Z garáží, kde se pilo pivo a nadávalo na komunisty, jsou dnes zlaté doly

„Babi, jdu na garáž, jo? Přijdu, až přijdu,“ slýchával jsem jako malý z dědových úst neděli co neděli u moučníku a kávičky během rodinného oběda, který pravidelně chystala babička v malém okresním městě. Když se děda dlouho nevracel a babi mě poslala na výzvědy, našel jsem ho zpravidla před garáží, jak nad lahváčem se sousedem klábosí o fotbale nebo při hudbě z tranzistoráku nadává na komunisty.

Jedna věc totiž byla mít auto a druhá mít tenhle rodinný poklad kam schovat. Zejména československá maloměsta se proto nejpozději ve druhé polovině 60. let začala v rámci různých akcí „Z“ obklopovat betonovými prstenci malých staveb sloužících jako úkryty pro automobily i další rodinné harampádí. Mnohým majitelům se staly druhým domovem, některým dokonce něčím víc.

První, co vás při návštěvě takové záměstské garážové rojnice udeří do smyslů, je vedle neobyčejné rukodělné kreativity majitelů a všudypřítomného nepořádku specifické aroma. Vzlíná z koktejlu vyjetého oleje vsáklého do hlíny, staré gumy, ředidla, vlhkého rozpadajícího se betonu a něčeho, co by se dalo nazvat „pachem kutilské svobody“. Když procházíte uličkami mezi řadami modrých, zelených a rezavě červených vrat na okraji libovolného českého města, máte pocit, že se tu čas zastavil v roce 1985. Nenechte se ale mýlit. Za těmi oprýskanými plechy se dnes točí miliony.

Socialistické plánování mělo jednu velkou chybu: nepočítalo s tím, že se automobil stane masovou záležitostí. Zatímco se stavěla panelová sídliště pro tisíce lidí, větší parkoviště prakticky neexistovala a věčně rozkopané ulice všechna vozidla nepobraly. Vlastní auto bylo za socialismu vzácným statkem a spolu s chatou či dovolenou v Jugoslávii představovalo jeden ze základních pilířů společenského statusu československé rodiny.

„Když už jste to auto konečně dostali, po pěti letech šetření a čekání, nemohli jste ho nechat jen tak stát venku,“ vzpomíná sedmdesátiletý Jaroslav, kterého potkávám u jeho garáže v jednom z komplexů na okraji baťovské Zruče nad Sázavou. „Venku by vám ho buď někdo vykradl, nebo by vám do rána zrezivělo před očima. Garáž byla nutnost. Byla součástí rodinného majetku, skoro stejně důležitou jako byt samotný.“

A tak vznikl fenomén garážových městeček. Protože v centrech měst nebylo místo, začala tato „betonová ghetta“ vyrůstat na periferiích, v místech, která nikdo nechtěl – u železničních tratí, podél náspů nebo na hranicích polí. Tyto betonové kolonie dodnes jako protitankoví ježci obepínají česká města a tvoří zvláštní mezivrstvu mezi městskou zástavbou a volnou krajinou.

Garáž v dobách normalizace ale nebyla jen nezbytným technickým zázemím pro ochranu rodinného čtyřkolového pokladu. Byla také důležitou sociální institucí. V éře, kdy se v bytech 2+1 běžně tísnily dvě generace a soukromí bylo nedostatkovým zbožím, představovala jediné místo, kde byl pracující muž skutečně pánem svého času.

„O víkendu se po obědě nešlo do kavárny ani do cukrárny, šlo se pěkně do garáže,“ usmívá se šibalsky Jaroslav, zatímco oprašuje svého Favorita z roku 1989. „Manželka věděla, že jdu ‚vyladit předstih‘, ale ve skutečnosti jsme tam s chlapama vypili dvě piva, probrali politiku, fotbal a způsoby, jak sehnat nedostatkové díly. Byla to taková naše autonomní zóna.“

Garáž byla dílnou, skladem brambor, archivem starých časopisů a především místem, kde se pěstovalo kutilství jako národní sport. Její interiéry často zaplňovala stará křesla, vyřazené kuchyňské linky a kalendáře s polonahými ženami. Byl to paralelní vesmír, v němž se zastavil čas a kde se problémy okolního světa zdály řešitelné pomocí kusu drátu a kladiva.

Po revoluci v roce 1989 se zdálo, že éra garážových kolonií končí. Na trh přišla moderní auta, která už nerezivěla po prvním dešti, vznikly podzemní garáže v novostavbách a lidé ztratili chuť trávit soboty s rukama od šmíru, protože se najednou nabízelo tolik jiných způsobů zábavy. Ceny garáží klesly na minimum. Ještě před patnácti lety jste mohli v okresním městě koupit garáž za padesát tisíc korun a nikdo o ni nestál.

Dnes je situace diametrálně odlišná. Český realitní trh se zbláznil a garáže se staly vstupní investicí pro drobné investory.

„Dnes je garáž v Praze nebo Brně v podstatě investičním zlatem,“ vysvětluje realitní analytik Marek Novotný. „Zatímco ceny bytů vyletěly do výšin, které jsou pro běžného člověka nedosažitelné, garáž v okresním městě za 600 až 800 tisíc korun zůstává relativně dostupná. Výnos z pronájmu je přitom procentuálně často vyšší než u bytu a náklady na údržbu jsou minimální. Nemusíte řešit vytopené sousedy ani rozbitý kotel.“

V některých lokalitách vzrostly ceny garáží během pouhých pěti let o stovky procent. Z objektů, které dříve hyzdily okraje měst, se staly cenné parcely. A nejde jen o parkování. V době, kdy lidé bydlí v bytech o velikosti 2+kk, protože na větší nemají, se garáž vrací ke své původní funkci externího skladu pro kola, lyže nebo třeba zboží začínajících e-shopů.

Dosud hojně zastoupené garážové kolonie se, zejména pokud jsou zanedbané a nevyužívané, stávají také terčem zájmu developerů. Pozemky, na nichž garáže stojí, mají často vyšší hodnotu než samotné stavby. Majitelé, kteří je kdysi získali za pár tisíc korun nebo si je postavili svépomocí v rámci „akcí Z“, dnes sedí na majetku, který jim může zajistit klidné stáří.

Garážový fenomén se ale mění. Starých „garážníků“, kteří tam trávili každé odpoledne, ubývá. Nahrazují je lidé, kteří v garáži vidí především položku v excelové tabulce nebo bezpečné útočiště pro svůj drahý elektromobil.

Přesto když se večer v některé z těch tisíců garáží rozsvítí slabá žárovka a zpoza vrat se ozve cinknutí sklenice nebo zvuk rádia, připomene nám to dobu, kdy se svoboda neměřila lajky na sociálních sítích, ale rukama od šmíru a metry čtverečními betonu a plechu.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete vědět více i o podpalubí světa Díky.