a z románu na mě dýchala víra, že soužití různých kultur je cestou vpřed a že staré etnické a kulturní hranice postupně ztrácejí význam.

Knihu jsem začal číst krátce po návratu.

Když jsem pak na televizní obrazovce viděl útok na newyorské mrakodrapy a v následujících dnech sledoval světové dění, žasl jsem nad tím, jak rychle se naděje, kterou tehdy nepochybně sdílelo mnoho lidí, může otřást a během několika hodin začít působit jako lichá.

V úterý 11. září 2001 jsem jako celé září před nástupem do prvního ročníku vysoké školy pracoval s kamarádem na brigádě ve skladu paliva na pražském ruzyňském letišti.

Byl větrný, ale jasný den a vzhledem k bezprostřední blízkosti vzletové a přistávací dráhy jsem měl dobrý přehled o tom, co se na letišti děje.

Odpoledne zavolal rozrušený kamarádův bratranec, že začala třetí světová válka a ať si pustíme rádio. Někdy v té době jsem také zaznamenal zvýšený pohyb letadel vládní letky.

V autě jsme naladili rádio a dozvídali se, co se právě děje v New Yorku.

Silně se mi s těmi dny spojuje i následující Grand Prix Itálie formule 1 v Monze. Poprvé v historii v ní startoval český jezdec Tomáš Enge a vozy Ferrari jely na znamení smutku bez reklamních nápisů, jen v prosté rudé barvě a s černými příděmi.

Enge dojel při svém debutu dvanáctý.

Z 11. září 2001 si pamatuji především dva výjevy, které se mi natrvalo vryly do mozku.

Přišel jsem do kanceláře v České televizi, kde na obrazovce hořela jedna z věží Světového obchodního centra. Zeptal jsem se: „Co si to pouštíte za katastrofický film?“

Jenže šlo o realitu.

Moje první reakce byla okamžitá a emotivní: obvinil jsem Palestince. Kolega namítl, že se přece ještě vůbec neví, kdo to udělal. Odpověděl jsem, že za tím podle mě musejí být arabští teroristé. Což se také potvrdilo.

Vzápětí narazilo druhé letadlo, což už jsem sledoval živě.

Zcela mě pohltil pocit bezmoci.

Druhá vzpomínka je na večerní projev George W. Bushe. Podceňovaný, až zesměšňovaný prezident se v těžké chvíli projevil jako skutečný vůdce. Místo bezmoci nastoupil – daleko efektivnější – hněv.

V paměti mi zůstala ještě jedna kuriozita. Bush citoval 23. žalm: „I kdybych měl jít údolím stínu smrti, ničeho zlého se nebojím.“ Český tlumočník z toho tehdy udělal „údolí šedé smrti“.

Pomyslel jsem si, jak dobré je znát křesťanské dědictví – a jak se tak ateistický národ, jako jsme my, v těžké době někdy nemá o co opřít. Bush na mě tehdy působil nesmírně silně, skoro jako templářský rytíř na křížové výpravě.

A v jistém smyslu jsem to právě tak vnímal: jako novodobé opakování starého příběhu víry a přesvědčení, že my jsme v právu a někdo se nám násilím snaží vyrvat to, co považujeme za své. Jako boj, který jsme nezačali, ale který musíme vyhrát, aby přežila naše kultura.

Připojím ještě reminiscenci z mnohem pozdější doby. Zhruba před deseti lety jsem se při rozhovorech s některými poslanci hádal o to, že útoky na Dvojčata a Pentagon rozhodně nebyly zinscenované.

Nedokázal jsem pochopit, jak mohou lidé v tak významných funkcích věřit podobně absurdním konspiračním teoriím.

Střih.

Dnes jsou někteří z těch lidí součástí vládní většiny.

Obrana civilizace před barbarstvím opravdu není snadná, nikdy nekončí a její nepřátele často nacházíme i ve vlastních řadách.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.