Pětadvacet let od 11. září. Proč Huntingtonův Střet civilizací platí dnes víc než kdy dřív

Seděl jsem tehdy s několika přáteli v jedné pražské restauraci v centru města. Několik metrů od nás běžel, bez zvuku, jak už to bývá, na televizní obrazovce jakýsi program. „Zase nějaká bláznivá sci-fi, podívej“, pronesl kamarád a pokynul rukou k televizi. Otočil jsem hlavu a strnul jsem. To nebyla žádná science fiction, nýbrž přímý přenos zpravodajské stanice CNN zabírající hořící a poté hroutící se newyorská „Dvojčata“.

V restauraci se rázem rozhostilo ticho, cinkot příborů, skleniček i rozhovory zcela ustaly; všichni jsme beze slova, vytřeštěně, sledovali, co se děje. Rozsah útoku i jeho důsledky nám samozřejmě docházely až později. Mnozí z nás volali do Ameriky, plní strachu a starosti o své rodinné příslušníky, přátele a známé. Přízrak letadel ovládnutých teroristy v nás pak jako symbol možného všudypřítomného násilí a teroru zůstal dodnes.

Druhý obraz, který mám v souvislosti s 11. září 2001 v paměti, je krátké video zachycující prezidenta USA George Bushe mladšího, jak sedí mezi dětmi ve škole ve městě Saratosa na Floridě.

Konkrétně se jedná o moment, kdy k prezidentovi přistoupí personální šéf Bílého domu Andrew Hill Card Jr. a zašeptá mu do ucha, co se stalo.

Záběry na prezidentovu tvář ve chvíli, kdy se dozvěděl, že se jedná o teroristický útok, na chladnokrevnost, s jakou zprávu přijal a s níž nechal děti dočíst ukázku z knížky, aby je nevyděsil, a se kterou se teprve poté omluvil a odešel do sousední místnosti, aby pak přímo ze školy pronesl svůj první projev k šokovanému národu, jsou rovněž nezapomenutelné.

Třetí obraz či spíše obrazy, jež ve mně navždycky zůstanou, pocházejí z 11. září 2016. Shodou okolností jsem byl tehdy s kolegou a kamarádem Jeromem Soukupem na studijním pobytu v New Yorku, a proto jsme v den výročí vyrazili podívat se na „místo činu“. Prostory přímo u bývalých „Dvojčat“ byly sice vyhrazeny pouze politikům, příbuzným obětí, hasičů a policistů, kteří zde před patnácti lety zemřeli, a také novinářům, velká spousta lidí ale byla i v bezprostředním okolí.

Panovala zde smutná, ale i, svým způsobem, povznesená nálada. I po patnácti letech byl cítit nejen obrovský žal a smutek, ale i fascinující soudržnost a víra lidí v to, že Amerika, americká společnost, americké hodnoty, se vším, co k nim patří, jsou nezničitelné. Že se takříkajíc nikdy „nedají“, že je nikdo nedokáže zlomit a že si teroristé útok na USA odskáčou, jak se patří. Ostatně Usáma bin Ládin, hlavní organizátor útoku, už byl v té době pět let po smrti, když jej v roce 2011 zlikvidovali příslušníci amerických speciálních jednotek.

Ve výsledku to vlastně byl optimistický den, všem dobře známým problémům a těžkostem, které Bushova „válka proti mezinárodnímu terorismu“ přinesla, navzdory.

Jedenácté září přineslo nejen největší útok na Spojené státy od japonského úderu na tichomořskou základnu Pearl Harbor v prosinci 1941, jenž měl za následku vstup USA do druhé světové války, ale i útok na celý Západ, včetně nás v České republice. Domnívat se, že tomu tak nebylo, a že čeští vojáci na misích na Středním východě v následujících letech umírali za „cizí zájmy“, byla dětinská naivita a naprosté nepochopení současného světa.

Útok na Ameriku (a na Západ jako celek) ale přinesl ještě jeden „poznatek“, a sice že slavný politolog Samuel Phillips Huntington (1927–2008) měl ve své knize Střet civilizací – Boj kultur a proměna světového řádu (The Clash of Civilizations; 1996) víc pravdy, než si tehdy i později byly zejména levice a (v zásadě levicový) mainstream ochotni přiznat.

Ukázalo se, že radikální islamisté byli a jsou přinejmenším od počátku 21. století odhodláni udělat všechno pro to, aby „náš svět“ s jeho kulturou, s jeho tradicemi, se vším dobrým (i zlým), celé naše životy a naši civilizaci zničili a podřídili ji té jejich – agresivnímu (nejen duchovnímu, ale i politickému, společenskému) totalitarismu.

Prostředky, jež nepřátelé Západu na život a na smrt (nijak nepřeháním a je jedno, zda jsou to příslušníci tzv. Islámského státu, šílení perští ajatolláhové, fanatičtí vrazi z Hamásu a z Hiballáhu, radikální jemenští povstalci Húsijové, nigerijští islamisté vraždící křesťany ve velkém a další) od té doby volí, jsou různé: od radikálních (viz výše) až po ty hybridní (včetně ilegální i legální migrace na Západ, zejména do zemí západní a střední Evropy), v nichž jim jsou nápomocné režimy, které by se Západem rády skoncovaly rovněž (Rusko, Čína).

Ano, od 11. září 2001 jsme opravdu ve válce, třebaže to už dávno není válka, o jaké jsme se učili ve školních lavicích v časech našeho dětství a dospívání. Přesto je to v každém slova smyslu civilizační válka, válka o naši budoucnost. Už jen to, že si, přinejmenším někteří z nás, byť ne zdaleka všichni, tuto skutečnost uvědomujeme, je dobře.

Máme-li ale v tomto huntingtonovském „střetu civilizací“ uspět, budeme muset být mnohem důslednější a uvědomit si mimo jiné to, že jde-li nám o život, nemůžeme si dovolit soucit s těmi, kteří nás chtějí zabíjet.

Jak to ostatně řekla někdejší izraelská premiérka Golda Meirová na zasedání krizového kabinetu po útoku na izraelské sportovce a sportovní funkcionáře na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972:

„Zapomeňte teď na mír. Musíme jim ukázat, že jsme silní. Máme zákony. Reprezentujeme civilizaci. Někteří lidé říkají, že si nemůžeme dovolit být civilizovaní. Vždycky jsem takovým lidem odporovala, ale nevím, kdo tito šílenci jsou a odkud přicházejí... Dnes slyším novýma ušima. Každá civilizace považuje za nutné dělat kompromisy s vlastními hodnotami. Rozhodla jsem se“ (prosím o odkaz, je-li to možné).

Tahle slova pro nás dnes platí neméně než tehdy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.