KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Trumpův postup vůči Izraeli je varováním i pro Evropu. Pokud se Amerika dokáže odvrátit od svého nejbližšího spojence na Blízkém východě, je nejvyšší čas přestat spoléhat na cizí ochranu a začít brát vlastní obranu vážně.
Jak oslavil Donald Trump své narozeniny? Zápasy UFC v Bílém domě a hozením nejbližšího spojence přes palubu. První je projevem nevkusu. Druhé je varováním pro celý Západ. Způsob, jakým se americký prezident zachoval vůči Izraeli, ukazuje, že ani nejvěrnější spojenci si nemohou být podporou Washingtonu jisti. Pro Evropu z toho plyne jasný závěr: musí zbrojit mnohem více a mnohem rychleji.
Trump vzdal snahu porazit teokratický režim v Íránu a přistoupil na dohodu, která se nebezpečně blíží kapitulaci. Přitom právě teď měl Západ k vítězství nejblíže. Společné americké a izraelské údery citelně oslabily vojenské schopnosti ajatolláhů i ekonomické zdroje jejich režimu. Ještě však není vše ztraceno. Konečná podoba dohody není uzavřena a stále existuje šance, že tlak na Teherán bude pokračovat.
Zbabělý americký prezident
Pragmatické důvody Trumpova ústupu je třeba hledat především v domácí politice. Blíží se volby v polovině prezidentského mandátu a hlubší angažmá proti Íránu není mezi americkými voliči populární. Místo aby zasadil oslabenému režimu rozhodující úder, rozhodl se prezident využít příležitosti k rychlé dohodě.
Cíle operace přitom byly zřejmé: omezit íránské raketové a dronové kapacity, ochromit schopnost režimu financovat teroristické organizace, zastavit jeho jaderný program a odstranit hrozbu pro lodní dopravu v Hormuzské úžině. Splnění prvních dvou cílů měl Západ na dosah ruky. Předčasná dohoda však může Teheránu umožnit znovu nabrat sílu, zvlášť pokud povede ke zmírnění sankcí a uvolnění části zmrazených aktiv.
Také jaderný program zůstává otevřenou otázkou, protože právě o něm se má teprve jednat. Nejproblematičtější je však situace kolem Hormuzské úžiny. Zatímco dosud byla hrozba jejího uzavření spíše teoretická, nyní může íránské vedení nabýt dojmu, že si podobné kroky může dovolit bez vážnějších následků.
To všechno může ještě dopadnout lépe. Anebo hůře. Jedna zpráva je však už teď jasná jako výstřel. Donald Trump neváhal hodit přes palubu Benjamina Netanjahua, svého nejvěrnějšího a geopoliticky nejcennějšího spojence.
Na to, jak arogantně zachází s Ukrajinou a evropskými spojenci, jsme si už téměř zvykli. Že stejným způsobem dokáže jednat i s Izraelem, to je pořádný šok.
Trump: s Netanjahuem jako se Zelenským
Pamatujete si, jak neomaleně vyběhl prezident Spojených států s Volodymyrem Zelenským? Mnozí tehdy tvrdili, že si za to ukrajinský prezident může sám, protože svého amerického protějšku špatně „přečetl“. Když se Washington pustil do evropských spojenců, zase jsme slyšeli, že jsme slabí, dekadentní a vlastně si podobné zacházení zasloužíme.
Jenže podobně pohrdavě se Trump zachoval i k Benjaminu Netanjahuovi. A to nikoli kvůli izraelským chybám, ale proto, že potřeboval vyřešit vlastní problém. Stejně jako Ukrajinci zažili i Izraelci jednání ve stylu „o nás bez nás“ a pokus vnutit jim dohodu sjednanou s agresorem. Trump po nich požadoval jednostranné zastavení bojů a očekával, že za to ještě projeví vděčnost.
Co z toho plyne pro Evropu? Jednoduchá lekce: musíme se postarat sami o sebe. Ani Jeruzalém nesklapl podpatky a neukončil operace proti Hizballáhu jen proto, že si to přál Washington.
Když to dokáže Izrael, proč ne Evropa?
Izraelci dobře vědí, že v rozhodující chvíli se musejí spolehnout především sami na sebe. Nemohou si dovolit přestat se bránit jen proto, že si to přeje jejich nejmocnější spojenec. Proto dali najevo, že nejsou součástí uzavřené dohody a nepovažují se jí za vázané – přinejmenším pokud jde o operace proti Hizballáhu v Libanonu.
Jestliže takto sebevědomě jedná stát s deseti miliony obyvatel, který je navíc na podpoře Spojených států do značné míry závislý, proč by podobně nemohla postupovat Evropa?
Země NATO na starém kontinentu mají půl miliardy obyvatel a hospodářský výkon srovnatelný se Spojenými státy. Netrpíme nedostatkem zdrojů, ale nedostatkem vůle. Vyrábíme málo munice, zaostáváme v protivzdušné obraně i letectvu a příliš dlouho jsme se vezli na americkém bezpečnostním deštníku.
Naštěstí se karta obrací. Německo se opět stává zbrojařskou supervelmocí, Poláci budují nejsilnější armádu v Evropě a ani my si v modernizaci obrany nevedeme špatně. Evropští válečníci se probouzejí. A je nejvyšší čas.
Povstaňte, evropští válečníci!
Máme na to vyrovnat se Spojeným státům i vojenskou silou. Jenže po desetiletích pohodlného spoléhání na americkou ochranu to nebude levné ani rychlé. Budujeme kapacity, které jsme nikdy nevybudovali nebo je nechali zakrnět. A právě proto možná nebude stačit ani dohodnutých 3,5 procenta HDP na obranu.
Zároveň se ukazuje, jak mylný byl argument, že nemáme zbrojit jen proto, že to po nás chce Trump. Nezbrojíme kvůli Trumpovi. Zbrojíme proto, že svět je nebezpečnější a Amerika méně předvídatelná.
Ve skutečnosti je všechno jinak. Nezbrojíme kvůli Trumpovi. Zbrojíme právě proto, že na Trumpa není spoleh.
Kdo si myslel, že Evropa může dál utrácet za obranu méně než dvě procenta HDP a vše nějak „upytlíkovat“ s Washingtonem, dostal v posledních týdnech tvrdou lekci. Ukázalo se, jak naivní a nebezpečná byla víra, že americký prezident bude automaticky hájit evropské zájmy.
Červené čepice nás nezachrání. O vlastní bezpečnost se musíme postarat sami. MAGA pro Evropany skončilo. Nastal čas na MEGA: Make Europe Great Again.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a budete informovaní jako Izrael. Díky.
