V dějinách vizuální kultury existují snímky, které dokumentují událost, a pak ty, které ji definují. Zatímco první skupina plní archivy, ta druhá pálí do svědomí společnosti. Snímek, který v 9 hodin a 41 minut dopoledne 11. září 2001 pořídil fotoreportér agentury Associated Press Richard Drew, patří do té druhé, mnohem bolestivější kategorie. Říká se mu „The Falling Man“ – Padající muž. Pro někoho symbol absolutního zoufalství, pro jiného poslední akt svobodné vůle člověka nacházejícího se v pekle, které nemělo východisko.
Ta fotka je vlastně až mrazivě estetická. Člověk padá hlavou dolů, jeho tělo je dokonale svislé a vzorně kopíruje linii severní věže Světového obchodního centra. Geometrie fasády rozděluje snímek na světlé a tmavé pruhy, vytvářející pozadí pro postavu, která v tu chvíli vypadá spíše jako letící střela než jako lidská bytost v posledních vteřinách života, během kterých mohl sledovat dění v jednotlivých patrech budovy před zhroucením.
Tabu jménem „jumpers“
Fotografie Richarda Drewa se den po útocích objevila v desítkách deníků po celém světě, včetně New York Times. Reakce však byla okamžitá a nenávistná. Čtenáři obviňovali editory z hyenismu, z narušování důstojnosti mrtvých a z voyeurismu. Amerika, v tu chvíli sjednocená v heroickém patosu a obdivu k hrdinům dne z řad hasičů a policistů, nebyla připravena na obraz totální bezmoci. Padající muž byl z novin stažen a na dlouhé roky zmizel do trezorů.
Odhaduje se, že z oken hořících věží vyskočilo nebo vypadlo onoho neblahého dne před 25 lety zhruba dvě stě lidí. V oficiálních zprávách se pro ně vžil termín „jumpers“ (skokani), ale úřady se tomuto označení bránily. Koroneři odmítali klasifikovat tato úmrtí jako sebevraždy. „Ti lidé nespáchali sebevraždu. Byli zavražděni ohněm a kouřem. Skok nebyl volbou mezi životem a smrtí, ale volbou mezi různými způsoby umírání,“ zní dnes konsenzus expertů.
Přesto se kolem nich vytvořilo hluboké mlčení. V zemi se silnými křesťanskými kořeny je sebevražda stále vnímána jako stigma, selhání nebo hřích. Rodiny obětí často odmítaly připustit, že jejich blízcí vyskočili, protože hůř už jim být nepomohlo a krátký let vzduchem s následnou okamžitou smrtí byl svého druhu vysvobozením. Vidět někoho padat z okna však pro Američany znamenalo vidět jeho porážku. Richard Drew svůj snímek ale hájil: „Nefotografoval jsem smrt toho muže. Fotografoval jsem část jeho života.“
Muž beze jména?
Po letech ticha se novináři pokusili dát bezejmenné siluetě tvář. První stopy vedly k Norbertu Hernandezovi, cukráři z restaurace v horních patrech. Jeho rodina však identifikaci rezolutně popřela. Náboženské přesvědčení a šok z tragédie jim nedovolovaly přijmout obraz otce, který „vzdal boj“.
Teprve dokumentarista Peter Cheney a později novinář Tom Junod přinesli jméno, které je dnes s největší pravděpodobností správné: Jonathan Briley. Třiačtyřicetiletý audio-vizuální technik, který rovněž pracoval v luxusní restauraci v horních patrech severní věže. Jonathan byl vysoký, štíhlý muž, trpící astmatem. Když jeho sestra spatřila fotografii, nepoznala v ní bratra podle obličeje, ale podle postavy, barvy pleti a především – podle oranžového trička, které Jonathan často nosil pod košilí.
Snímek Richarda Drewa je dnes považován za ekvivalent Goyových „Hrůz války“. Není to fotka pro potěchu oka, ale pro zpytování svědomí, uvědomění si lidského rozměru celé tragédie, hrůzy, kterou lidé ve věžích, kteří přežili náraz letadel, prožívali po 102 minut do jejich zhroucení. Padající muž na ní zůstává navždy zavěšen v prostoru – vteřinu před dopadem, vteřinu po svém posledním rozhodnutí. Stal se anonymním památníkem všech, kteří v ono ráno neměli jinou možnost než vzít svůj osud do vlastních rukou a vykročit do prázdna.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
