„Terorismus se přesunul do pokojíčků.“ Filip Sommer o světě 25 let po 11. září

Výcvikový tábor, překážková dráha, kalašnikov a muži v kuklách. Tak vypadal terorismus v televizních záběrech po 11. září 2001. Ten obraz nezmizel, pro útok v Evropě už ale takové zázemí není nutné. Člověka není třeba převézt přes půl světa, osobně vycvičit a pak složitě řídit. Často stačí, aby seděl doma, našel ideologii, návod a cíl.

„Mluví se o fenoménu radikalizace v pokojíčku,“ říká Filip Sommer, ředitel Centra blízkovýchodních vztahů na CEVRO Univerzitě. Teroristické organizace se podle něj za posledních pětadvacet let adaptovaly stejně rychle jako instituce, které proti nim bojují. Západ se naučil ničit jejich vedení, sledovat peníze a zachytávat složitě připravované operace. Jeho protivník se mezitím naučil fungovat bez centrály.

Následující rozhovor byl redakčně zkrácen a upraven pro srozumitelnost.

Když se na uplynulých pětadvacet let podíváme jako na celek, co z 11. září pořád žijeme? A lze vůbec říct, že Západ válku proti terorismu vyhrál?

Útoky z 11. září zásadně změnily způsob, jakým západní státy a společnosti chápou bezpečnost. Do té doby se pozornost soustředila především na hrozby přicházející od jiných států. Po roce 2001 se do centra bezpečnostní politiky dostali nestátní aktéři a teroristické sítě. Přišlo poznání, že i relativně malá organizace může provést útok se strategickými důsledky. Symbolickým vyjádřením této změny bylo vůbec první aktivování článku 5 Severoatlantické smlouvy.

Dnes žijeme s institucemi, které mají rozsáhlejší pravomoci, co se týče pozorování a sledování obyvatelstva. Máme přísnější leteckou bezpečnost, kontrolu financování terorismu a intenzivnější výměnu zpravodajských informací mezi státy. To všechno přispělo k tomu, že se další 11. září neopakovalo. Současně to vytváří napětí mezi bezpečností, ochranou soukromí a občanskými svobodami.

Boj s terorismem lze do značné míry vyhrát takticky. Je to ale nikdy nekončící proces, nikoli válka, kterou vyhrajete jedním rozhodujícím vítězstvím. Terorismus je metoda politického násilí. Můžeme rozbít konkrétní organizaci, nemůžeme ale zabránit tomu, aby stejnou metodu a agendu převzala organizace jiná.

Na taktické úrovni jsme dosáhli mnoha úspěchů, ať už šlo o dekapitaci vedení Al-Káidy nebo teritoriální porážku Islámského státu v Iráku a Sýrii. Strategická rovina je mnohem problematičtější. Největší chybou bylo přesvědčení, že odstraněním nejvyššího vedení organizace nebo režimu automaticky vytvoříme stabilní politický řád. Jak jsme viděli v Afghánistánu a Iráku, dlouhodobé zahraniční zapojení je podle mého názoru neudržitelné.

Al-Káidu si lidé spojují s bin Ládinem, Islámský stát s chalífátem v Mosulu a Rakce. Jsou dnešní decentralizované organizace nebezpečnější než stará hierarchická centra, která šlo najít a vybombardovat?

Nedá se jednoznačně určit, co je horší. Obě struktury mají své slabiny a obě jsou nebezpečné. Al-Káida byla v roce 2001 poměrně hierarchická organizace a připravovala komplexní útok z bezpečného útočiště v Afghánistánu. Dnes tyto organizace fungují více decentralizovaně, v rámci jednotlivých regionálních odnoží, které sdílejí značku Al-Káidy nebo Islámského státu. Vidíme je v Africe nebo v podobě Islámského státu – provincie Chorásán, který je v Afghánistánu jedním z největších nepřátel Tálibánu.

Decentralizace komplikuje úplné zničení organizace, protože je těžší vypátrat jednotlivé autonomní buňky. Komplexní útok naopak vyžaduje dlouhodobou komunikaci, financování, koordinaci a přesuny osob. Bezpečnostní složky dnes dokážou tyto skutečnosti lépe zachytit.

Pro Evropu a Spojené státy jsou proto bezprostřední hrozbou spíš jednotlivci a malé buňky. Mluví se o fenoménu „radikalizace v pokojíčku“. Organizace už nemusí pachatele osobně vycvičit a přímo mu velet. Může mu poskytnout zázemí v podobě ideologie, propagandy, návodů k provedení útoku a výběru symbolického cíle.

Výcvikové tábory ale nejsou pasé. Pokud má organizace možnost tábor provozovat, samozřejmě ho využije, protože na tom historicky vyrostla a tak budovala svoji mocenskou strukturu. Paralelně se však adaptovala na online propagandu, šifrovanou komunikaci a automatické překlady, kterým mohou pomáhat i nástroje umělé inteligence. Osobní kontakt už pro spící buňky nebo jednotlivce v Evropě není tolik potřeba. A pak jsou tu osamělí vlci, kteří nejsou na organizaci napojeni vůbec, pouze přebírají její narativy a metody.

V čele Sýrie dnes stojí Ahmad al-Šará, který prošel Al-Káidou, ale jedná s Donaldem Trumpem a zatýká radikály Islámského státu. Nevyprávíme si příběh o jeho proměně s dobrým koncem příliš brzy?

Je to mimořádný historický obrat, ale bylo by předčasné vyprávět příběh o definitivním šťastném konci a proměně radikála v demokratického státníka. Al-Šará prošel Al-Káidou v Iráku, vedl Džabhat an-Nusru a následně Haját Tahrír aš-Šám. Zároveň se posouval od myšlenky transnacionálního, globálního džihádu k pragmatičtějšímu a teritoriálně zaměřenému projektu, jehož cílem bylo odstranění režimu Bašára Asada.

Al-Šará je velký pragmatik. Potřebuje vystupovat jako státník, konsolidovat moc, získat mezinárodní uznání, investice a kontrolu nad celým syrským územím. V současnosti podle mě nemá globální ambice vést válku proti západním cílům, zvlášť když jsou Spojené státy jedním z jeho klíčových partnerů.

Sýrie se v listopadu 2025 připojila ke globální koalici proti ISIS. Spojené státy odstranily Haját Tahrír aš-Šám ze sankčního seznamu a Sýrie byla odstraněna ze seznamu států podporujících terorismus. To je klíčové pro zahraniční investice. Neříká to, že je z al-Šaráa demokrat. Ukazuje to, jak moc se politická a bezpečnostní architektura regionu změnila.

Po Islámském státu zůstaly v Sýrii tábory plné bojovníků, žen a dětí. Nevyrůstá právě tam příští bezpečnostní problém?

Na tuto otázku jsem se zaměřoval při výzkumné cestě v severovýchodní Sýrii letos v červnu. Tábor Al-Húl, nejznámější od teritoriální porážky Islámského státu v roce 2019, už od ledna nefungoval. Byla tam řada rodin a dětí a probíhala tam radikalizace. Jak říká jeden můj oblíbený expert: pokud děti v tomto prostředí vyrůstají od narození, není to vlastně radikalizace, ale socializace.

Když syrská armáda zahájila ofenzivu proti Kurdy vedeným Syrským demokratickým silám, SDF tábor opustily předčasně. Vzniklo několikahodinové okno, během kterého dokázaly některé rodiny i bojovníci uprchnout. Ne všichni byli následně pochytáni.

Zhruba 5 500 vězňů bylo přesunuto do věznice v Bagdádu a jejich další osud je z hlediska souzení a právního procesu nejistý. V severovýchodní Sýrii stále existuje Al-Roj, kde jsou převážně lidé ze třetích zemí, tedy mimo Sýrii a Irák. Tábor jsem navštívil a mluvil s jeho správci. Ani tam není jasné, co s těmito lidmi bude.

Návrat Islámského státu nebude záležet pouze na bezpečnosti. Klíčovou roli hraje ekonomická stabilita, budování institucí a ochrana etnonáboženských menšin. Lidé se k extremistické nebo povstalecké organizaci nemusí přidat primárně kvůli ideologii. Někdy jim prostě nabídne lepší ekonomické podmínky než stát.

Asad padl, Írán přišel o velkou část vlivu, Rusko vyjednává o zbytcích svých základen a Američané se stáhli. Je geopolitickým vítězem nového uspořádání Turecko?

Největším vnějším vítězem je bezpochyby Turecko. Neřekl bych ale, že se Sýrie jednoduše stala tureckým klientským státem. Damašek se snaží diverzifikovat vztahy mezi Turecko, arabské státy Perského zálivu, Spojené státy a v omezené míře také Rusko, které chce dlouhodobě udržet základny v Tartúsu a Latákii.

Syrské vedení má vlastní mocenské zájmy. Nechce pouze vyměnit závislost na Íránu a Rusku za závislost na Ankaře. Turecko je teď v Sýrii velmi silné, otázkou ale zůstává, jestli dokáže tento vliv udržet, aniž by vyvolalo větší vnitřní odpor.

Podobný boj o moc probíhá v Iráku. Konec operace Inherent Resolve neznamená, že zmizí veškerá bezpečnostní spolupráce mezi Washingtonem a Bagdádem. Mění se její institucionální rámec a míra americké fyzické přítomnosti. Mocenské vakuum však může v iráckém Kurdistánu zaplnit Turecko a ve federální části země Írán.

Irák je pro Teherán jedna z hlavních geografických bran do světa a cesta, jak obcházet sankce. Proíránské milice si navíc bojem proti terorismu vybudovaly vnitřní i vnější legitimitu. Organizace, které pomohly porazit Islámský stát, teď samy komplikují suverenitu iráckého státu.

Poučily se Spojené státy ze svých zásahů v regionu, nebo v Íránu míří do stejné pasti?

Otázka je, jestli sami Američané vědí, co je jejich hlavním cílem. Slyšeli jsme jich mnoho: oslabení íránského jaderného programu, balistických a dronových kapacit, obnovení volné plavby v Hormuzském průlivu, omezení regionálních spojenců Teheránu v podobě Osy odporu, donucení Íránu k dohodě nebo vytvoření podmínek pro změnu režimu. Tyto cíle si někdy mohou odporovat.

Spojené státy se velmi orientují na vojenské údery s cílem zničit konkrétní zařízení nebo dekapitovat nejvyšší vedení organizace či státu. Takhle velký, relativně soudržný stát je ale velmi obtížné přinutit ke kapitulaci. Vojenský a ekonomický nátlak navíc posiluje nejradikálnější část íránského vedení, tedy Islámské revoluční gardy, a oslabuje pragmatické představitele, kteří vnímají ekonomické náklady války. Třeba prezidenta Masúda Pezeškjána, ministra zahraničí Abbáse Araghčího nebo předsedu parlamentu Mohammada Bághera Ghálíbáfa.

Když Donald Trump mluví o unconditional surrender (bezpodmínečné kapitulaci), nedokážu si představit stát, který by řekl: „Jo, tak my se vzdáváme,“ a ztratil tím legitimitu a suverenitu. Íránci jsou v tomto ohledu velmi hrdí, ať už jde o vedení, nebo obyvatelstvo. Nemyslím si, že se vzdají. Naopak budou pokračovat dál.

Současná krize zároveň vytváří novou regionální bezpečnostní strukturu. Příkladem je obranná spolupráce Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu v rámci takzvaného Mecca paktu. Nenahrazuje americké bezpečnostní záruky. Ukazuje ale, že regionální aktéři už nechtějí být závislí pouze na Washingtonu. Americká přítomnost v regionu se mění. Nemizí.

Rozhovor vedl Jan Malina. Redakce jej zkrátila a upravila pro srozumitelnost. Celou debatu s Filipem Sommerem najdete ve videu na INFO.CZ.