KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Ještě nikdy od roku 1949, kdy vznikla Spolková republika Německo, se nestalo, aby v čele hned několika renomovaných předvolebních průzkumů stála jiná strana než křesťanští (CDU-CSU) nebo sociální (SPD) demokraté. Až letos na jaře je předstihla opoziční Alternativa pro Německo (AfD). Jedná se jen o „přechodný moment“, o kterém budou za pár let vědět pouze politologové a historikové soudobých dějin, anebo jde o skutečný „bod zlomu“ v dějinách a současnosti SRN?
Jednu z nejlepších charakteristik vlastně nepříliš dlouhých dějin Spolkové republiky Německo (1949–2026) přináší knížka s názvem Zdařilá demokracie historika a vysokoškolského pedagoga Edgara Wolfruma. Bez nadsázky „zázračné vzkříšení či zmrtvýchvstání, k němuž v SRN došlo navzdory hrůzyplným válečným důsledkům (viz další vynikající kniha Čas vlků: Německo a Němci 1945–1955), za které si, jenom abychom nezapomněli, mohli Němci sami, patří k největším a nejúspěšnějším příběhům moderních evropských / světových dějin. Předchozích třináct let „spolužití“ Němců s Hitlerovou NSDAP včetně druhé světové války a pekla holocaustu patří naopak k nejtemnějším „okamžikům“ celé lidské historie.
Kancléři SRN byli od roku 1949 postupně „otec zakladatel“ Konrad Adenauer (CDU; 1949–1963), Ludwig Erhard (CDU; 1963–1966), Kurt Georg Kiesinger (CDU; 1966–1969), Willy Brandt (SPD; 1969–1974), potom přechodně, čistě úřednicky, Walter Scheel (FDP; deset dnů v květnu 1974), což se fakticky nepočítá, a potom Helmut Schmidt (SPD; 1974–1982), Helmut Kohl (CDU; 1982–1998), Gerhard Schröder (SPD; 1998–2005), Angela Merkelová (CDU; 2005–2021), Olaf Scholz (SPD; 2021–2025) a nyní Friedrich Merz (CDU; od května 2025), nikdo jiný. Dominance křesťanských, respektive sociální demokratů byla tedy naprostá.
Na způsob, jakým výše zmínění politikové a jedna politička svou zemi vedli, mohou být a také jsou různé názory, jedno je ale, jisté: bez ohledu na četné chyby, jichž se jeden jako druhý dopustili, a s vědomím toho, že jejich hodnocení vždy potřebovalo a potřebuje dostatečný časový odstup (což aktuálně platí zejména o vládách Angely Merkelové a Olafa Scholze), se snažili sloužit své zemi, jejím občanům, nejlépe, jak mohli, byť přitom volili různé strategie, taktiky a postupy.
O Angele Merkelové a o její bezpečnostní, energetické a migrační politice si můžeme myslet a můžeme o ní psát leccos, ale, málo platné, v čele bloku CDU-CSU vyhrála čtvery parlamentní volby v řadě, což jí (do)dávalo silnou legitimitu a sílu prosazovat své představy a projekty doma, stejně jako „německé zájmy“ v Evropě. Vzhledem k ekonomické a politické síle SRN lze – v případě Merkelové – mluvit naprosto správně o tom, že byla nejen spolkovou kancléřkou, ale i faktickou „šéfkou“ Evropské unie, ať už post předsedy / předsedkyně Evropské komise zastával kdokoli (v čase její vlády to postupně byli Portugalec José Manuel Barroso, Lucemburčan Jean-Claude Juncker a Němka Ursula von der Leyenová).
Počátky AfD a její vzestup
Kde se Alternativa pro Německo, dnešní nejsilnější politická strana v SRN (alespoň co se výsledků posledních průzkumů veřejného mínění týče), vzala a co stojí za jejím pozoruhodným vzestupem?
Založena byla v únoru 2013, tj. před pouhými třinácti lety, jako euroskeptická, národovecká a populistická strana vymezující se proti řešení dluhové krize v eurozóně. Po odchodu liberálů ze strany v roce 2015 se začala profilovat výrazně konzervativně s důrazem na odpor vůči imigraci ze sociokulturně nekompatibilních oblastí, primárně vůči islámu, respektive vůči muslimům a vůči všem formám tzv. progresivismu včetně politické, genderové a rasové korektnosti.
Německé úřady, hlavně Spolkový úřad pro ochranu ústavy, u nás nezřídka ne zcela přesně označovaný za německou „civilní kontrarozvědku“, mají AfD tak říkajíc „pod dohledem“ a označují ji za pravicový „extrémistický subjekt“, avšak – pozor – nikoli za nacistickou či neonacistickou stranu, jak se ji snaží „nálepkovat“ (nejen radikální) levice a někdy i politický a mediální mainstream, včetně toho českého, konkrétně mám na mysli česká veřejnoprávní média – Českou televizi a Český rozhlas.
Je tomu tak především proto, že ve straně prokazatelně existují skupiny (bránil bych se označení „křídlo“ či „křídla“) a jednotlivci, u nichž je zjevný sentiment či nostalgie po nacistické éře a které / kteří čas od času používají rétoriku, jež skrytě či otevřeně odkazuje na třicátá léta a na první polovinu čtyřicátých let minulého století.
Vedení AfD, zejména její šéfka, ekonomka a podnikatelka Alice Weidelová – spolupředseda Tino Chrupalla (* 1975) je ve všech ohledech v jejím stínu - dělá všechno proto, aby tento dojem eliminovala či přinejmenším minimalizovala jeho dopad na širokou veřejnost a popravdě řečeno se jí to daří.
Je tomu tak nejen v tzv. východních spolkových zemí (tj. v bývalé komunistické Německé demokratické republice), ale i na spolkové úrovni. Kdyby tomu tak nebylo, nikdy by se AfD nestala nejoblíbenější politickou stranu SRN, jakou dnes, zdá se, je.
Od průzkumů do vlády je sice daleko, ale…
Jak jsem již uvedl, poslední průzkumy veřejného mínění renomovaných agentur i médií AfD ve shodě přisuzují první místo, v některých případech i s několikaprocentním náskokem před hlavními vládními stranami CDU-CSU.
Skutečnost, že tomu tak je na spolkové úrovni, by mělo být pro šéfy CDU-CSU, o sociálních demokratech nemluvě, velmi, velmi varovné. Stačí se podívat na čísla z voleb do Spolkového sněmu. V roce 2021 v nich AfD získala 10,3 %; v roce 2025 to již bylo 20,8 % a současné preference dosahují až k 27 %.
Nic lépe nevypovídá o tom, že i v zásadě konzervativní němečtí voliči mají v hlavní vládní státotvorné strany, CDU-CSU a SPD, stále menší důvěru. Nezapomeňme na to, že kromě AfD získali v posledních volbách do Bundestagu 11,6 % Zelení, postkomunistická Levice 8,8 % a krajně levicové Spojenectví Sahry Wagenknechtové – Rozum a spravedlnost 4,97 %, které se do parlamentu, k nesmírně úlevě Friedricha Merze, neprosmýklo jen velmi těsně.
AfD je dnes ze všech opozičních politických sil v SRN jasně nejsilnější a všechno nasvědčuje, že není zdaleka na vrcholu. Názory z relativně nedávné minulosti, že její strop je na 15, 20 či, in extremis, 25 %, je nyní vysloveně komický. Strop podpory AfD je dnes reálně mnohem výš, docela jistě na 30 % a možná ještě výš.
Správná otázka tudíž zní: kolik nepopulárních „velkých koalic“ ještě bude muset ve Spolkové republice vzniknout a vládnout ke zřetelné nespokojenosti voličů (podle některých průzkumů mají Merz a jeho kabinet patnáctiprocentní důvěru) – jedna, anebo dvě? – nežli AfD dostane ve volbách 35 nebo 40 % a bude moci vládnout sama? Příklad sousedního Rakouska a tamních Svobodných ukazuje, že to není nemožné, jakkoli se jedná o jinou zemi, která je Německu v řadě ohledů vzdálenější, než by se na první pohled mohlo zdát.
Myslím, že to nepotrvá dlouho. Stále více Němců má totiž oprávněně pocit, že jejich země není zdaleka tak bezpečná, jako bývala, což mimo jakoukoli pochybnost úzce souvisí s nezvládnutou imigrací (jak přiznal i kancléř Friedrich Merz), že vlády provádějí špatnou hospodářskou a energetickou politiku (Green Deal etc.) o již zmíněné bezpečnostní politice nemluvě.
Mnoha Němcům se zkrátka žije hůř a hůř, jakkoli je Spolková republika stále ještě země, kde se v evropském, natož světovém kontextu žije bez nadsázky skvěle. Jenomže – nic netrvá věčně a úpadek je pro řadu lidí zjevný. Kdyby tomu tak nebylo, vypadaly by výsledky voleb a výzkumy veřejného mínění jinak.
Na otázku, jaké dopady by vláda s AfD (ke které ale není v současné době žádná německá politická strana ochotna přistoupit) anebo jednobarevná vláda AfD měla, je předčasné odpovídat. V dohledné době, minimálně do roku 2029, se tak s vysokou pravděpodobností nestane, a i potom to, ještě jednou a naposledy (?) není úplně jisté. Přesto se naznačovaný politický otřes, jednoznačně největší od roku 1949, blíží a nerozhodnou-li se CDU-CSU a SPD pro opravdu, ale opravdu zásadní změnu své politiky, nakonec se „kdysi nepředstavitelného“ téměř s jistotou dočkáme.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
